I've seen enough movies to know that popping the back of a raft makes it go faster

V pondělí jedeme se školou na vodu a já z toho mám trochu obavy. Když říkám trochu, myslím tím hodně, a když říkám obavy, myslím tím panický záchvaty. Otázka je, čeho se bojím? (To je výborná otázka, Kristýno, výborná.) Vzhledem k tomu, že jsem se dnes přistihla, jak se zase diagnostikuju s nějakou psychickou poruchou - jako už tolikrát předtím jsem došla k úzkosti - je odpověď celkem jasná. Naštěstí jsem si vymyslela skvělej obrannej mechanismus. Všechno, co se stane, budu moct v budoucnu zužitkovat, ať už ve svým seriálu (haha) nebo knížce (haha), který jednou zcela jistě vytvořím (hahahaha). Možná bych se ale i mohla překonat a přestat se vzdalovat od ostatních, fyzicky i psychicky. Výzva přijata. Jestli se mi těch pět dní (vidíš, Kristýno, jenom pět dní, to uběhne jako voda... pun intended) podaří být milá a normální a ne přehnaně neurotická, udělám si po návratu Game of Thrones maraton. Jestli budu protivná a odtažitá, tak si ho udělám stejně, ale určitě si ho tak neužiju. (Užiju, ale to je jedno.) Mým dalším velkým problémem je to, že nemám dostatek oblečení na outdoorové aktivity, respektive ani chuť na jejich podnikání. Ideálně bych kempovala jako Tom Haverford z Parks and Recreation ("No! I was TiVoing Cupcake Wars!"), ale člověk zase nemůže mít všechno, že ano. Ale hele, třeba to bude skvělý a stresuju se úplně zbytečně a vodáctví si oblíbím (hahahahaha ne) a celej tenhle článek je vlastně směšnej. Třeba.

I hope the rest of your day is cool beans

Obsahem tohoto blogu je hlavně a především můj osobní život. A protože ten začal v posledních měsících stagnovat, až se ustálil v bodě, kdy sledování seriálů a filmů věnuju víc čas než čemukoliv jinému, není moc věcí, o kterých bych sem mohla psát. A pokud můžu, tak se mi nechce. Tak to je a asi ještě nějakou dobu bude. Nebo ne. Co já vím.

"I can tell life from TV, Jeff. TV makes sense, it has structure, logic, rules and likeable leading men. In life we have this. We have you."

The meaning of Christmas is the idea that Christmas has meaning and it can mean whatever we want

Christmas time is a time to sing

That's what Christmas is for

Christmas can even be a Hanukkah thing

That's what Christmas is for

And for a huge percentage of this God-fearing planet

It's about the birth of Jesus Christ

But for the rest of us it's still a good time

To remember that it's good to be nice

Music and cookies and liquor and tress

That's what Christmas is for

Video games for two straight weeks

That's what Christmas is for

Hanging out with the people you love

And saying 'I love you'

That's what Christmas is

That's what Christmas is

That's what Christmas is for

From now on, our troubles will be out of sight

Všechno je v pořádku, všechno dává smysl. Zkoušku jsem zvládla, a tak mám řidičák. Budu se za to muset nějakým způsobem obdarovat, protože já, jindy ten nejvíc nervózní člověk na světě, jsem byla ve středu vyrovnaná a v klidu. Možná tomu trochu pomohlo to, že nám během čekání v autoškole pustili Krokodýla Dundee v Los Angeles, a ono není dost dobře možné stresovat se, když na obrazovce před vámi se postarší Paul Hogan vyrovnává s kulturními rozdíly australské buše a americké metropole. Většina testů ve škole napsána, případně opsána, sledování filmů místo probírání látky domluveno, už je tak akorát doba na to, abych se začala dostávat do sváteční nálady. Dnes jsem byla v tak výborném rozpoložení, že jsem podstatnou část odpoledne dobrovolně hlídala svou čerstvě pětiletou sestru a ani jednou jsme se nepohádaly. Místo toho jsme spolu tvořily sněhuláka a klauna z plastelíny, daly si napůl pomeranč a dívaly se na film Šmoulové. Piju po litrech černý čaj s citrónem a těším se na Vánoce. Můj program na víkend je tím pádem jasný. Kromě obvyklého dohánění spánku budu tvořit seznam vánočních filmů a epizod seriálů, co budu přes svátky sledovat. Přece jen všichni víme, jak moc pozitivní vztah chovám k seznamům, a pokud je můžu zkombinovat s Vánoci, už ke spokojenosti mnoho nepotřebuju. V příštích dnech budu pravděpodobně poslouchat pouze svůj vánoční playlist na opakování. Všem bych doporučila obstarat si album A Very She & Him Christmas od She & Him, skupiny, kde zpívá Zooey Deschanel. A teď... teď si půjdu pustit 101 dalmatinů, což je dost možná první film, který mě kdy rozplakal. Sto jedna puntíkatých štěňátek, která utíkají přes pole zpátky ke svým pánečkům za doprovodu tklivé hudby? Jak by mě tohle mohlo nerozplakat.

Was the Earth put here just to nourish human loneliness?

Kdybych chtěla znít pateticky, řekla bych, že jsem trochu v depresi. Místo řešení přítomnosti radši plánuju budoucnost; plánuju maturitní předměty, plánuju studium na vysoké škole, plánuju lepší život. Přežívám spíš v seriálech, filmech a každé další alternativní realitě, která se naskytne. Jen neumím odhadnout, jestli jsem tak lhostejná nebo jestli je mi to všechno doopravdy jedno. Všechno by se to ostatně dalo shrnout třemi slovy, a sice že ztrácím životní jistoty. Tak se snažím fungovat dál, jak to jen jde, i když někdy to spíš nejde. Na druhou stranu je chyba možná ve mně, co možná, určitě je ve mně a já se svou uzavřeností se v tom plácám a nějak nevím, co s tím vším. Nejhorší je, že ani nechci vědět. Paradoxně se ve svých osmnácti letech cítím méně dospěleji než kdykoliv předtím. Možná dělám autoškolu a v hospodě si můžu beze všeho objednat alkohol, ale stejně mám většinu času nutkání utéct domů, zalézt pod peřinu a s nikým už nikdy nemluvit.

Irony (n.) - drawing trees on paper

"Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku. Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům - obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala. (...) Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. (...) Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí," je něco, co napsala Margaret Atwood, ale stejně tak dobře jsem to mohla být já, protože předchozí věty popisují můj život v poslední době až překvapivě přesně. Od rána, kdy padesát minut strávím v autobuse, který projíždí ještě potemnělou krajinou, až do večera, kdy se zoufale snažím dostat do postele před desátou, je to pořád stejné. Mou alfou a omegou je nyní to, abych byla aspoň trochu duchem přítomná, usmívala se a nemluvila nepříjemně a zatrpkle. Je to těžší, než se zdá. Kdybych mohla, ležela bych celý den v posteli zakrytá peřinou až po bradu a trávila čas v jiné realitě, protože tahle mi každý den připravuje další a další zklamání.

Oh friend!

Nejradši bych pořád spala. V průměru pět hodin za noc rozhodně nestačí a i když se jednou přemůžu a jdu do postele v devět, stejně trávím další den v polospánku. Takže když nespím, přemýšlím o tom. O měkké matraci, teplých peřinách, o tom blaženém pocitu, když se do nich zachumláte a na pár hodin si můžete dovolit ten luxus a aspoň trochu si odpočinout. Druhá věc je, když zazvoní budík; především v posledních dnech jsem si k tomuhle předmětu vypěstovala obzvláštní odpor. Musíte vstát z vyhřáté postele, přičemž zbytek vašeho pokoje působí jako výjimečně chladná sibiřská oblast. Poznámka: vyplatí se mít po ruce hřejivý župan, který vám alespoň trochu pomůže přizpůsobit se a přežít prvních pár minut teplotního šoku. Netřeba dodávat, že je bezprostředně po probuzení nutno vpravit do těla alespoň malé množství kofeinu, jinak je vaše šance vydržet v bdělém stavu minimální. Abych si tyhle chvíle při vědomí aspoň trochu vylepšila, zaobírám se naším předvánočním výletem do Londýna. "Zaobírám se" v tomto případě znamená "procházím stránky všech obchodů s hudbou, knížkami a oblečením a tiše pláču, protože v žádném případě neseženu za necelé dva měsíce pět set liber". Jen za cédéčka mi to vychází na slušnou částku, když k tomu přidám výdaje v knihkupectví, výsledná suma už se stává absurdní a k penězům za oblečení se radši ani nevyjadřuji. Navíc jsem zjistila, že v době našeho pobytu tam mají koncert The Kills za necelých dvacet liber, a když říkám necelých, mám tím na mysli 18,50. Dál už radši pokračovat nebudu, pravděpodobně bych se rozbrečela. Místo toho si půjdu uvařit čaj, abych aspoň trochu zvýšila svou tělesnou teplotu, když jiný zdroj tepla kromě zapálených svíček a ponča doma momentálně nemám. Nechápejte mě špatně, nikdo jiný si aktuální počasí neužívá víc než já, ale moje radost by se zvýšila ještě víc, kdybych byla vlastníkem dvou a více kusů tlustých svetrů, huňaté šály o velikosti ubrusu na jídelní stůl pro osm lidí a nejrůznějších párů chlupatých ponožek. Co se školy týče, někdo se na začátku září zmínil, že třeťák je pohoda. Pokud se pod slovem pohoda rozumí testy a zkoušení minimálně každý druhý den, pak ano, třeťák opravdu je pohoda. Právě tohle je jeden z hlavních důvodů mého spánkového deficitu. Se školou souvisí i moje nejbližší budoucnost, ne že by se někdo ptal, ale já vám to stejně řeknu. Mám vychytralý plán. Naučím se látku, která se momentálně zkouší, a zítra se nechám vyvolat, tím pádem od toho budu mít pokoj a o jeden studijní závazek méně, na to palec nahoru. Teoreticky je dost možné, že se na to vykašlu a budu se místo toho dívat na The Inbetweeners, ale třeba se překvapím.

Well what the hell I'm gonna let it happen to me

Jsem ten nejpitomější pitomeček. Nikdy se nespoléhejte na fakt, že i přes vaši nechvalně proslulou nedochvilnost vám ještě žádný autobus nebo vlak neujel, protože nikdy nevíte, jestli tenhle konkrétní případ nemůže být výjimkou potvrzující pravidlo. Mou výjimkou byl autobus, kterým jsem se měla dnes večer dostat zpátky k tátovi. Naivně doufajíc, že jdu přece jen včas, jsem se rozhodla neběžet, vždyť to přece stihnu. Když mi k zastávce zbývalo nějakých deset metrů, zavřely se dveře a autobus odjel. To bylo poněkud trapné, obzvlášť vzhledem k lidem, které jsem právě míjela a kteří měli tu čest vidět, jak se moje panika mění na zmatení a zmatení na vztek. Naštěstí mám toho nejlepšího táty na světě, půlhodiny jsem si počkala a přijel pro mě autem. Budiž tohle ponaučením pro všechny další chronické opožděnce.

Co se pozitivních věcí týče, dostala jsem pozdní narozeninový dárek, a sice kurz vaření - ne opravdový, se svou lehkou formou sociální fóbie (jak jsem se osobně diagnostikovala) bych něco takového zvládla jen pod vlivem silných drog a to by asi nebylo vhodné, rozhodně ne při manipulaci s otevřeným ohněm a ostrými noži; zaškolí mě schopnější kamarádky - a album Hugha Laurieho, což byla zvláštní náhoda, protože jsem ho cestou do školy právě poslouchala. Takže spokojenost, štěstí, radost atd. Taky jsem konečně odevzdala přihlášku do autoškoly a teď ať se děje vůle boží, protože jestli zvládnu tohle,  určitě zvládnu i všechno ostatní. Vytvořily jsme zase další teorii o vztazích, která pokud je pravdivá, tak bych si měla začít zakládat svou sbírku koček. Meteorologická vsuvka - konečně je podzim se vším všudy, ranní mlhy, oranžové stromy, spadané listí a déšť, třikrát sláva. Čas vykoupit všechno pletené oblečení, co najdu. Dnes jsem začala číst Na západní frontě klid a strašně se mi to líbí, vzhledem k tomu, že jsme první světovou právě začali probírat v dějepise, je to i aktuální a navíc jsem to měli loni jako povinnou četbu, takže v tomhle směru to taky neuškodí.

Jinak plán na dnešní večer je velmi jednoduchý. Vrhnout se, velice nadneseně řečeno, na nudné školní záležitosti, ideálně začít pracovat na scénáři do dramaťáku, socializovat se se svými německými prarodiči, kteří zase jednou přijeli na návštěvu, a především dohnat nedostatek spánku, který už začíná být trochu alarmující.

Nemůžu se dočkat nového alba Florence + the Machine, v přiloženém videoklipu můžete zjistit jeden z hlavních důvodů.

18

Předevčírem byly moje osmnácté narozeniny. Zahájila jsem je sprchou ještě za tmy v koupelně vedle garáže, která se stala další ubikací stáda velkých pavouků. Paráda. V autobuse jsem poslouchala svůj speciální narozeninový playlist narychlo vytvořený při čekání na zastávce; Kasabian, Two Door Cinema Club, The Strokes, Two Door Cinema Club, Kasabian, Kasabian, Kasabian, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, The Strokes, soundtrack k Sherlockovi, Arctic Monkeys. Poslouchalo se to moc hezky a možná proto jsem měla ve škole tak skvělou náladu. Navíc na mě byla přirozeně spousta lidí milá a někdo, podezírám Marťu, mi napsal přání k narozeninám i na tabuli. Dokonce nám odpadla poslední hodina, a tak jsme končili v jednu a já měla dost času na to, abych navštívila nemocnou kamarádku, to taky potěšilo. Potom jsem šla domů, kde jsem si převzala dárky; přesněji řečeno to byl dárek jeden, a sice notebook. Vzhledem k tomu, že můj počítač jsme kupovali v době, kdy byli rodiče ještě spolu a to už je sakra dávno, to bylo to nejlepší, co jsem mohla dostat. Navíc mi máma prozradila i můj vánoční dárek, na začátku prosince pojedeme, přesněji řečeno poletíme, na víkend do Londýna. Předvánoční Londýn! Jkldfjasdkjfkdljfdsklfjdskl. Takže ano, jsem spokojená. Když si k tomu ještě přičtu ten řidičák, který mi k narozeninám dal táta, lepší osmnáctiny jsem si nemohla přát. Dost se o to zasloužila i přání od ostatních, ať už očekáváná nebo překvapivá. Večer jsem šla ještě ven a dostala rudou růži, což potom způsobilo, že otec na bratra a jeho přítelkyni volal "Kristýna hat ein Freund" a já se bránila, že to jako ne. Ono vážně ne. Raffael s Johannou mi pogratulovali, bratr v němčině, Johanna v angličtině, takže to byly dost kosmopolitní narozeniny. Dala jsem si s nimi pivo a šla do postele, přece jen jsem poslední týden spala každou noc maximálně šest hodin; v tom lepším případě. Takže ano, byl to skvělý den.

The only thing I can care about is the fact that I can't care about anything

Takže takže takže takže. Mám rýmičku. Bolí mě hlava. Je mi zima. Venku je bouřka. Koupila jsem si vínový lak na nehty. Celý víkend jsem se dívala na Doctor Who. Táta mi k narozeninám zaplatí řidičák. Příští týden přijede bratr z Německa. Měla bych se učit chemii. Byla jsem dnes asi po dvou letech v dramaťáku. Budu psát scénář. Chci si vzít Arthura Darvilla, pak se s ním rozvést a vzít si Roryho Williamse, klidně i naopak. Oficiálně vyšlo Velociraptor!. Už chápu, proč se příbuzní vlastně odcizují. V říjnu bude mít v Brně autogramiádu Robert Fulghum. (...) Je čas na jedno z mých pravidelných zvolání "It really is unfair you guys."

I poured my aching heart into a pop song

Hrdinou dnešního dne se stává Matt Helders, bubeník Arctic Monkeys, který se ujal hlavní role v jejich novém videoklipu k písničce Suck It And See. Pravděpodobně bych zněla jako třináctiletá holka, jejímž duchovním guru je poradna v Bravo Girl, takže se k tomu ani nebudu vyjadřovat a radši vám řeknu, ať si to sami pustíte. Je tam Helders jezdící na motorce a poušť a Helders pěstující marihuanu a jeho přítelkyně a Helders zvedající činky a pes a Helders skákající po autech a anglická vlajka a vůbec je tam spousta Helderse. #iapprove

Fucking hell, milí přátelé, fucking hell

Už mi dlouho nebylo tak moc smutno jako dnes. Těžko říct z jakého důvodu to je tentokrát, možná se to hromadilo celý den a pak jen stačilo projít se po skončení vyučování od gymplu přes náměstí a zpátky, možná taky ne, ale teda jako neba mě to. Takže jsem došla domů a všechno bylo takové divné a odcizené a já na sobě měla župan a nakonec jsem lehla do postele a usnula, zrovna když jsem poslouchala Editors. Chce se mi dělat nic a všechno, záleží to na vhodné společnosti. Vhodná společnost na mě ale bohužel kašle. Oba dva. Leaknulo nové album Kasabian. Je strašně skvělý. Stejně tak už mám nový Kooks. Ti jsou taky strašně skvělí. Všechno je očividně strašně skvělý, jen na mě se jaksi zapomíná. Tak jsem se začala dívat na Mirandu, protože je to hrozně vtipný a protože se tomu směju nahlas. Otec mi do telefonu řekl, že chce předělat schody, a to znamená, že k němu ještě tak tři týdny nebudu moct přijet. Ne, to je v pohodě, tati, mně je úplně jedno, že jsem u tebe byla naposledy na konci července. Pamatujete si, jak jsem psala, že vlastně nemám žádné velké problémy? Hahaha.

We feel nothing so jump into the fog

Když to vezmu kolem a kolem, moc závažných problémů teď nemám. Jako jasný, neříkám, že se mám nejlíp na světě, přece jenom rozvedení rodiče jsou rozvedení rodiče, plus všechno to, co se potom odehrálo a dodnes odehrává, taky není zrovna záviděníhodný, ale cajk. Takže momentálně mě štve maximálně ranní vstávání, horko, pár lidí ve škole (je to v pohodě, když chci házet ošklivý pohledy já na ni, ale aby se zle tvářila ona, to se mi nelíbí), samotka v druhém patře přístavby, kam jsem byla uvrhnuta díky rozvrhu sestaveném nějakým pitomcem (jak typické; podezírám zástupce ředitele), fakt, že po třech dnech školy už nemám co na sebe, dilema ohledně písma pro tento blog, které je tedy prozatím vyřešené, teplem rozteklý balzám na rty a frustrace způsobená Casablancasem a Cumberbatchem. Ale aspoň jsem si konečně koupila lístek na ty Wombats; chudák paní byla tak mimo, že jsem jí to jméno musela napsat na papírek, aby to vůbec mohla najít. Taky jsem si pořídila většinu sešitů, ale to není vůbec vzrušující a koho to zajímá, že jo. Včera jsem zjistila, že do dneška musím vrátit Zločin a trest, a tak jsem vytvořila velkolepý plán, že během jednoho odpoledne stihnu dočíst těch tři sta stránek, co mi zbývalo. Možná bych to zvládla, ale to bych nemohla vstát až o půl druhé, protože jsem se domů vrátila ve čtyři ráno (ne tak zajímavý příběh zahrnující zakázané substance, na pár hodin adoptované koťátko a na náš obvyklý standard docela dost ticha). Takže jsem přečetla jen necelou stovku, ovšem vyřešila jsem to velmi fikaně, a sice jsem si to dnes znovu půjčila společně s knížkami z povinné četby, které jsem se letos rozhodla opravdu přečíst a ne o nich udělat zápis den před odevzdáním s nezbytnou pomocí internetu. Spalovače mrtvol jsem v tom zmatku ale vrátila, takže smůla, holt si na něho budu muset vzpomenout příště. Vlastně jsem ještě neslyšela ani jednu písničku z toho nového alba Red Hot Chili Peppers a to je mám moc ráda. No, to už vlastně není pravda, jednu zrovna poslouchám. Může být, má to potenciál pro zařazení do podzimního soundtracku. Za čtrnáct dní vydávají nové album Kasabian, takže paráda, super, fanfáry, to dostanu takový předčasný narozeninový dárek, stejně tak i Kooks mi udělají radost už za osm dní. Peníze z narozenin pak použiju na podzimní koncerty a nákup bot na podpatku, protože zase začnou taneční, tentokrát už naštěstí ne nám a budeme se chodit opíjet na prodloužené a já si svoje jediné takové boty zničila dvouhodinovým chozením po chodnících na jaře po školním plese. Ale teď.. teď si půjdu sníst brokolici a číst dál o Raskolnikovovi. 

I'm a bit lost

Dost času teď trávím seberealizačním zíráním do zrcadla. K žádnému výraznému převratu zatím nedošlo, ale zjistila jsem, že o prázdninách mi to víc slušelo. Jsem si jistá, že za to může momentální nedostatek spánku. Ten ale zatím trvá pouhé dva dny. Jak budu vypadat za měsíc? Neodvažuju se hádat. (Za měsíc budu mít vlastně narozeniny, to je hezké.) Koupím si termosku a budu si do ní vařit kávu nebo čaj a až bude zima, cestou do školy si o ni budu ohřívat ruce. Nebo budu chodit spát dřív, ale to bych si musela nejdřív ujasnit svoje priority, že vážně nepotřebuju před vypnutím počítače opětovně zkontrolovat všechny svoje oblíbené stránky, jestli nedošlo k nějaké životu významné aktualizaci. (...) Proběhl návrat do školy, bohužel nebo bohudík? Najednou jsme ve třeťáku a každé páté slovo, co slyšíte, je maturita a vám to přijde trochu surreální, že za dvanáct měsíců touhle dobou budete začínat váš poslední, osmý rok na gymnáziu. Ale nějak se s tím smiřuju. Obstarám si pěkné sešity a novou propisku, udělám nějaký chytrý diy a to by bylo, aby nebylo. Zatím se zmůžu jen na pití višňového džusu a sledování druhé série Misfits. (...) Dneska jsem za ní stála ve frontě na obědě a měla chuť podrazit jí nohy, vyškubat jí vlasy nebo na ni aspoň pokřikovat neslušná slova; spokojila jsem se se zlými pohledy. Těch jsem ostatně ještě mnoho nerozdala, protože poloha naší třídy a rozvrh hodin mi neumožňuje denně potkat tolik lidí, kolik bych chtěla. Připadnu si pak trochu jako na samotce a přitom je tady tolik nenávisti, co musím kolem sebe rozšířit. Lol jk, jsou i lidé, co je vidím ráda, ovšem zcela typicky na ně díky tomu natrefím zhruba tak jednou za dva týdny a to se ještě musím snažit. To je nekonečně nespravedlivé. (...) Prý jsem teď taková pesimistická. Asi jsem.

Off is the general direction in which I wish you would fuck

Kamarádka, kterou jsem pár týdnů neviděla, mi dnes říkala, ať jí povím všechny novinky, co mám. Odpověděla jsem jí, že jedinou novinku, kterou jí můžu poskytnout, je jméno seriálu, který momentálně sleduju, což všechno v podstatě výborně shrnuje. Dávám si budík na devět, abych neměla pocit, že jsem prospala polovinu dne,  nakonec vstanu až o hodinu později a pak nedělám nic užitečného nebo prospěšného a vůbec s tím nemám problém. Stejně mám poslední dobou nejradši usínání, protože si představuju krásné věci a to se možná odráží i v mých snech, zdají se mi teď jen samé hezké, příjemné, ze kterých se nerada probouzím. Ven se mi chodit tak jako tak nechce, protože je tam obvykle vedro a dusno a já potom vyjdu z domovních dveří, udělám dva kroky a koupu se ve vlastním potu, navíc jakožto příznivce měkoučkých svetrů a huňatých šál striktně odmítám letní způsob oblékání, což se rovná mít na sobě co nejméně látky. Zbožně sleduju každý tmavý mráček, co se objeví na obloze, a naopak proklínám teploměr, když ukazuje teplotu vyšší než dvacet stupňů. Jinak poslední zbytky citů snad spláchlo brusinkové Frisco, na druhou stranu je mi jasné, že jedno další by stačilo k jejich opětovnému vylovení, takže nač se bát. Zůstávám taková apatická, nijaká. Může být. "Now go and fetch my lolly."

Bite it. You have to bite it

Venku je mlha. Tu mám ráda. Dobře se hodí k mému utrpení, protože jsem před chvílí hořce zjistila, že mi někdo snědl zbytek čokolády, co jsem dostala k svátku. Jestli by existoval oficiální seznam věcí, kvůli kterým bych byla ochotná i vraždit, tenhle prohřešek by se ocitl někde v první desítce. Můj život se zdánlivě definitivně proměnil v chuchvalec spánku, kávy, internetového připojení, mojí fantazie, jídla a samomluvy. Může být. Už tak nějak nelituju ničeho. Na to palec nahoru. Dívám se na spoustu britských seriálů a filmů a to je taky dobře. Z domu odcházím buďto ráno, abych se s někým potkala, nebo večer, abych se s někým potkala a k tomu se i opila. Na to taky palec nahoru. Šmankote. Možná se to trochu zvrtlo.

Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.

Zvýšil si kvalifikaci v kurzu pokročilého řízení a pokročilé jízdy na kole

Dvoustý příspěvek, ovšem bez obvyklého kňourání, fňukání a stěžování si; ať je to šťastný příspěvek. Tohle je ten nejlepší film, co jsem za posledních iks týdnů viděla. Milovníkům britského humoru nedoporučuju, ale přímo přikazuju, aby se na něj podívali.

(Bolí mě krk, jak kdyby mě do něj někdo kousl. Hm.)

Reckless serenade

Tohle je 199. příspěvek. "I've been trying to figure out exactly what it is I need," jak říká Alex Turner. Já jsem zatím jen přišla na to, že ani po vypití přibližně jedné a půl láhve vína během třičtvrtě hodiny to nevím. Nastala úplně extraordinérní situace. Atd atd atd. Rozhodla jsem se, že budu tenisovou fanynkou, ovšem přirozeně právě ve chvíli, kdy Wimbledon končí. Včera jsem si ještě stihla vlastenecky zaslzet při výhře Petry Kvitové a dnes jsem dvě a půl hodiny nadávala Djokovicovi, který má hranatou hlavu a vypadá jako vlkodlak a který ten Wimbledon nakonec vyhrál, takže jsem samozřejmě měla nutkání letět do Londýna a utěšit chudáčka Rafaela, který vypadal jako smutné štěňátko. Tohle všechno v praxi znamená, že mám další neuskutečnitelný sen, a sice být tenistkou. Takže je naprosto jasné, že moje děti budou poctivě trénovat, abych jednoho dne mohla sedět na kurtu v All England Clubu, mít na sobě ten největší a nejsměšnější klobouk a pyšně fandit. Buďto tohle nebo exkluzivní místo v lóži Státní opery, kde budu hrdě sledovat svého potomka, kterak baletí. Ah, moje děti se budou mít skvěle. Teď se ale radši přesunu z budoucnosti do přítomnosti, zalezu si do postele, na noční stolek postavím horký čaj a jídlo, pustím si film a budu se doléčovat z kocoviny. Bude to zajímavé léto, možná, doufejme.

Just because we use cheats doesn't mean we're not smart

Mám prázdniny, vysvědčení, pochvalu, poukaz na knížku, nová sluchátka, hodně vyfocených fotek, snědenou polovinu pizzy, vypitou spoustu vína a Kofoly s rumem, vykouřených pár cigaret, dobrý pocit a ujasněné priority. Z dalšího mého snu je zdechlina, takže přišel čas začít pracovat na novém. Sobotní noc bude fatální. Do té doby se musím podrobit očistné psychické i fyzické kúře, abych působila i vypadala co nejlépe. Ono by upřímně stačilo působit i vypadat jen lépe než ona, ale nač být skromná. (Někdo, kdo si vyčesává culík téměř na vrcholku hlavy, pro mě přece není žádná konkurence. Teoreticky za nic nemůže, ona je spíš, stejně jako já, oběť a měla bych si radši připravovat proslov pro něj, ale snadný terč je snadný terč.) Udělám si citronádu s kostkami ledu, dočtu Miláčka od de Maupassanta a pak budu číst zase něco jiného a to je, domnívám se, dobrý plán. Mou novou obsesí je Sherlock; musím si někde sehnat muže s opravdu hlubokým hlasem. Uvidím v srpnu The Kills, přirozeně jsem přešťastná. Dnes mi přistál na noze čmelák.