Irony (n.) - drawing trees on paper

"Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku. Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům - obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala. (...) Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. (...) Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí," je něco, co napsala Margaret Atwood, ale stejně tak dobře jsem to mohla být já, protože předchozí věty popisují můj život v poslední době až překvapivě přesně. Od rána, kdy padesát minut strávím v autobuse, který projíždí ještě potemnělou krajinou, až do večera, kdy se zoufale snažím dostat do postele před desátou, je to pořád stejné. Mou alfou a omegou je nyní to, abych byla aspoň trochu duchem přítomná, usmívala se a nemluvila nepříjemně a zatrpkle. Je to těžší, než se zdá. Kdybych mohla, ležela bych celý den v posteli zakrytá peřinou až po bradu a trávila čas v jiné realitě, protože tahle mi každý den připravuje další a další zklamání.

The only thing I can care about is the fact that I can't care about anything

Takže takže takže takže. Mám rýmičku. Bolí mě hlava. Je mi zima. Venku je bouřka. Koupila jsem si vínový lak na nehty. Celý víkend jsem se dívala na Doctor Who. Táta mi k narozeninám zaplatí řidičák. Příští týden přijede bratr z Německa. Měla bych se učit chemii. Byla jsem dnes asi po dvou letech v dramaťáku. Budu psát scénář. Chci si vzít Arthura Darvilla, pak se s ním rozvést a vzít si Roryho Williamse, klidně i naopak. Oficiálně vyšlo Velociraptor!. Už chápu, proč se příbuzní vlastně odcizují. V říjnu bude mít v Brně autogramiádu Robert Fulghum. (...) Je čas na jedno z mých pravidelných zvolání "It really is unfair you guys."

Fucking hell, milí přátelé, fucking hell

Už mi dlouho nebylo tak moc smutno jako dnes. Těžko říct z jakého důvodu to je tentokrát, možná se to hromadilo celý den a pak jen stačilo projít se po skončení vyučování od gymplu přes náměstí a zpátky, možná taky ne, ale teda jako neba mě to. Takže jsem došla domů a všechno bylo takové divné a odcizené a já na sobě měla župan a nakonec jsem lehla do postele a usnula, zrovna když jsem poslouchala Editors. Chce se mi dělat nic a všechno, záleží to na vhodné společnosti. Vhodná společnost na mě ale bohužel kašle. Oba dva. Leaknulo nové album Kasabian. Je strašně skvělý. Stejně tak už mám nový Kooks. Ti jsou taky strašně skvělí. Všechno je očividně strašně skvělý, jen na mě se jaksi zapomíná. Tak jsem se začala dívat na Mirandu, protože je to hrozně vtipný a protože se tomu směju nahlas. Otec mi do telefonu řekl, že chce předělat schody, a to znamená, že k němu ještě tak tři týdny nebudu moct přijet. Ne, to je v pohodě, tati, mně je úplně jedno, že jsem u tebe byla naposledy na konci července. Pamatujete si, jak jsem psala, že vlastně nemám žádné velké problémy? Hahaha.

Endless frustration

Když jsem došla k názoru, že Julian Casablancas už pro mě nemůže být víc přitažlivý, vesmír mi opět dokázal, že nemám pravdu. Budu si to pouštět v desetiminutových intervalech, dokud nepůjdu spát, pokaždé budu óchat a áchat a nakonec se mi o tom všem bude zdát nějaký krásný sen. To zní jako plán.

I'm a bit lost

Dost času teď trávím seberealizačním zíráním do zrcadla. K žádnému výraznému převratu zatím nedošlo, ale zjistila jsem, že o prázdninách mi to víc slušelo. Jsem si jistá, že za to může momentální nedostatek spánku. Ten ale zatím trvá pouhé dva dny. Jak budu vypadat za měsíc? Neodvažuju se hádat. (Za měsíc budu mít vlastně narozeniny, to je hezké.) Koupím si termosku a budu si do ní vařit kávu nebo čaj a až bude zima, cestou do školy si o ni budu ohřívat ruce. Nebo budu chodit spát dřív, ale to bych si musela nejdřív ujasnit svoje priority, že vážně nepotřebuju před vypnutím počítače opětovně zkontrolovat všechny svoje oblíbené stránky, jestli nedošlo k nějaké životu významné aktualizaci. (...) Proběhl návrat do školy, bohužel nebo bohudík? Najednou jsme ve třeťáku a každé páté slovo, co slyšíte, je maturita a vám to přijde trochu surreální, že za dvanáct měsíců touhle dobou budete začínat váš poslední, osmý rok na gymnáziu. Ale nějak se s tím smiřuju. Obstarám si pěkné sešity a novou propisku, udělám nějaký chytrý diy a to by bylo, aby nebylo. Zatím se zmůžu jen na pití višňového džusu a sledování druhé série Misfits. (...) Dneska jsem za ní stála ve frontě na obědě a měla chuť podrazit jí nohy, vyškubat jí vlasy nebo na ni aspoň pokřikovat neslušná slova; spokojila jsem se se zlými pohledy. Těch jsem ostatně ještě mnoho nerozdala, protože poloha naší třídy a rozvrh hodin mi neumožňuje denně potkat tolik lidí, kolik bych chtěla. Připadnu si pak trochu jako na samotce a přitom je tady tolik nenávisti, co musím kolem sebe rozšířit. Lol jk, jsou i lidé, co je vidím ráda, ovšem zcela typicky na ně díky tomu natrefím zhruba tak jednou za dva týdny a to se ještě musím snažit. To je nekonečně nespravedlivé. (...) Prý jsem teď taková pesimistická. Asi jsem.

Off is the general direction in which I wish you would fuck

Kamarádka, kterou jsem pár týdnů neviděla, mi dnes říkala, ať jí povím všechny novinky, co mám. Odpověděla jsem jí, že jedinou novinku, kterou jí můžu poskytnout, je jméno seriálu, který momentálně sleduju, což všechno v podstatě výborně shrnuje. Dávám si budík na devět, abych neměla pocit, že jsem prospala polovinu dne,  nakonec vstanu až o hodinu později a pak nedělám nic užitečného nebo prospěšného a vůbec s tím nemám problém. Stejně mám poslední dobou nejradši usínání, protože si představuju krásné věci a to se možná odráží i v mých snech, zdají se mi teď jen samé hezké, příjemné, ze kterých se nerada probouzím. Ven se mi chodit tak jako tak nechce, protože je tam obvykle vedro a dusno a já potom vyjdu z domovních dveří, udělám dva kroky a koupu se ve vlastním potu, navíc jakožto příznivce měkoučkých svetrů a huňatých šál striktně odmítám letní způsob oblékání, což se rovná mít na sobě co nejméně látky. Zbožně sleduju každý tmavý mráček, co se objeví na obloze, a naopak proklínám teploměr, když ukazuje teplotu vyšší než dvacet stupňů. Jinak poslední zbytky citů snad spláchlo brusinkové Frisco, na druhou stranu je mi jasné, že jedno další by stačilo k jejich opětovnému vylovení, takže nač se bát. Zůstávám taková apatická, nijaká. Může být. "Now go and fetch my lolly."

They tried to make me go to rehab but I said "no, no, no"

Vždycky jsem moc nechápala ty, pro které bylo úmrtí nějaké celebrity prakticky osobní tragédií a až příliš si to brali. Jenže dnes umřela Amy Winehouse a přiznávám se, že je mi z toho tak nějak divně. Takže zpětně bych se těm lidem nejspíš měla omluvit a příště se nad tím nepozastavovat. Amy bylo 27 let, čili tolik, kolik bylo třeba Kurtu Cobainovi, Jimi Hendrixovi, Jimu Morissonovi nebo Janis Joplin, když umřeli. Hmmm.

Love is just a dialogue, you can't survive on ice cream, you got the same needs as a dog, it's alright to be mean

The Kills říkají "You can holler, you can wail, you can swing, you can flail, you can thump like a broken sail but I'll never give you up, if I ever give you up my heart will surely fail", v čemž mají podstatě pravdu. "Don't hurry, give it time, things are the way they have to be, slown down, give it time, still life, you know I'm listening, the moment that you want is coming if you give it time," to si zase myslí The Horrors. Já věřím všem a piju studené mlíčko a dívám se na filmy s Jamesem McAvoyem atd. Dnes je to šedesát jedna let od popravy doktorky Milady Horákové.

Pain is inevitable, suffering is optional

Co já teď tak vlastně budu dělat? Dodívám se na Společenstvo Prstenu, půjdu se projít, zapálím si, vytáhnu rolety, napíšu nákupní seznam, nebudu se znepokojovat, uklidím si v pokoji, dočtu Murakamiho, sbalím si na výlet, promyslím otázku alkoholu, dám co nejvíc věcí do pořádku, domluvím kino, udělám místo v iPodu, pustím si Postřižiny, zazpívám si, postěžuju si, utěším, opálím si nohy, nechám si naskákat víc pih na obličeji a rukou, schovám učebnice, budu na hotelu vodit koně s dětmi, půjdu brzo spát, pozdě vstanu no a budu šťastná. To zní jako plán. Už jsem A. neviděla skoro dva týdny, ale zítra má devatenácté narozeniny, tak se třeba uvidíme, třeba ale taky ne, záleží na tom, jak moc vlezlou náladu budu mít. Naše třída už má uzavřenou klasifikaci, protože v neděli odjíždíme na školní výlet na tajné místo, které zná jen třídní učitel, vracíme se ve středu a dalo by se říct, že teď už skoro máme prázdniny. Slibovaná čtverka z matematiky se nakonec nekoná a já se s ní přitom pomalu začínala kamarádit. Ovšem jednička z chemie potěší. Zítra budu pomáhat strejdovi na hotelu, kde budeme jako každý rok s B. vodit koně s dětmi. Jak jsem dnes říkala, "to zvládnu, jenom když budu na nějakých těžkých drogách", protože tolik dětí a hádajících se dospělých za jedno odpoledne je takřka neúnosná věc a nebudu mít nějaké rozptýlení jako třeba předloni. Potom se už jenom jednou vyspím, umyju si vlasy, obléknu si puntíkované tílko, nachystám si tousty a odjedu. Budeme se mít hezky, neumřeme vedrem a nestane se nic ošklivého. Ale hlavně teda ať jsem spokojená a všechno se zvrátí k mému prospěchu, že jo. Prosím.

Z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny

Co já teď tak vlastně dělám? Vyhýbám se slunci, nosím dlouhou rozevlátou sukni, chodím spát pozdě, navštěvuju baletní představení, obdivuju tanečníky a tanečnice, piju campari, přemýšlím, jsem smutná, chystám se na výlet, ve škole si posiluju nohy, píšu smsky, čekám na odepsání, tančím na balkóně, zatahuju rolety, poslouchám Vypsanou fiXu, kouřím, jsem ještě víc smutná, víkend trávím na rodinných oslavách, fotím, sleduju brněnský ohňostroj, stříhám si nehty, už týden se snažím dodívat na Společenstvo Prstenu, lakuju si nehty, stěžuju si, jím zmrzlinu, jím hrášek, jím jahody, dostávám jedničky z chemie, čtu Hrabala a Murakamiho, nakupuju v drogeriích, jsem nejsmutnější, ale taky se směju. Jak mi bylo řečeno na loňském lyžařském kurzu, "nemusíš být tak taktní", což je přesně můj problém, bohužel se mi dostalo takové výchovy, že radši s někým ztratím kontakt, než že bych ho nedejbože otravovala. Dobře, trošku jsem si zapřeháněla, ale vím svoje. Ovšem když si zase vzpomenu na slova někoho jiného, která mi byla adresovaná jen pár týdnů zpátky, "ty ho musíš uhnat, vážně, užeň ho", tak asi zapomenu na všechnu taktnost, která mi byla vštípena, a jako ho teda uženu. Vždyť já proti ní, to je jako kdyby proti sobě stály mléčná Milka a čokoláda z Polska. Absurdní! Já nechci bejt nic jinýho než tvůj přátelsky naladěný delfín.

It really is unfair you guys

Zamilovala jsem se do sukně, prodělala hysterický záchvat kolem páté ráno v neděli na schodech před našimi vchodovými dveřmi a měla rušnou, ale výbornou sobotní noc. Zažívám novou sociální pozici, kterou kdybych konkrétně jmenovala, budu masově odsouzena, tím jsem si jista. Takže mlčím a jen dodávám, že je to zatraceně těžký. Naštěstí je tu úklid poličky se spodním prádlem, ponožkami a punčochami, který mě drží v normálu. Například zjistila jsem, že vlastním směšně mnoho teplých ponožek, a konečně mi bude trvat nalezení čistých kalhotek nebo ponožek méně než pět minut. Jako další metodu, díky které nebudu na celou tu výše jmenovanou záležitost myslet, jsem zvolila sledování filmu, přesněji řečeno rozšířeného vydání Pána Prstenů: Společenstva Prstenu, což trvá kolem tří a půl hodiny, tudíž pro mě ideální. Čím víc rozptýlení, tím lépe. Touto větou se zřejmě řídí i učitelé na našem gymnáziu, protože jen tenhle týden píšeme latinu, angličtinu a dějepis a příští týden chemii, což vydá za testů deset, takže se moc a moc těším. Ale jak říkám, aspoň mě to odvede od zbytečných myšlenek. Výborná útěcha. Ovšem v sobotu mě čeká dilema, jít na fotbal samotná, tedy jako idiot, nebo nejít vůbec? Nebo si sehnat společnost? Ale kde? A co tam vůbec budu dělat? Jjkjdkfjkdljf. Jsem nemožná, no, to je jasná věc. Měla bych se jít zase opít, ale víme, co se mnou dělá takové půl láhve vodky. Tedy vy pravděpodobně ne, ale A. to ví moc dobře. Sakra, sakra. Tohle neskončí dobře.

Por qué?!

Myslím, že teď je ta správná chvíle na to, abych si postěžovala na opětovné zmatení v mém životě. Není to hezké, není to příjemné a mě to už ani trošku nebaví. Třeba tohle bude jednou životní epizoda, kterou budu vyprávět svým vnoučatům a všichni se u toho budeme smát a pít kakao. Nebo to ale budu vyprávět náhodným dětem na ulici, až mě přijdou navštívit do mého obydlí z krabic, kam je nalákám na vidinu svých dvaceti koček. To ještě nevím. Nicméně pokud to dopadne špatně, vždycky tady pro mě bude internet. Internet, kde se můžu dočíst, jak někoho vykuchat, vykostit a stáhnout z kůže, že ano. Fuuuuu. Do posledního testu ze zsv jsem napsala, že současným italským premiérem je Bertolucci. Ten by z toho měl určitě radost, ale ať radši zůstane ve filmovém průmyslu.
Včera jsme u nás ve městě měli majálesový průvod. To v podstatě znamená, že jsme první dvě hodiny seděli ve třídě, nic nedělali, další dvě hodiny jsme nedělali ještě mnohem víc nic než předtím, mezitím jsme se převlékli - naší třídě bylo vrchností přiděleno to nejlepší téma v celém vesmíru a jeho okolí, zahradníci a zemědělci, aha no - a pak jsme se seřadili na školním dvoře a přidali se k průvodu, který už vyšel od jiné školy. Potom jsme se trochu prošli po městě, aby měli ostatní obyvatelé taky nějaké kulturní vyžití, a všechno to skončilo v zámeckém parku, kde jsme měli být ještě minimálně hodinu, jinak zle dopadneme. Vše bylo elegantně vyřešeno vínem a poleháváním na trávě u jezírka, což byla chvíle, kdy jsme ocenily praktičnost našich převleků. Jakožto právníci v úzkých sukních a vysokých podpatcích bychom pravděpodobně musely sedět ukázněně na lavičkách s koleny u sebe. Potom jsem ze sebe udělala terč nenávisti, což dost možná povede k tomu, že na mě bude ve škole spáchán atentát, ale člověk to riziko musí podstoupit, že ano. Během odpoledne jsmě hodně seděli na sluníčku, poslouchali Mumford & Sons, venčili psa a měli se hezky. Den jsme zakončily zmrzlinovým koktejlem a svařeným bílým vínem. Takže to bylo všechno takové úspěšné a produktivní, řekla bych.

Stephen Fry 'took cocaine to enjoy crosswords'

Stephen Fry has admitted to taking cocaine to increase his enjoyment of crosswords.

I am in misery and there ain't nobody who can comfort me

V zivote uz se mi podarilo udelat par idiotskych veci - jeden priklad za vsechny, moje dobrodruzna cesta ve spatnem vlaku z Brna do Pardubic a zpet -, ale tahle se zrejme dostane mezi nejdebilnejsich deset, mozna i pet, uvidime podle dusledku. Cely mesic se tesim, jak pojedu k tatovi a budu mit tu nejvetsi pohodu. Sobecky priznavam, ze je to pohoda zapricinena predevsim topenim, ktere jede nonstop, ne jen v urcitou denni dobu jako v mem primarnim domovu, a pocitacem, ktery ma asi tak trilionkrat vetsi monitor nez muj obvykly pocitac, je trilionkrat rychlejsi, ma trilionkrat lepsi reproduktory a vubec vsechno je tam trilionkrat vic fajn. Prijedem po nakupu k tatovi, ja bohatsi o hrnek, tata chudsi o par penez a oba dva ocividne spokojeni. Po prichodu zjistime, ze konecne roztala voda v trubkach a vubec, mesic tady ted nikdo nebyl a v techhle mrazech to ani jinak skoncit nemohlo. Ja nadsene skacu po chodbe, ze uz jsem zase tady a vsechno mi pripada krasne, navic po te nejlepsi zprave, o ktere se jeste budu zminovat. Zapnu pocitac, blazene sleduju tu rychlost a chci si ulozit obrazek, co jsem nasla na Googlu. A pak se to stane. Neco blikne a najednou mi zacne pocitac oznamovat, ze nasel viry a ze je mam odstranit. Ja zjistuju, ze antivirovy program po mne chce registraci a protoze je v nemcine a my pocitacovou terminologii jeste neprobirali, nevim si rady a ignoruju to. Pak ve sve nekonecne moudrosti instaluju novy antivirovy program a ten stary mazu, jenze v polovine instalace se vsechno sekne a na obrazovce se ukazou same jednicky a nuly a srdceryvne varovani o tom, ze muj pocitac je plny viru a nejlepsim resenim by bylo zrejme se jich zbavit. Jenze otazka - jak? Nemam ani jeden antivirovy program, na internet me to nepusti ani nikam jinam a az ted jdu inteligentne za tatem, ze mam problem. Takze jsem to s prominutim dokonale zkurvila a nevim, co s tim pocitacem bude a vubec, ted jsem u taty na laptopu a to je taky duvod, proc pisu bez hacku a carek, vsechno je tady nemecky vcetne klavesnice, posloucham pisnicky z YouTube, coz je na jednu stranu fajn, obvykle na to nemam cas ani chut, protoze mam svou hudbu v iTunes, nicmene budoucnost meho pocitace je nejista. Opet s prominutim - kurva. Nalada mi ale neklesa, protoze se stala ta nejuzasnejsi vec. Jak jsem se zminovala v minulem clanku, v Rakousku bude v lete Frequency festival a budou tam moji milacci Kasabian a taky Hurts a Foo Fighters a Yodelice a urcite jeste spousta skvelych kapel, ktere jeste neoznamili. A ja se dnes ptala taty, protoze v Rakousku pracuje, jestli zna St. Polten, kde se to vsechno odehrava. Odpoved mi tak trochu vyrazila dech, pry tam kdysi pracoval - to neni ta prekvapiva cast - a pak povida "Tak ja reknu Raffaelovi a muzeme tam jet." Raffael je muj starsi nemecky bratr. Ja jenom zirala, asi tak tri sekundy, potom jsem zacala s obvyklym zachvatem radosti a lasky k tatovi, je to oficialni, mam nejlepsiho otce na svete. Kdybychom jeli vsichni spolu, bylo by to super z vice duvodu. Zaprve bych se nemusela starat o financni stranku a mela bych vic penez na ostatni festivaly. Zadruhe by tam vsechno domlouvali tata s bratrem, koneckoncu nemcina je jejich matersky jazyk, ja se svymi znalostmi toho jazyka bych tam musela na vsechny mluvit anglicky. Za treti by bylo krasne stravit nejaky cas s bratrem, kdyz ho vidim nanejvys jednou do roka. Za ctvrte bych si mohla zlepsit nemcinu. Za pate uvidim Kasabian. Za seste uvidim vsechny ostatni. Za sedme je to proste super a konec. Dobre, nevim, proc mam potrebu vypisovat o sve imbecilite, zavirovani pocitace a festivalech tak dlouhe clanky, mozna za to muze pro me nezvykly laptop nebo ta nemecka klavesnice tomu dodava jisty punc zajimavosti, mozna za to muze i premira cukru v mem krevnim obehu nebo me tak rozrusili Xmen 2, co mi tady po prave ruce bezi v televizi na RTL. Musim rict, ze videt nadabovaneho Hugha Jackmana v nemcine je pro me opravdu velky zazitek. Budiz toto pro vas vystraha, ze travit patecni vecer stezovanim si a chlubenim se svym virtualnim ctenarum neni nejidealnejsi. Pro me uz neni cesty zpet, zachrante se alespon vy. A tohle je krasna pisnicka - moji novi oblibeni Yodelice a moje stara oblibena Marion Cotillard.

How long must I wait?

Nemám ráda svoje svědomí (občas). Víte co, původně jsem chtěla napsat rozsáhlou úvahu - dneska jsem o ní v češtině četla nahlas základní informace a vytvořila jsem omylem ze slov důsledky a účinky nové slovo, důslenky -  o tom, jak je všechno vlastně strašný a jak se vůbec nemám a jak přijdu domů a zouvám si boty a věším kabát na věšák a u toho pláču, ale potom jsem se podívala na pár dílů Skins, byla chvilku se psem a vypila ovocný čaj s cukrem a trochu se uklidnila a nemyslela na to a když to vezmu hodně zeširoka, tak si nemůžu nějak moc stěžovat. Bydlím s lidmi, co mě očividně mají čas od času rádi, mám oba rodiče, i když rozvedené, můžu si kupovat skořicové rohlíky a antiperspiranty a sukně do pasu a některým lidem něco z toho nebo dokonce všechno chybí. (Za to můžou Skins, Fitchovi tam zrovna přišli o dům, Emily se chová škaredě, Katie nemůže mít děti a je z toho všeho špatná a mě to tak vzalo.) Takže co na tom záleží, že otec musí ještě další týden pracovat a zůstat v Rakousku a lidi kolem mě jsou divní a hloupí a já musím umývat nádobí a tamten se po mně sice otáčí, ale nakonec na něho čeká jeho slečna po škole. Hm. Nemoralizuju, nerada dávám taková kázání, většinu času mi jsou podobné úvahy ukradené a dá se říct i protivné, ale počasí je takové smutné a já jsem šla domů a četla Šarlatové písmeno a měla jsem studené tváře od větru. A mám se na co těšit. Teď se o víkendu podívám na spoustu kvalitních filmů, sním sýrový popcorn, budu hodně číst a vytvořím si vlastní pohodlnou dimenzi.

Do I suck... or blow?

Třicátý první leden je tak dávno! Mezitím jsem se stihla zase jednou opít, koupit si sukni, abych si ji potom zkoušela po večerech a nikdy v ní nešla ven, hrála florbal, podívala se na pár filmů, dělala stojky a tak vůbec. Doma jsou všichni nemocní, vůbec bych se nedivila, kdyby i pes začal za chvilku pokašlávat, jenom já jsem samozřejmě stále zdravá. Na druhou stranu je to paráda, protože se nemusím na to krásné počasí dívat oknem, ale můžu chodit na procházky s výše zmíněným psem, cestou k němu pořád promlouvat a recitovat si úryvek z Máje, který jsme měli umět do školy. Takže asi tak. V návaznosti na téma právě probírané ve fyzice nám náš milovaný třídní učitel - není to ironie, stačí si vzpomenout na loňský školní výlet do Krkonoš a "Pane učiteli, můžeme se jít projít do lesa?" "No můžete, ale jestli si chcete zapálit, tak běžte na terasu." - oznámil, že sledoval předpověď počasí a prý má zase nasněžit, což možná vítám, protože moje conversky jsou na smrtelné posteli, díra na levé botě už ukazuje víc ponožky, než je zdrávo, a já musím sehnat finance na nové. Ach jo. Právě jsem strávila necelé dvě hodiny svého života počítáním příkladů do matematiky a překvapivě mě to bavilo. K tomu čokoládové sušenky a voňavá svíčka a ve mně se probouzející hypochondr ("Teď mě na dvě sekundy bolela hlava! Nemám chřipku?") a docela to i uběhlo a v zítřejší test z trigonometrie vkládám velké naděje. Haha. Strokes vydali první singl z nové desky, co má vyjít v březnu, a já se do něj dle očekávání zamilovala. Věc, co mě v poslední době nejvíce pobavila: Jedna osoba mužského pohlaví, se kterou jsem byla v blízké minulosti romanticky spojována, je momentálně ve vztahu s jednou osobou ženského pohlaví, která chodí k nám na školu a pravidelně se s ní potkávám na záchodě. S napětím očekávám, co vtipného se díky těm dvěma ještě dozvím. No a já teď jdu dělat něco ohromně vzrušujícího. Pravděpodobně budu sledovat Arrested Development, což je můj nejnovější seriálový objev, kde hraje Michael Cera s buclatými tvářičkami - super roztomilá záležitost. Vy zase můžete sledovat mou oblíbenou scénu z mého oblíbeného seriálu. Třeba.

Kde je mněhně? Oni snědli mněhně?

Ah, můj život by byl bez školy určitě hrozně nudný. Pominu fakt, že nikdo mě nepobaví tak dobře jako já sama, nicméně co bych dělala bez školníka, co většinou někde odpočívá od předstírání práce, nebo bez holky z mého ročníku, která skoro pokaždé po škole čeká na dvoře na svého přítele lomeno svého bývalého učitele (takhle se u nás na škole řeší vztahy vyučujícího se studentem, čistě prohozením třídy, do které ona dotyčná patří a ve které ten dotyčný učí, s někým jiným, hahahah). Ovšem nejvíc mě baví všichni ti lidé, co kolem sebe celý den mám, až někdy jdu po chodbě a jenom nevěřícně sleduju dění kolem sebe, jsou tak výborně směšní. To já jsem ovšem taky, takže si nemáme navzájem co vyčítat. Věc, která mě na druhou stranu absolutně nebaví, je rozbití jedněch ze dvou zimních bot, které vlastním, přičemž právě ty rozbité jsou jediné, co nepodkluzují. Následkem toho za cestu do nebo ze školy uklouznu v průměru tak sedmkrát, nejlépe za přítomnosti někoho, kdo jde proti mně na ulici, z toho jsem to zatím vše naštěstí vybalancovala; budu mlčet o tom, jak jsem dnes při cestě ze squashe slítla na zem a spolu se mnou i těžká taška se školními věcmi a další taška obsahující věci na převlečení a plnou 1,5 l láhev. Aspoň je venku hezky bílo a já si můžu vesele nosit jarní kabáty a bundy. Od začátku ledna si nekoušu nehty a už je mám krásně dlouhé, můžu se škrábat za uchem a můžu škrábat našeho psa a je to paráda. Tady toho pána bych ráda poškrábala taky.

When the world surrounds you I'll make it go away

Jaká je šance, že vstoupím do antikvariátu a do deseti minut, s přihlédnutím k zmatku v řazení, najdu přesně tu pravou knihu, kterou budu mít chuť obejmout, nosit ji pořád v tašce, pečlivě číst každou stránku a ještě si říkat, jak jsem skvěle nakoupila? Coelho by to asi měl být, možná snad McEwan a za Wodehouse nebo Irvinga bych se taky nezlobila. Sháním vánoční atmosféru, sháním huňatý svetr a možná i trochu pozornosti. Červené vlasy, červený nos, červené nehty, červené rty, to všechno mám. Mám taky sobotní večery trávené ve vinárně, kdy spontánně pořádáme kytarové koncerty a diskutujeme o gymnáziích a ptám se Adama Hele a to, umíš Lost?, krásné časy. Když si představím, že většina mých vrstevníků tráví víkendové noční hodiny v našem proslulém 'klubu', kde největším lákadlem je pózování napůl amatérským fotografům a porovnávání si spodního prádla, no, je to zajímavé. Uvařím si další kakao a bude to asi nějak takhle,

SEDÍM DOMA A HLAVA MNĚ JDE KOLEM.

"Napsala: 'Byla jedna stará paní, která spolkla mouchu.' (...)

Lapená mezi nutkáním napsat jednoduché deníčkové líčení celodenních zážitků a ctižádostí vytvořit z nich věco většího, co by bylo vytříbené, soběstačné a záhadné, dlouhé minuty jen tak seděla, mračila se na papír i na tu dětinskou větu a nenapsala dál ani slovo. Myslela si, že umí docela dobře popsat, co se děje, a měla smysl pro dialog. Dokázala stvořit lesy v zimě a ponurost hradní zdi. Jak ale stvořit pocity? Je v naprostím pořádku napsat Byla smutná, nebo popsat, co by smutná osoba mohla asi tak dělat, ale co smutek samotný? Jak to sdělit, aby se dal pociťovat ve vší své pokořující bezprostřednosti? Dokonce ještě obtížněji se dala vylíčit hrozba, nebo zmatené vnímání odporujících si věcí. S perem v ruce upřeně hleděla přes pokoj na své panenky s nesmiřitelnými obličeji, odcizené společnice dětství, které považovala za uzavřené. Byl to mrazivý pocit, dospívat."

Heart skipped a beat

To jsem se takhle vracela ve čtyři ráno domů, všude hrozná zima, já ve skřítkovské čepici pomalu střízlivěla a pouštěla si pořád dokola Crystalised od The xx a ta basová linka se mi chladem zarývala do mozku. Docela hezká noc. Všichni tři jsme sdíleli ticho tak intenzivně, až B. usnula a mně se udělalo zle. Zdály se mi sny, kde jsem žila ve světě tvořeném jenom z vody a velkých skleněných stěn a spala jsem na hladině a z nějakého důvodu jsme tam měli stojan s doplňky z háaem. Tenhle blog mám už rok, v archivu to všechno hezky vidíte, můj život ve zkratce od října 2009 do října 2010. Včera jsme nad vínem rozebíraly přátelství a jak si to někteří lidé prostě pokazili, i když o tom možná ještě ani neví. A teď... teď bych si dala čokoládu.