From now on, our troubles will be out of sight

Všechno je v pořádku, všechno dává smysl. Zkoušku jsem zvládla, a tak mám řidičák. Budu se za to muset nějakým způsobem obdarovat, protože já, jindy ten nejvíc nervózní člověk na světě, jsem byla ve středu vyrovnaná a v klidu. Možná tomu trochu pomohlo to, že nám během čekání v autoškole pustili Krokodýla Dundee v Los Angeles, a ono není dost dobře možné stresovat se, když na obrazovce před vámi se postarší Paul Hogan vyrovnává s kulturními rozdíly australské buše a americké metropole. Většina testů ve škole napsána, případně opsána, sledování filmů místo probírání látky domluveno, už je tak akorát doba na to, abych se začala dostávat do sváteční nálady. Dnes jsem byla v tak výborném rozpoložení, že jsem podstatnou část odpoledne dobrovolně hlídala svou čerstvě pětiletou sestru a ani jednou jsme se nepohádaly. Místo toho jsme spolu tvořily sněhuláka a klauna z plastelíny, daly si napůl pomeranč a dívaly se na film Šmoulové. Piju po litrech černý čaj s citrónem a těším se na Vánoce. Můj program na víkend je tím pádem jasný. Kromě obvyklého dohánění spánku budu tvořit seznam vánočních filmů a epizod seriálů, co budu přes svátky sledovat. Přece jen všichni víme, jak moc pozitivní vztah chovám k seznamům, a pokud je můžu zkombinovat s Vánoci, už ke spokojenosti mnoho nepotřebuju. V příštích dnech budu pravděpodobně poslouchat pouze svůj vánoční playlist na opakování. Všem bych doporučila obstarat si album A Very She & Him Christmas od She & Him, skupiny, kde zpívá Zooey Deschanel. A teď... teď si půjdu pustit 101 dalmatinů, což je dost možná první film, který mě kdy rozplakal. Sto jedna puntíkatých štěňátek, která utíkají přes pole zpátky ke svým pánečkům za doprovodu tklivé hudby? Jak by mě tohle mohlo nerozplakat.

Oh friend!

Nejradši bych pořád spala. V průměru pět hodin za noc rozhodně nestačí a i když se jednou přemůžu a jdu do postele v devět, stejně trávím další den v polospánku. Takže když nespím, přemýšlím o tom. O měkké matraci, teplých peřinách, o tom blaženém pocitu, když se do nich zachumláte a na pár hodin si můžete dovolit ten luxus a aspoň trochu si odpočinout. Druhá věc je, když zazvoní budík; především v posledních dnech jsem si k tomuhle předmětu vypěstovala obzvláštní odpor. Musíte vstát z vyhřáté postele, přičemž zbytek vašeho pokoje působí jako výjimečně chladná sibiřská oblast. Poznámka: vyplatí se mít po ruce hřejivý župan, který vám alespoň trochu pomůže přizpůsobit se a přežít prvních pár minut teplotního šoku. Netřeba dodávat, že je bezprostředně po probuzení nutno vpravit do těla alespoň malé množství kofeinu, jinak je vaše šance vydržet v bdělém stavu minimální. Abych si tyhle chvíle při vědomí aspoň trochu vylepšila, zaobírám se naším předvánočním výletem do Londýna. "Zaobírám se" v tomto případě znamená "procházím stránky všech obchodů s hudbou, knížkami a oblečením a tiše pláču, protože v žádném případě neseženu za necelé dva měsíce pět set liber". Jen za cédéčka mi to vychází na slušnou částku, když k tomu přidám výdaje v knihkupectví, výsledná suma už se stává absurdní a k penězům za oblečení se radši ani nevyjadřuji. Navíc jsem zjistila, že v době našeho pobytu tam mají koncert The Kills za necelých dvacet liber, a když říkám necelých, mám tím na mysli 18,50. Dál už radši pokračovat nebudu, pravděpodobně bych se rozbrečela. Místo toho si půjdu uvařit čaj, abych aspoň trochu zvýšila svou tělesnou teplotu, když jiný zdroj tepla kromě zapálených svíček a ponča doma momentálně nemám. Nechápejte mě špatně, nikdo jiný si aktuální počasí neužívá víc než já, ale moje radost by se zvýšila ještě víc, kdybych byla vlastníkem dvou a více kusů tlustých svetrů, huňaté šály o velikosti ubrusu na jídelní stůl pro osm lidí a nejrůznějších párů chlupatých ponožek. Co se školy týče, někdo se na začátku září zmínil, že třeťák je pohoda. Pokud se pod slovem pohoda rozumí testy a zkoušení minimálně každý druhý den, pak ano, třeťák opravdu je pohoda. Právě tohle je jeden z hlavních důvodů mého spánkového deficitu. Se školou souvisí i moje nejbližší budoucnost, ne že by se někdo ptal, ale já vám to stejně řeknu. Mám vychytralý plán. Naučím se látku, která se momentálně zkouší, a zítra se nechám vyvolat, tím pádem od toho budu mít pokoj a o jeden studijní závazek méně, na to palec nahoru. Teoreticky je dost možné, že se na to vykašlu a budu se místo toho dívat na The Inbetweeners, ale třeba se překvapím.

Well what the hell I'm gonna let it happen to me

Jsem ten nejpitomější pitomeček. Nikdy se nespoléhejte na fakt, že i přes vaši nechvalně proslulou nedochvilnost vám ještě žádný autobus nebo vlak neujel, protože nikdy nevíte, jestli tenhle konkrétní případ nemůže být výjimkou potvrzující pravidlo. Mou výjimkou byl autobus, kterým jsem se měla dnes večer dostat zpátky k tátovi. Naivně doufajíc, že jdu přece jen včas, jsem se rozhodla neběžet, vždyť to přece stihnu. Když mi k zastávce zbývalo nějakých deset metrů, zavřely se dveře a autobus odjel. To bylo poněkud trapné, obzvlášť vzhledem k lidem, které jsem právě míjela a kteří měli tu čest vidět, jak se moje panika mění na zmatení a zmatení na vztek. Naštěstí mám toho nejlepšího táty na světě, půlhodiny jsem si počkala a přijel pro mě autem. Budiž tohle ponaučením pro všechny další chronické opožděnce.

Co se pozitivních věcí týče, dostala jsem pozdní narozeninový dárek, a sice kurz vaření - ne opravdový, se svou lehkou formou sociální fóbie (jak jsem se osobně diagnostikovala) bych něco takového zvládla jen pod vlivem silných drog a to by asi nebylo vhodné, rozhodně ne při manipulaci s otevřeným ohněm a ostrými noži; zaškolí mě schopnější kamarádky - a album Hugha Laurieho, což byla zvláštní náhoda, protože jsem ho cestou do školy právě poslouchala. Takže spokojenost, štěstí, radost atd. Taky jsem konečně odevzdala přihlášku do autoškoly a teď ať se děje vůle boží, protože jestli zvládnu tohle,  určitě zvládnu i všechno ostatní. Vytvořily jsme zase další teorii o vztazích, která pokud je pravdivá, tak bych si měla začít zakládat svou sbírku koček. Meteorologická vsuvka - konečně je podzim se vším všudy, ranní mlhy, oranžové stromy, spadané listí a déšť, třikrát sláva. Čas vykoupit všechno pletené oblečení, co najdu. Dnes jsem začala číst Na západní frontě klid a strašně se mi to líbí, vzhledem k tomu, že jsme první světovou právě začali probírat v dějepise, je to i aktuální a navíc jsem to měli loni jako povinnou četbu, takže v tomhle směru to taky neuškodí.

Jinak plán na dnešní večer je velmi jednoduchý. Vrhnout se, velice nadneseně řečeno, na nudné školní záležitosti, ideálně začít pracovat na scénáři do dramaťáku, socializovat se se svými německými prarodiči, kteří zase jednou přijeli na návštěvu, a především dohnat nedostatek spánku, který už začíná být trochu alarmující.

Nemůžu se dočkat nového alba Florence + the Machine, v přiloženém videoklipu můžete zjistit jeden z hlavních důvodů.

The only thing I can care about is the fact that I can't care about anything

Takže takže takže takže. Mám rýmičku. Bolí mě hlava. Je mi zima. Venku je bouřka. Koupila jsem si vínový lak na nehty. Celý víkend jsem se dívala na Doctor Who. Táta mi k narozeninám zaplatí řidičák. Příští týden přijede bratr z Německa. Měla bych se učit chemii. Byla jsem dnes asi po dvou letech v dramaťáku. Budu psát scénář. Chci si vzít Arthura Darvilla, pak se s ním rozvést a vzít si Roryho Williamse, klidně i naopak. Oficiálně vyšlo Velociraptor!. Už chápu, proč se příbuzní vlastně odcizují. V říjnu bude mít v Brně autogramiádu Robert Fulghum. (...) Je čas na jedno z mých pravidelných zvolání "It really is unfair you guys."

We feel nothing so jump into the fog

Když to vezmu kolem a kolem, moc závažných problémů teď nemám. Jako jasný, neříkám, že se mám nejlíp na světě, přece jenom rozvedení rodiče jsou rozvedení rodiče, plus všechno to, co se potom odehrálo a dodnes odehrává, taky není zrovna záviděníhodný, ale cajk. Takže momentálně mě štve maximálně ranní vstávání, horko, pár lidí ve škole (je to v pohodě, když chci házet ošklivý pohledy já na ni, ale aby se zle tvářila ona, to se mi nelíbí), samotka v druhém patře přístavby, kam jsem byla uvrhnuta díky rozvrhu sestaveném nějakým pitomcem (jak typické; podezírám zástupce ředitele), fakt, že po třech dnech školy už nemám co na sebe, dilema ohledně písma pro tento blog, které je tedy prozatím vyřešené, teplem rozteklý balzám na rty a frustrace způsobená Casablancasem a Cumberbatchem. Ale aspoň jsem si konečně koupila lístek na ty Wombats; chudák paní byla tak mimo, že jsem jí to jméno musela napsat na papírek, aby to vůbec mohla najít. Taky jsem si pořídila většinu sešitů, ale to není vůbec vzrušující a koho to zajímá, že jo. Včera jsem zjistila, že do dneška musím vrátit Zločin a trest, a tak jsem vytvořila velkolepý plán, že během jednoho odpoledne stihnu dočíst těch tři sta stránek, co mi zbývalo. Možná bych to zvládla, ale to bych nemohla vstát až o půl druhé, protože jsem se domů vrátila ve čtyři ráno (ne tak zajímavý příběh zahrnující zakázané substance, na pár hodin adoptované koťátko a na náš obvyklý standard docela dost ticha). Takže jsem přečetla jen necelou stovku, ovšem vyřešila jsem to velmi fikaně, a sice jsem si to dnes znovu půjčila společně s knížkami z povinné četby, které jsem se letos rozhodla opravdu přečíst a ne o nich udělat zápis den před odevzdáním s nezbytnou pomocí internetu. Spalovače mrtvol jsem v tom zmatku ale vrátila, takže smůla, holt si na něho budu muset vzpomenout příště. Vlastně jsem ještě neslyšela ani jednu písničku z toho nového alba Red Hot Chili Peppers a to je mám moc ráda. No, to už vlastně není pravda, jednu zrovna poslouchám. Může být, má to potenciál pro zařazení do podzimního soundtracku. Za čtrnáct dní vydávají nové album Kasabian, takže paráda, super, fanfáry, to dostanu takový předčasný narozeninový dárek, stejně tak i Kooks mi udělají radost už za osm dní. Peníze z narozenin pak použiju na podzimní koncerty a nákup bot na podpatku, protože zase začnou taneční, tentokrát už naštěstí ne nám a budeme se chodit opíjet na prodloužené a já si svoje jediné takové boty zničila dvouhodinovým chozením po chodnících na jaře po školním plese. Ale teď.. teď si půjdu sníst brokolici a číst dál o Raskolnikovovi. 

Off is the general direction in which I wish you would fuck

Kamarádka, kterou jsem pár týdnů neviděla, mi dnes říkala, ať jí povím všechny novinky, co mám. Odpověděla jsem jí, že jedinou novinku, kterou jí můžu poskytnout, je jméno seriálu, který momentálně sleduju, což všechno v podstatě výborně shrnuje. Dávám si budík na devět, abych neměla pocit, že jsem prospala polovinu dne,  nakonec vstanu až o hodinu později a pak nedělám nic užitečného nebo prospěšného a vůbec s tím nemám problém. Stejně mám poslední dobou nejradši usínání, protože si představuju krásné věci a to se možná odráží i v mých snech, zdají se mi teď jen samé hezké, příjemné, ze kterých se nerada probouzím. Ven se mi chodit tak jako tak nechce, protože je tam obvykle vedro a dusno a já potom vyjdu z domovních dveří, udělám dva kroky a koupu se ve vlastním potu, navíc jakožto příznivce měkoučkých svetrů a huňatých šál striktně odmítám letní způsob oblékání, což se rovná mít na sobě co nejméně látky. Zbožně sleduju každý tmavý mráček, co se objeví na obloze, a naopak proklínám teploměr, když ukazuje teplotu vyšší než dvacet stupňů. Jinak poslední zbytky citů snad spláchlo brusinkové Frisco, na druhou stranu je mi jasné, že jedno další by stačilo k jejich opětovnému vylovení, takže nač se bát. Zůstávám taková apatická, nijaká. Může být. "Now go and fetch my lolly."

They tried to make me go to rehab but I said "no, no, no"

Vždycky jsem moc nechápala ty, pro které bylo úmrtí nějaké celebrity prakticky osobní tragédií a až příliš si to brali. Jenže dnes umřela Amy Winehouse a přiznávám se, že je mi z toho tak nějak divně. Takže zpětně bych se těm lidem nejspíš měla omluvit a příště se nad tím nepozastavovat. Amy bylo 27 let, čili tolik, kolik bylo třeba Kurtu Cobainovi, Jimi Hendrixovi, Jimu Morissonovi nebo Janis Joplin, když umřeli. Hmmm.

It's really not goodbye after all

Několik hodin jsem dnes sledovala živý přenos z londýnské premiéry posledního Harryho Pottera, o které komentátoři řekli, že to je filmová událost století. Já souhlasím a zároveň dodávám, že bych dala svou ledvinu za to, abych u toho mohla být. Při závěrečném projevu se Emma Watson rozplakala, což rozplakalo i všechny ostatní, což přirozeně rozplakalo (už poněkolikáté) i mě. Teď se uklidním, obnovím zásobu papírových kapesníků, k posteli naskládám všech sedm dílů Harry Pottera, přičemž první z nich je podepsán mnou jakožto žačkou druhé třídy základní školy, a budu číst a dojímat se a pak usnu. Pravděpodobně. Pevně doufám, že alespoň někteří z vás mají Harryho tak rádi jako já. Hm?

Reckless serenade

Tohle je 199. příspěvek. "I've been trying to figure out exactly what it is I need," jak říká Alex Turner. Já jsem zatím jen přišla na to, že ani po vypití přibližně jedné a půl láhve vína během třičtvrtě hodiny to nevím. Nastala úplně extraordinérní situace. Atd atd atd. Rozhodla jsem se, že budu tenisovou fanynkou, ovšem přirozeně právě ve chvíli, kdy Wimbledon končí. Včera jsem si ještě stihla vlastenecky zaslzet při výhře Petry Kvitové a dnes jsem dvě a půl hodiny nadávala Djokovicovi, který má hranatou hlavu a vypadá jako vlkodlak a který ten Wimbledon nakonec vyhrál, takže jsem samozřejmě měla nutkání letět do Londýna a utěšit chudáčka Rafaela, který vypadal jako smutné štěňátko. Tohle všechno v praxi znamená, že mám další neuskutečnitelný sen, a sice být tenistkou. Takže je naprosto jasné, že moje děti budou poctivě trénovat, abych jednoho dne mohla sedět na kurtu v All England Clubu, mít na sobě ten největší a nejsměšnější klobouk a pyšně fandit. Buďto tohle nebo exkluzivní místo v lóži Státní opery, kde budu hrdě sledovat svého potomka, kterak baletí. Ah, moje děti se budou mít skvěle. Teď se ale radši přesunu z budoucnosti do přítomnosti, zalezu si do postele, na noční stolek postavím horký čaj a jídlo, pustím si film a budu se doléčovat z kocoviny. Bude to zajímavé léto, možná, doufejme.

Pain is inevitable, suffering is optional

Co já teď tak vlastně budu dělat? Dodívám se na Společenstvo Prstenu, půjdu se projít, zapálím si, vytáhnu rolety, napíšu nákupní seznam, nebudu se znepokojovat, uklidím si v pokoji, dočtu Murakamiho, sbalím si na výlet, promyslím otázku alkoholu, dám co nejvíc věcí do pořádku, domluvím kino, udělám místo v iPodu, pustím si Postřižiny, zazpívám si, postěžuju si, utěším, opálím si nohy, nechám si naskákat víc pih na obličeji a rukou, schovám učebnice, budu na hotelu vodit koně s dětmi, půjdu brzo spát, pozdě vstanu no a budu šťastná. To zní jako plán. Už jsem A. neviděla skoro dva týdny, ale zítra má devatenácté narozeniny, tak se třeba uvidíme, třeba ale taky ne, záleží na tom, jak moc vlezlou náladu budu mít. Naše třída už má uzavřenou klasifikaci, protože v neděli odjíždíme na školní výlet na tajné místo, které zná jen třídní učitel, vracíme se ve středu a dalo by se říct, že teď už skoro máme prázdniny. Slibovaná čtverka z matematiky se nakonec nekoná a já se s ní přitom pomalu začínala kamarádit. Ovšem jednička z chemie potěší. Zítra budu pomáhat strejdovi na hotelu, kde budeme jako každý rok s B. vodit koně s dětmi. Jak jsem dnes říkala, "to zvládnu, jenom když budu na nějakých těžkých drogách", protože tolik dětí a hádajících se dospělých za jedno odpoledne je takřka neúnosná věc a nebudu mít nějaké rozptýlení jako třeba předloni. Potom se už jenom jednou vyspím, umyju si vlasy, obléknu si puntíkované tílko, nachystám si tousty a odjedu. Budeme se mít hezky, neumřeme vedrem a nestane se nic ošklivého. Ale hlavně teda ať jsem spokojená a všechno se zvrátí k mému prospěchu, že jo. Prosím.

Life's too short to remove usb safely

Co bych měla dělat? Vytvářet referát do školy a dávat dohromady čtenářský deník a opakovat si gramatiku a minulé časy do němčiny, protože zítra s největší pravděpodobností budeme psát test. Co dělám? Smutně koukám na hromadu tašek na koberci, doufám, že se samy vybalí, piju čaj a jako obvykle dělám neužitečné a hloupé věci na internetu. Asi už tak hodinu a půl jsem zpátky u mámy, což znamená žádné ospalé ranní cestování autobusem, žádné pavouky v pokoji, ale bohužel taky žádné volné místo v paměti počítače, u kterého si navíc zvládnu připravit svačinu a následně ji i sníst, než se načte jedna stránka, obrazně řečeno. Takže promázávám hudbu a nastává podobná situace, jako když uklízím psací stůl, a sice že se zasekávám u věcí, co nacházím a zase nedělám nic pořadného a smysluplného. Ach jo. Aspoň že jsem si konečně našla někoho, s kým můžu diskutovat o filmech, někoho, kdo zná Tima Burtona, na to jako palec nahoru. Bude dost času na doplnění filmového vzdělání, až budu ležet doma a pobírat invalidní důchod, protože jsem dnes neprozřetelně cvičila v tělocviku, kdy jsme běhaly šedesátku na čas, skákaly do dálky a házely míčkem, takže jsem si přirozeně natáhla všechny svaly v těle a navíc si poničila hezky vlnkatý vlasy. A to jsme se prosím v průběhu dne fotili se třídou! Takže pravděpodobně tam budu vypadat jako nějaká kreatura s obráceně nasazenou parukou, no stane se. Překvapivě mě moje články s textem a fotkami až tak nebaví, jak jsem si myslela, takže dnes se žádného grafického oživení mých zbytečně dlouhých souvětí nedočkáte. Zčásti z tohoto důvodu a zčásti proto, že se mi nechcou přetahovat fotky do počítače. Ale tak aspoň poslouchejte Lykke Li, však víte, youth knows no pain.

Challenge accepted

Jestli ja se nemam vyborne! Postel sdilim s pavoukem, parapet momentalne obyva spousta mravencu a vedro me neskutecne otravuje. Chci nosit dlouhe cerne kalhoty, zachumlavat se do svetru a nemit zpocene vlasy po dvou minutach chuze. A to jsem nedavno premyslela nad tim, ze by mi nevadilo bydlet na Havaji. Ja bych si mela hledat bydleni spis za polarnim kruhem, i kdyz vezmu-li v potaz mou schopnost snaset mraz, pravdepodobne bych se mela poohlednout po necem spise v mirnejsim podnebnem pasu. To ale momentalne neni dulezite. Dulezite je, ze zitra se budu muset chovat jako opravdova lidska bytost a ne jako jeji instantni nahrazka hojne zivena filmovym prumyslem a fikci vseho druhu. Takovou vyzvu prijimam! Pravdepodobne si do tasky strcim trochu alkoholu, abych mohla v pripade nouze znicit svoje zabrany a fungovat alespon zdanlive normalne. Ale uz jenom to, ze takovou vec chci podstoupit - mluvim o tom jako o necem velmi neprijemnem a protivnem, pritom opak je pravdou - dokazuje spoustu veci. Jakou spoustu, to uz je zalezitost podvedomi a ventilace do snu a soukromi. Domluvila jsem.
Jak jsme pozorovali Mesic a ja ho nevidela.

Worse than the total agony of being in love?

Asi dva dny zpátky jsem měla rozepsaný článek, který začínal prohlášením o tom, jak moc šťastná teď jsem. Pořád je to pravda, pořád se ptám sama sebe, jestli se to jako fakt děje, ale objevují se i slabší chvilky. Jako třeba když jsem v obchodě, hledám žampiony, abychom měli s tátou co jíst ke štědrovečernímu bifteku, a podezřele mi začnou slzet oči. Ah, krásné období, krásné. Už jsem viděla Lásku nebeskou a oba dva díly Sám doma, Grinche si asi nechám na zítřek, stejně tak It's a Wonderful Life. Možná si dám reprízu Lásky nebeské. Nebo si pustím Coldplay. Obojí je stejně zoufalá varianta. Zítra mě čekají dva Štědré večery. Nejprve kuřecí řízek, dárky a přetvařování se před prarodiči u mámy, potom už zmiňovaný biftek, německé programy a alkohol s tátou. Asi tak na tři minuty jsem si dnes myslela, že snad pojedeme na Vánoce do Německa. Navrhl to táta; zrovna jsme stáli v obchodě u mrazáků a já mu domlouvala, že je to nesmysl a že už mám na svátky program. Tedy.. snad. Necháme to na příští rok, to mám ještě spoustu času doučit se německé fráze o kráse sněhu a skvělé chuti jídla. Nevím sice, jestli se to stává i vám, ale když si představuju svou jistě šťastnou budoucnost, vypadá to v podstatě jako sestřih všech veselých scén z nějaké komedie podbarvený nezávadnou rozjásanou hudbou. Když to vezmu kolem a kolem, život dosáhl nečekaně skvělé úrovně; už jenom čekám na komorníka, co mi bude nahřívat ručníky a marinovat krevety.

When the world surrounds you I'll make it go away

Jaká je šance, že vstoupím do antikvariátu a do deseti minut, s přihlédnutím k zmatku v řazení, najdu přesně tu pravou knihu, kterou budu mít chuť obejmout, nosit ji pořád v tašce, pečlivě číst každou stránku a ještě si říkat, jak jsem skvěle nakoupila? Coelho by to asi měl být, možná snad McEwan a za Wodehouse nebo Irvinga bych se taky nezlobila. Sháním vánoční atmosféru, sháním huňatý svetr a možná i trochu pozornosti. Červené vlasy, červený nos, červené nehty, červené rty, to všechno mám. Mám taky sobotní večery trávené ve vinárně, kdy spontánně pořádáme kytarové koncerty a diskutujeme o gymnáziích a ptám se Adama Hele a to, umíš Lost?, krásné časy. Když si představím, že většina mých vrstevníků tráví víkendové noční hodiny v našem proslulém 'klubu', kde největším lákadlem je pózování napůl amatérským fotografům a porovnávání si spodního prádla, no, je to zajímavé. Uvařím si další kakao a bude to asi nějak takhle,

SEDÍM DOMA A HLAVA MNĚ JDE KOLEM.

Last of the English roses

A tak jsem objevila jeden z nejkrásnějších pocitů, kdy se probudíte nesmyslně brzo, ještě v polospánku si dáte sluchátka a poslucháte tu krásnou Bring Me Back Down a na střechu kape déšť a vy se podíváte z okna a muškáty jsou mokré a nad lesem je mlha a vy ležíte v krásně vyhřáté posteli. Potom si uvaříte černý čaj s citrónem a zase si lehnete a čtete Harryho Pottera a je vám hrozně hezky. Pustila jsem si radši film od Nolana, protože internet se chová hrozně protivně, je pomalý, stránku načítá dvacet minut a celkově je dnes den určený k tomu, abych se cítila pohodlně. A to se dá uskutečnit jedině s pomocí peřiny a šátku kolem krku. Odpoledne půjdu do knihovny, vrátím Coelha, kterého jsem včera dočetla a pak mi i holení nohou poskytlo podněty k filozofování, vrátím Brautigana, nic si nepůjčím, čeká na mě Thackeray a McEwan a Rowlingová, samozřejmě. Taky budu přemýšlet nad tím, jak se chci nechat ostříhat. Otevřu skříň, budu se usmívat na kabát a říkat si, že už to dlouho nepotrvá a budu ho moct nosit. Svět je hezký, pokud si ho takový uděláte.

There's a possibility

Nemám absolutně tušení, co se teď vlastně děje. A nevadí mi to. Žiju si svou vlastní verzi (500) Days of Summer, možná jsem Sid, možná Nancy, možná ani jedno. Pochváleno budiž letní kino, které nám dává spoustu možností, díky kterým prochodíme celé město a já se opírám o zdi a loučíme se a zase se vítáme. (Jednu věc nemůžu Twilight sáze upřít. Jejich soundtracky se díl od dílu zlepšují.)

Beautiful losers

Je sice moc hezké, že se snažím, kupuju si rukolu a smetanové sýry a piju hruškový džus a chodím se do zahrady projít mezi pampelišky a jabloně. To ale nemůže zabránit tomu, že životem jen tak proplouvám. Kdyby mi bylo třicet a víc, vážně bych zvažovala možnost mít dítě. To teď ale není mým primárním zájmem, vlastně to není ani mým sekundárním nebo jakýmkoli jiným zájmem. Já jen tak pro příklad. Jistým řešením je uklízet si pokoj a přemýšlet o věcech víc do hloubky než obvykle a doufat v zázrak. Ale tohle teoreticky vzato není stěžování. Posledních pár týdnů jsem šťastná; tak šťastná, jak jen může člověk v mé situaci být. ...jaká je asi doba trvanlivosti pěny do koupele?

"Na sex si vůbec nevzpomínám," pronesl po chvíli. "Ale určitě byl skvělý. Pamatuji se, že mě naučila všechno o prasatech, jak je porcovat a upravovat."

Kiss that grrrl and you will never touch my hand

Venku prší a jediná věc, co se tak dá dělat, je sledovat Pravidla moštárny, potichu u toho plakat a pít horký, slazený čaj. Víte jak, napijete se čaje, najednou je vám všude po těle teplo a šátek s leopardím potiskem kolem krku je dokonalá alternativa k dešti a větru; stejně tak jako White Lies. (Zase mám pocit, že let's grow old together and die at the same time by mě taky mohlo rozplakat.) Že prý mi v pokoji děda zatopil. Ne že bych to teplo cítila a ne že by mi pomalu nezačínaly odumírat prsty na nohách. Věci se komplikují, události nevycházejí a film The Virgin Suicides nekončí dobře. Ano, záleží na tom. Stejně tak jako záleží na tom, jestli jsem už dostatečně dospělá na to, abych to zvládla. Zítra ale budu nakupovat, tak si spravím náladu. Nebo ne. Hmm.

She's got you high and you don't even know it

Bych si nejradši nafackovala. Už jenom za to, že mě to napadlo. Absurdní! Jinak je to pohoda, včera jsme měli všechno; slunce, Márdiho, pivo, cigarety, studené zídky a konspirační teorie v KFC. Pak jsem přijela domů, osprchovala se, spala jedenáct hodin a udělala si krásné ráno. (Četla jsem hodinu a čtvrt Pravidla moštárny, vypila hruškový čaj a snědla dva tousty s Nutellou.) Taky jsem dneska trochu luštila křížovky a trochu mě bolí zub a hodně mě bolí v krku a kašlu a nemám ráda tu svou rýmičku. Jsu úplně v pokušení pustit si dnes ten šíleně teen film. To bych ale nesměla ráno brzo vstávat, abych si stihla včas obléct pruhované triko a odjet do Brna na Kick-Ass. (Kde ostatně hraje jeden herec z onoho šíleně teen filmu. Ten moc hezký herec. Ten můj potenciální přítel. Haha.)

Why is a raven like a writing desk?

Závidím. Moc závidím. A tak vyfukuju borůvkové bubliny do ticha a s každým puf se nepatrně změní realita, k lepšímu samozřejmě. Posledních pár týdnů si přijdu hrozně prázdná, hrozně lhostejná. Nic necítím, ani nepláču, ani se moc nesměju. Asi se lidem odcizuju. (Ne že by se o mě lidi zajímali. A ne že bych se o ně zajímala já.) Čtu Agathu Christie a Jane Austen a dneska jsem si z knihovny půjčila And The Ass Saw The Angel; to půjdu někam do přírody, na balkon zřejmě, pustím si pochybnou hudbu a budu číst a na nose a na rukách a ve výstřihu mi budou naskakovat pihy a pak se podívám do zrcadla, nepatrně zvednu obočí a vypnu tu pochybnou hudbu. Možná tam pustím Kasabian. Ti v létě přijedou. V prosinci tady zase budou MGMT. Ale já mám na konci května svou Kate Nash. (V Berlíně jsou She&Him.) Já.. vám ani nevím, co chci. (Teda kromě toho, že chcu draka. To vím moc dobře.) Jako bych vyhasínala.