Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den třetí

Protože to byl den poslední, přinesl spoustu emocí. Většina se jich týkala toho, že festival končí a už nebudeme trávit odpoledne a večery splňováním si jednoho životního snu za druhým. Ten zbytek zahrnoval především mojí úlevu z toho, že zbývá přetrpět jen jedinou noc ve stanu, než se vrátím do své vlastní postele, kempování mě vážně moc nebere. Stejně tak mě moc nebere vytrhnutí z pohodlného života, kterým ty tři dny rozhodně byly, což vlastně jen dokazuje mou oddanost všem těm, co tam vystupovali a které jsem chtěla vidět. Nebo taky ne, že ano.

Ráno jsem absolvovala poslední procházku do sprch a po návratu do stanu jsem ani nečekala na to, až mi uschnou vlasy, hned jsem si lehla a ještě jsem spala. Mobil jsem už měla prakticky vybitý, naštěstí mi ho potom Petr nechal nabít v pressu, takže cajk. 

Nejdřív to vypadalo, že bude přes den zima a budu si moct s klidem obléknout dlouhé kalhoty a svetr, ale během dopoledne se všechno změnilo, teplota ve stanu šplhala nahoru a nakonec nezbylo nic jiného, než sednout si ven na trávu, i když ani tam nebyl zrovna příjemný chládek. Byla vyslána výprava pro vychlazené pivo, které bylo hned po přinesení vypito; protože jsme ale seděli na sluníčku a pili nalačno, měli jsme během chvíle opravdu veselou náladu.

Chtěli jsme se jít pak podívat na Annu Calvi, ale nějak jsme se nemohli přemluvit k tomu, abychom opustili kemp včas, a tak jsme ji jen zaslechli při cestě areálem. Prvním koncertem dne se tedy stali Hadouken!, které jsem pár měsíců zpátky zkoušela poslouchat, ale vůbec mě nebavili, z obou jejich alb mě zaujala snad jen jedna písnička. Naživo ovšem byli skvělí a i já jsem párkrát snaživě poskočila, protože to vážně byla docela párty. Po nich vystupující jsme vidět nemuseli, tak jsme se přesunuli do stínu k pressu, což se ukázalo být strategicky výhodným místem, protože se kolem podle výsledků mého pozorování zdržovala velká spousta hezkých pánů, kteří se tedy nacházeli po celém areálu, ovšem tady byla jejich koncentrace přece jen vyšší. 

Když začali hrát Panic! at the Disco, šli jsme se na ně podívat blíž. Cestou nás Lin upozornila, že před námi se koná nějaká autogramiáda. Při pohledu na program vypsaný na tabuli opřené o hrazení onoho stánku jsem trochu myslela, že padnu do mdlob. 16:45 až 17:00 - Carl Barât? 

Až pak mě napadlo podívat se, kdo to tam vlastně stojí. Jistě, byl to Carl. Díky vždy fungujícímu zákonu schválnosti ale bylo po páté a už k němu nepouštěli, takže jsme tam jen bezmocně chodili kolem a zbožně na něj koukali, tedy alespoň to jsem dělala já. Později se ukázalo, že mi kamarádka o té Carlově autogramiádě psala sms. Můj mobil se toho času ale bohužel nabíjel, takže jsem o tom nic nevěděla. Útěchou mi aspoň byla fotka s mazlíčkem Alexem z prvního dne. 

Pak už jsme se začali pomalu přesouvat k druhé stagei, kde měl právě Carl hrát. Před ním ale ještě vystupovali Friendly Fires. I ty jsem naposlouchávala, ale nějaký výraznější dojem ve mně nezanechali. A opět pro mě naživo fungovali lépe než z alba. Hlavní zásluhu na tom měl jejich zpěvák, který velmi sugestivně tančil, zapojoval do toho především kroucení boky a nám v první řadě nabízel pohled opravdu k nezaplacení. 

Dohráli, technici začali přestavovat věci na pódiu a my mezitím popíjeli rum s Colou nebo něco podobného, takže aspoň já jsem se do pár minut začala cítit velmi příjemně vláčně. Začal se s námi bavit vedle stojící kluk, který se nás anglicky ptal, jakým jazykem se to bavíme. Řekl nám, že se narodil v Rusku, že byl letos v Praze, která je podle něj taková čistší a hezčí Moskva, a pak ho zajímalo, jestli se dá v České repubice v obchodech normálně koupit absinth. A potom to přišlo. Carl Barât. Ještě teď si vzpomínám na ten moment, kdy jsem četla nově zveřejněné účinkující a když jsem uviděla jeho jméno, začala jsem poskakovat po pokoji a ječet. Takže ano, na něj jsem se těšila snad nejvíc. 

Jakmile se dostavil, se zapálenou cigaretou v ruce, já odhodila svou důstojnost a opět se ze mě stala fangirl. Hrál jak svoje písničky, tak i ty od Dirty Pretty Things a The Libertines, takže všichni byli na vrcholu blaha a bylo to krásné. Nejkrásnější ovšem bylo, jak se Carl svlékal. Nejdřív odložil koženou bundu, pod kterou měl obyčejné černé triko. Říkaly jsme si "mmm, paráda". Pak sundal tričko a byl jen v černém tílku. To už jsem trochu nezvládala a v momentě, kdy si přes hlavu přetahoval i to tílko, jsem přestala uvažovat racionálně a stal se ze mě chuchvalec frustrace a roztřesených nohou. 

Na The Ting Tings jsem se taky těšila, ale bohužel se kryli právě s Carlem, takže jsem je jenom zaslechla při přesunu zpátky k Race Stage, kde při našem příchodu zrovna hráli Rise Against. Už tam byla strašná spousta lidí a navíc se mezitím setmělo, takže jsme nějakou dobu strávili hledáním ostatních kamarádek. 

Naštěstí jsme je našli a mohli v klidu čekat na Foo Fighters. S určitostí můžu říct, že právě na ně jsem se těšila nejvíc, protože kdy jindy dostanu šanci je vidět? Mám je vážně ráda a jejich poslední album si nezaslouží nic než chválu. Navíc Dave Grohl působí jako jeden z nejsympatičtějších hudebníků a lidí vůbec a vidět třetinu Nirvany taky není k zahození. 

Měli jsme místo v první řadě snad třetího sektoru hned vedle zvučící věže a i když jsme viděli jen na polovinu pódia, stačilo to. Lin s Markem jeli na The Bloody Beetroots do Nightparku, tak mi byla opět svěřena zrcadlovka. Foo Fighters přišli a my nejdřív jen seděly a dívaly se na ně na obrazovce na zadní straně zvučící věže. Pak mi to ale přišlo takové nepatřičné, jak kdybych seděla doma a dívala se na jejich koncert na dvd, tak jsem se zvedla a šla k tomu hrazení. A dobře jsem udělala, protože i přes jen onu polovinu pódia, co jsem viděla, stál Dave přesně tak akorát uprostřed, takže jsem kombinovala obrazovku na straně stage s vlastním zrakem a byl to s prominutím kurva zážitek. 

Dave běhal po celém pódiu, v jeden moment dokonce slezl dolů k lidem a nakonec povídal o tom, jak měli hrát na belgickém festivalu Pukkelpopu, kde bouřka zabila pět lidí, takže jejich vystoupení bylo přirozeně zrušeno. Pak dodal, že každý den, kdy se člověk probudí, je dobrý den, a i když je to jedna z těch laciných vět, ano, dojalo mě to. (Ovšem na druhou stranu mě dojmout není až tak těžké.) 

Hráli dvě hodiny a i přes tu vzdálenost od pódia to byl jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy navštívila. V podstatě to byla regulérní rocková show a místy mi z toho i běhal mráz po zádech. Kamarádky odešly někdy v polovině, protože byly unavené, takže mě čekala další osamělá cesta do kempu. Naštěstí i tentokrát jsem to zvládla v pořádku, u stanů jsem si ještě chvilku popovídala s bratrem, domluvili jsme detaily odjezdu a šli jsme všichni spát.

Další ráno jsme si zabalili věci, složili stany a vzali si taxík na nádraží, protože stát hodinu ve frontě na shuttle bus se mi vážně nechtělo. V McCafé na mě čekal táta, o chvíli později se k nám připojil i bratr s přítelkyní a kamarádem, nasnídali jsme se a strávili tam dalších pár hodin. Taky jsme se chvilku prošli po St. Pölten, což je mimochodem vážně hezké město, vrátili se na nádraží, tam jsme si vypili piva, co nám zbyla, a už bylo po jedné a přijel vlak do Hamburgu, kterým Raffael a spol. odjeli. Skoro dvanáctihodinová cesta, není o co stát. Já s otcem jsme sedli do auta a za dvě hodiny jsme i s přestávkou na jídlo byli doma. 

Vyčerpávající reportáž je u konce, skoro slyším ty fanfáry. Většinu fotek, co se tady objevila, fotila Lin a já jí je sprostě ukradla. Ještě bych vás tak mohla odkázat na fotogalerii na musicserveru, kterou fotil zase Petr a kde je na jedné fotce i naše skupinka. Jestli bude příští rok line-up alespoň podobně přitažlivý a jestli mi zase někdo zaplatí lístek (díky, tati), určitě bych uvažovala o opětovné návštěvě. Můžu jen doporučit.

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den druhý

Jakkoliv se to zdálo nemožné, přežily jsme první noc a nikdo nám neukradl žádný z našich poměrně drahých elektronických přístrojů, natož celý stan, jak někdo popisoval svoje dřívější zkušenosti. Plachta zmíněného stanu se sice povážlivě posunula a odkryla tak na jedné straně - naštěstí té odvrácené k řece - vnitřní, lehce průsvitnou vrstvu a my si mohly užívat výhledu na přírodu, nicméně spacáky jsme měly v suchu a to byla v tu chvíli jediná důležitá věc. Vzhledem k vedru z předchozího dne jsme já ani moje vlasy nevypadaly moc reprezentativně, takže nezbývalo nic jiného než prozkoumání sprch. To dopadlo na výtečnou, hygienické zázemí bych hodnotila velmi dobře. (A to jsem se myslím nezmínila, že tam měli splachovací záchody? Ani jednou jsem nemusela použít toitoiku a na to palec nahoru.)

Po dopoledním klidu, což bylo vlastně schnutí vlasů, jsme se rozhodli udělat skupinový výlet do nedalekého supermarketu. Velká, velká chyba. Čas už relativně pokročil, bylo kolem jedenácté a stejný nápad v tu dobu zřejmě dostal i zbytek návštěvníků festivalu, protože nákup jsme vybrali během pár minut, ovšem ve frontě k pokladnám jsme stáli hodinu. Ach ano, hodinu. A to všechno kvůli třem plechovkám piva, co jsme si kupovali ke snídani. Naštěstí nás asi po třiceti minutách napadlo vytáhnout iPody, a tak jsme si tam udělali takovou přípravu na koncerty, co nás toho dne čekaly.

Když jsme se vrátili, byl tak akorát čas na vzpamatování se z otřesného zážitku relaxací na našem kopečku před stany. Chtěli jsme vidět The View, tak jsme se pomalu posbírali, oblékli pláštěnky, protože začalo trochu poprchávat a vydali se na túru k areálu. Kvůli zdržení byli ale The View přesunuti na sedmou hodinu na jinou stage a na Race Stage hráli Effi s moc hezkým a prý švédským pozounistou. Potom, právě kvůli těm předchozím problémům, tam byli přesunuti i Marner Brown, o kterých jsme se nejdřív domnívali, že to jsou technici The Kills. Nebyli. Byli ale celkem dobří a mít kytaristu, který vypadá jako Julian Casablancas, taky není špatná věc. Aspoň já jsem to velmi ocenila, ehm.

Hned po nich hráli ti, kteří patřili mezi ty účinkující, na které jsem se těšila nejvíc, výše jmenovaní The Kills. Už když jim technici chystali aparaturu, viděli jsme, jak Jamie a Alisson stojí na straně pódia a bylo to vážně zvláštní, ovšem když začali hrát a vám z té první řady přišlo, že můžete prakticky natáhnout ruku a dotknout se jich, to bylo už surreální. Byli skvělí, přirozeně. Ještě skvělejší bylo, když jsme s holkama zjistily, že je z jedné strany pódia pozorují Hadouken!, kteří měli hrát o den později, a z druhé zase Kasabian, miláčkové moji, takže jsme honem nevěděly, jestli sledovat Jamieho a Alison na pódiu nebo Sergia a Toma v zákulisí. Jednu věc bych The Kills ale vytkla, a sice to, že hráli jen sedm písniček, což znamená takových pětatřicet minut. Bú.

Naštěstí vystoupení Crystal Fighters byla taková menší párty a nebyl moc čas smutnit. Ten přišel až s nástupem 3 Feet Smaller, což je, jak jsme zjistili, rakouská skupina, ne nepodobná Simple Plan a dalším takovým hybridům, se solidní fanouškovskou základnou, což se projevilo pro nás takřka neúnosnou délkou vystoupení. Ke konci už jsem nepokrytě zívala a zaujatě si prohlížela nehty a Linda si prý pletla cop, takže asi takhle. Naštěstí Elbow to všechno napravili. Jejich zpěvák mi nápadně připomínal Rickyho Gervaise, až jsem přemýšlela, jestli Ricky vyměnil hereckou kariéru za hudební a proč o tom nevím.

Během jejich koncertu se taky odehrál snad nejepičtější moment těch tří dnů. Zrovna zapadlo slunce a obloha postupně ztrácela světle modrou barvu. Jen tak zběžně jsem se podívala na pravou stranu nebe a zaregistrovala poněkud tmavší mraky, takže jsem přirozeně začala doufat, ať neprší, přeci jenom nebylo jisté, kolik toho náš stan vydrží. Pak jsem se začala dívat znovu na pódium s tím, že nebe zkontroluju za pár minut. To jsem taky udělala a trochu se vyděsila, protože co předtím bylo tenkým tmavým proužkem na obzoru, se teď proměnilo v apokalypticky vyhlížející temnotu nad našimi hlavami doplňovanou příležitostným bleskem. Zpěvák Elbow si toho taky všimnul a do jedné jejich písničky zakomponoval prvek, kde tažným textem bylo "cloud, fuck off". Však se podívejte. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Bohužel pršet začalo a když říkám pršet, tak mám na mysli obrovskou průtrž mračen, kdy v pláštěnce stojíte opření o hrazení a doufáte, že to nebude trvat dlouho. Elbow museli dokonce přerušit vystoupení a odejít z pódia, protože voda, co napršela na střechu stage, padala dolů vytvářejíc na zemi brouzdaliště. Naší největší obavou v tu chvíli bylo, aby nebyl zbytek programu kvůli počasí zrušen, protože potom měli hrát Kasabian a já nečekala od dvou odpoledne v první řadě kvůli něčemu takovému. Naštěstí déšť skončil během pár minut a po chvíli se vrátili i Elbow, které jsem předtím mimochodem vůbec neposlouchala, což byla chyba. Jsou výborní. Jedna věc na jinak dokonalých Kasabian mi vadí. Strašně dlouho trvá, než jim na pódiu všechno připraví a naladí. Ale čas jsme si aspoň krátily pokřikováním na jejich technika Davea, který potom i vyfotil tuhle fotku. Jsem ta v první řadě úplně vpravo, co si opírá lokty o hrazení a není jí tam jen polovina.

I když jsme Kasabian toho dne už viděly při vystoupení The Kills, stejně jsem málem zkolabovala, když se objevili. Stará láska přece jenom nerezaví a stačil jeden pohled na Sergia a Toma, kteří na sobě mimochodem měli stejné oblečení jako loni na Open Airu, Sergio čepici a Tom bundu, abych ztratila kontrolu nad svým obvykle poněkud rezervovaným chováním a stala se ze mě fangirl na plný úvazek.

Vůbec jsem se tam asi čtyřikrát nedojala, vůbec jsem neskákala jako šílená, vůbec jsem v duchu nenadávala osvětlovačům, že Sergio je prakticky pořád ve tmě. Bylo to perfektní a úžasné a já si přála, aby to nikdy neskončilo, abych tam mohla pořád stát a hypnotizovat je.

Tom si mého intenzivního zírání musel všimnout, protože když se ke konci jejich koncertu pohyboval na pravé straně pódia, to znamená přede mnou, což mě donutilo ječet ještě víc, - je možné, že to tak vůbec nebylo, přece jenom jsem tam nestála sama a lidi kolem mě taky šíleli, ale dioptrické brýle jsem měla nasazené a smysly vnímající na sto deset procent taky - tak mi poslal pusu. Dosud mi není jasné, jakým zázrakem jsem se dokázala ovládnout a nesložit se na zem. Všichni pak dohráli, objali se a byl konec.

Pro mě to znamenalo post koncertní depresi velikosti asijského světadílu, kterou dokázala poněkud utlumit pouze přátelsky vyhlížející krabička žlutých Camelek, kterou jsem pár minut poté, co jsem se probojovala obrovským davem lidí pryč z prvního sektoru, zakoupila. Ve Weekender Stage hráli nám doporučovaní The Rifles, tak jsme se tam šli podívat. Já byla natolik vyčerpaná, že jsem si zvládla tak akorát sednout na zem a dojídat nudle z krabičky, což ostatně bylo první jídlo, co jsme si tam vůbec koupili. Lin a Marek se pak ještě chtěli jet podívat na Boys Noize do Nightparku, ale mně bylo jasné, že od upadnutí do kómatu mě dělí jen několik desítek minut, tak jsem s díky odmítla a po chvíli se sama vydala na dobrodružnou cestu do kempu. Dobrodružnou a poněkud strašidelnou, musím dodat, přece jenom tisíce a tisíce opilých lidí a tma není dobrá kombinace. Stan jsem díky bohu našla na svém místě ve stejném stavu, v jakém jsme ho opustily a jen malá kaluž vody v nohou spacáků to poněkud kazila. Nicméně i přes onu mokrost jsem usnula snad půl minuty poté, co jsem zavřela oči.

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den první

A najednou je po Frequency. Kolik měsíců jsem se těšila, připravovala a organizovala a potom je všechno během tří dnů za námi. Nejlepších tří dnů za tohle léto a teoreticky i za celý rok, abych to upřesnila. Následující řádky nebudou ničím jiným než rozvláčnou, velmi subjektivní reportáží se silným fangirl podtextem. Byli jste upozorněni.

Můj už tak úžasný táta se nabídl, že nás odveze až do St. Pöltenu, kde jsme se měli ráno potkat s mým bratrem, co přijel z Německa se svou přítelkyní a kamarádem. Vyjížděli jsme v pět ráno, tudíž já si budíček nastavila na půl čtvrtou, abych se stihla nachystat, umýt si vlasy a zapomenout doma co nejvíc věcí. Protože táta jezdí s prominutím jako prase, všechno jsme zvládli a stihli jsme si dát i snídani v McDonald's po cestě, což bylo první a taky poslední pořádné jídlo toho dne. Přijeli jsme na nádraží, přívítali se s bratrem a spol, rozloučili se s tátem, dali šest euro za shuttle bus, byli převezeni na místo konání a já umírala vedrem, protože jsem si oblékla černé kalhoty a zima zrovna nebyla. Lidí tam byla spousta, což bylo něco pro mě, známého milovníka davů. (Ironie.)

Pokud pojedeme i příští rok, už nesmíme udělat tu bláhovou chybu a přicestovat až ráno prvního dne. Nebylo možné najít místo pro jeden stan, natožpak pro stany tři, což byl náš případ. Nakonec jsme skončili na břehu řeky na mírném svahu s pařezy a krtinci, které se nakonec ukázaly být výtečným polštářem. Byla jsem smířená s tím, že předpověď slibovala třicetistupňová vedra, ovšem stavět stany v tomhle počasí byla čirá sebevražda. Zmohly jsme se potom jen na přesunutí věcí dovnitř a převléknutí, i já, odpůrce letního oblečení, jsem si oblékla snad až příliš krátké šaty, jak se později ukázalo, a šly jsme hledat ostatní. Do areálu měli pouštět od jedné, nakonec se čekání protáhlo, ale aspoň jsme měly příležitost pozorovat ostatní lidi, převážně hipstery. Však proč ne. Slunce pražilo a my se co deset minut mazaly opalovacím krémem (za ty tři dny jsem se opálila víc než za celé prázdniny).

Nakonec nás konečně pustili dovnitř a my zamířily na prohlídku areálu. K Race Stage jsme přišli, zrovna když hráli Cloud Control, ovšem poslechly jsme si je jen tak zběžně a potom si šly koupit něco na pití, protože teplota vzduchu byla neúnosná a pobyt na přímém slunci tomu taky příliš nepomáhal. Po nich hráli Yuck, ty jsem si naposlouchávala už doma, ale asi ne dostatečně, nicméně i tak palec nahoru. Lin se musela vzdálit, a tak mi svěřila zrcadlovku, což se ukázalo být tou nejlepší volbou. Měla jsem potom v plánu přesunout se na Green Stage, kde měli za pár hodin hrát Two Door Cinema Club, na které jsem se těšila snad nejvíc; už pár měsíců jsou mojí dost možná nejposlouchanější skupinou. Navíc jejich zpěvák, Alex Trimble řečený Sašenka, mazlíček, miláček, čičinka a další přezdívky podobného ražení, je nejlepší, zrzavý a prý vypadá jako můj bratr. Prý. Takže si dovedete představit tu euforii, když jsem cestou zaslechla hlas, který říkal něco právě o Two Door Cinema Club. Neumím sice až tak dobře německy, ale když jsem kousek před sebou uviděla hlouček lidí, došlo mi to a vydala se tam a dobře jsem udělala, protože moje domněnka byla správná a opravdu tam měli autogramiádu. Netřeba zdůrazňovat, že když jsem viděla Alexe, stala se ze mě ultimátní fangirl a zvládla jsem se jen zeširoka usmívat a v duchu ječet.

Postavila jsem se do fronty a asi do minuty se tam objevily i kamarádky, takže jsem měla s kým sdílet svou euforii; když na mě přišla řada, zmohla jsem se jenom na "Hi, can I take a picture with you?", načež Alex odvětil něco jako "Sure", opravdu už si nejsem jistá, mám ten otravný dar nepamatovat si přesně setkání s mými oblíbenými slavnými lidmi, všechno je vždycky jako by zahaleno mlhou. Cvak, fotka. Cvak, druhá fotka. Krutým řízením osudu na obou připomínám normální lidskou bytost jen tak zběžně, nicméně osoba stojící vedle mě - mimochodem v tričku Death Cab for a Cutie - to všechno vynahrazuje. Potom jsme se co nejrychleji vydali na Green Stage, po předchozím zážitku bylo jasné, že se budu muset dostat do první řady, jinak to nešlo. Zrovna začínala hrát Mona, která tam byla přesunuta poté, co den předtím zrušili ze zdravotních důvodů svoje vystoupení The Vaccines, kteří nás tím nehorázně naštvali. Nicméně náhrada byla dobrá, hezky se na ně koukalo a čas, než přijde Sašenka a spol,  rychle ubíhal. Do první řady jsme se dostaly bez problémů, takže byla jistota, že na nás Alex dobře uvidí, to bylo přirozeně důležité.

Přišli a já tak trochu umřela, mazlíček měl cigaretu, trochu jsme se se Suzí divily, že mu to maminka dovolila (poněkud inside joke), nicméně nesmírně mu to slušelo a na kytaru hrál výborně a ostatní byli taky skvělí, takže já byla v sedmém nebi a přála si, aby to nikdy neskončilo. Bohužel, opak byl pravdou, já vrhla po Alexovi poslední toužebný pohled a bylo po všem. Rozhodly jsme se jít trochu rozveselit na trávu před stageí, odkud jsme se dívaly na Keleho a potkaly se s ostatními. Taky jsme povečeřely zmrzlinu a už byl tak akorát čas jít na The National. Byli skvělí, to je jasné, ovšem co se mi líbilo nejvíc, byl jejich pozounista. Vypadal jako černovlasý Ryan Gosling, takže jsem ho převážnou část koncertu hypnotizovala a plánovala, jaké kachličky dáme do koupelny v našem budoucím společném domě.

Hurts, kteří hráli potom, rozhodně nebyli tím, co jsem čekala. Po hudební stránce si není na co stěžovat, snad jen by jim lépe vyhovoval uzavřený prostor, ovšem co se členů skupiny týče, tam to vázlo. Už z twitteru jejich zpěváka Thea jsem si všimla, že má sklon k dramatizaci a teatrálnosti, nicméně přesvědčit se o tom naživo bylo místy neúnosné a já strávila dobrou polovinu koncertu tím, že jsem se mu smála. Pak mi ale bylo všechno vynahrazeno, protože na řadě byli Kaiser Chiefs, kterým jsem dala přednost před Beady Eye.

Od nich jsem prakticky nic nečekala a nakonec se z toho stal jeden z nejlepších koncertů festivalu. Jejich zpěvák Ricky Wilson je super, to jsem věděla už předtím. Že je to ovšem jeden z adeptů na mého potenciálního manžela, to jsem zjistila až právě ve čtvrtek večer. Sice jsem se snažila dostat do první řady, ale lidi byli neúprosní a já zůstala trčet někde ve třetí řadě. Situace se nějak nezlepšila ani při čekání na The Kooks, kdy jsem se vážně začala bát a na chvilku uvažovala, že snad půjdu na kraj, protože se přece nenechám umačkat. Nicméně rozhodla jsem se počkat a dobře jsem udělala, nakonec se to dalo přežít.

Konečně jsem viděla Luka Pritcharda, čímž jsem si splnila jeden z těch největších fangirl snů a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Úzké kalhoty, kudrnaté vlasy a neodolatelný přízvuk plus písničky, co jsem si tisíckrát pouštěla a milovala rovnalo se ideální zakončení prvního dne. Našla jsem ostatní a vydali jsme se na zdlouhavou cestu do stanů. Tam jsem se stihla jenom převléct, odmalovat se, zalézt do spacáku a nastavit budík, než jsem usnula.

Opravdu jsem nepočítala, že by se moje shrnutí mohlo tak protáhnout, nicméně co se dá dělat, když jen óda na Trimbla má čtrnáct řádků. To má jen jediné řešení, a sice rozdělení na epizody. Den druhý a třetí budou následovat co nejdřív.

We’re a bunch of young offenders and not one of us knows how to steal a car? This is pathetic!

Mám hroznou chuť si s někým povídat, ale je půl deváté ráno a to ještě žádný rozumný člověk vzhůru není. Však to taky nikomu nevyčítám, mě samotnou touhle dobou obvykle čeká ještě pěkných pár hodin spánku. Nicméně včera večer jsem šla navštívit kamarádku a pro klid duše mojí matky (a trochu i té mé vlastní) jsem se rozhodla u ní přespat, protože nebydlí zrovna v nejbezpečnější čtvrti našeho města; řekněme, že přezdívka Bronx není od věci. Ovšem ona kamarádka má, na rozdíl ode mě, brigádu, takže si luxus spánku minimálně do poledne nemůže dovolit a musí vstávat o půl sedmé, čili jsem se přizpůsobila. Toliko k vysvětlení mé brzké přítomnosti. Na zdůvodnění mojí unavenosti stačí dvě slova. Disney Channel. Začalo to nevinně, po skončení filmu, na který jsme se dívali, jsme začaly projíždět televizní programy. Já jakožto člověk za poslední roky televizí prakticky netknutý jsem se jen divila, co to vlastně dávají, když jsme narazily právě na onu zmiňovanou stanici. Pro animované filmy a seriály mám slabost a ukázalo se, že kamarádka taky, takže bylo rozhodnuto. Dávali zrovna Phineas & Ferb; už samo o sobě mi to přišlo vtipné a když mi bylo vysvětleno, že "tohle je Perry, jejich domácí ptakopysk, který je zároveň tajným agentem", bylo jasné, že spát v dohledné době určitě nepůjdeme. Pak už to šlo samo. Kmotříčci, Náhradníci a nějaký seriál o třech holkách, které se po kontaktu s vodou stávají mořskými pannami. Jen málo věcí se dá po půlnoci lépe sledovat. Bohužel se to ale sledovalo tak dobře, že jsme televizi vypnuly až těsně před druhou, což znamenalo, že nás čekaly jen nějaké čtyři a půl hodiny spánku. Jako by už to nebylo málo, nemohla jsem ještě dlouho usnout, takže ve výsledku jsem déle než čtyři hodiny rozhodně spát nemohla. Vím, že jsem poslední dobou často přemýšlela nad tím, že se nebudu zlobit, až zase začne škola, ovšem jaksi jsem pozapomněla, jak z duše nenávidím to brzké vstávání. Už vidím, jak se budu zase z domu prakticky plazit s napůl zalepenýma očima mumlajíc si "Proč, proč, jaký to má smysl?". Škola ale ještě pár týdnů počká, teď je na řadě kulturní vyžití, čili jinými slovy, ve čtvrtek touhle dobou budeme na cestě do Rakouska, kde mám rande s Davem Grohlem, Sergem Pizzornem, Alexem Trimblem, Carlem Barâtem, Lukem Pritchardem a dalšími. Nicméně teď.. teď si umyju vlasy. (Zkuste si tuhle písničku poslechnout padesátkrát za sebou. Vskutku povznášející zážitek.)

Sometimes I stop and laugh and think "and these are my actual life choices"

Tyhle prázdniny piju čaj, nosím teplé ponožky, provádím letní úklid, fotím naše zvířata, čtu, předstírám, že si hraju se sestrou, naposlouchávám hudbu na Frequency, nakupuju a dívám se z okna. Chlup v čaji budiž varováním pro ty, kteří si chtějí pořídit zlatého retrívra, protože čajem to zdaleka nekončí.

Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.

It's really not goodbye after all

Několik hodin jsem dnes sledovala živý přenos z londýnské premiéry posledního Harryho Pottera, o které komentátoři řekli, že to je filmová událost století. Já souhlasím a zároveň dodávám, že bych dala svou ledvinu za to, abych u toho mohla být. Při závěrečném projevu se Emma Watson rozplakala, což rozplakalo i všechny ostatní, což přirozeně rozplakalo (už poněkolikáté) i mě. Teď se uklidním, obnovím zásobu papírových kapesníků, k posteli naskládám všech sedm dílů Harry Pottera, přičemž první z nich je podepsán mnou jakožto žačkou druhé třídy základní školy, a budu číst a dojímat se a pak usnu. Pravděpodobně. Pevně doufám, že alespoň někteří z vás mají Harryho tak rádi jako já. Hm?

Zvýšil si kvalifikaci v kurzu pokročilého řízení a pokročilé jízdy na kole

Dvoustý příspěvek, ovšem bez obvyklého kňourání, fňukání a stěžování si; ať je to šťastný příspěvek. Tohle je ten nejlepší film, co jsem za posledních iks týdnů viděla. Milovníkům britského humoru nedoporučuju, ale přímo přikazuju, aby se na něj podívali.

(Bolí mě krk, jak kdyby mě do něj někdo kousl. Hm.)

Just because we use cheats doesn't mean we're not smart

Mám prázdniny, vysvědčení, pochvalu, poukaz na knížku, nová sluchátka, hodně vyfocených fotek, snědenou polovinu pizzy, vypitou spoustu vína a Kofoly s rumem, vykouřených pár cigaret, dobrý pocit a ujasněné priority. Z dalšího mého snu je zdechlina, takže přišel čas začít pracovat na novém. Sobotní noc bude fatální. Do té doby se musím podrobit očistné psychické i fyzické kúře, abych působila i vypadala co nejlépe. Ono by upřímně stačilo působit i vypadat jen lépe než ona, ale nač být skromná. (Někdo, kdo si vyčesává culík téměř na vrcholku hlavy, pro mě přece není žádná konkurence. Teoreticky za nic nemůže, ona je spíš, stejně jako já, oběť a měla bych si radši připravovat proslov pro něj, ale snadný terč je snadný terč.) Udělám si citronádu s kostkami ledu, dočtu Miláčka od de Maupassanta a pak budu číst zase něco jiného a to je, domnívám se, dobrý plán. Mou novou obsesí je Sherlock; musím si někde sehnat muže s opravdu hlubokým hlasem. Uvidím v srpnu The Kills, přirozeně jsem přešťastná. Dnes mi přistál na noze čmelák.

Come on baby, light my fire

Měli jsme se hezky, vedrem jsme neumřeli a nic ošklivého se nestalo. Naopak, navzdory letošnímu sníženému očekávání, tohle byl náš nejlepší školní výlet. Mileráda bych obětovala soukromí, osobní prostor a internetové připojení, tedy věci pro mě nanejvýš důležité, ještě na několik dní, jen abychom tam mohli zůstat. Což o to, plahočit se znovu Prachovskými skalami nebo jít pěšky do Jičína bahnitou lesní cestou během deště, to bych vynechala. Co bych ale nevynechala, jsou večery. Jeden příklad za všechny, hned první den, kdy učitelé po příjezdu do kempu rozdali klíče k chatkám a pokyny a zapluli do hospody. Po pár hodinách nám poslali sms, "hraje se fotbal, kdo chce, at prijde. muzete si dat pivo", přičemž z toho jednoho piva se pak stala piva dvě, nakonec i tři, čtyři a víc a ono vlastně nezůstalo jen u toho. Já jsem sdílela cigarety se svým asi nejoblíbenějším učitelem na škole a dost jsme se spolu bavili. Ukázalo se, že má rád Harryho Pottera, Nirvanu, Lady Gagu a má o mně dobré mínění. Ostatně za ty tři večery jsme toho všichni stihli probrat spoustu. Od náboženství přes porno až po preferenci koček nebo psů. Dokoupila jsem zásobu cigaret, takže jsem je s oním učitelem mohla sdílet i nadále a kvalita trávení večerů se zvyšovala, přičemž třetí večer nám bylo řečeno "Ale přesně v jednu odsud odcházíme!", takže přirozeně jsme se zpátky do kempu dostali až kolem čtvrt na čtyři. Když to vezmu kolem a kolem, lépe to snad ani dopadnout nemohlo. The Libertines, se kterými jsem strávila taky nějaký čas během těch čtyř dnů, si to myslí beztak taky.

Well, hot & heavy, pumpkin pie, chocolate candy, Jesus Christ, there ain’t nothin’ please me more than you

Zajímavá věc! Zjistila jsem, že když sem začnu psát článek, kde si na něco stěžuju, maximálně do pár hodin se všechno vyřeší, zlepší nebo se stane přesně to, co chci. Tudíž mám novou metodu, jak ovládat svůj život. Pokud se pár nenávistných řádků na bloggeru rovná krásný zbytek dne, jsem spokojená. Někdy je vážně všechno zlé k něčemu dobré. Možná jsem si dneska opařila většinu prstů na ruce čerstvě uvařeným čajem a mírně se pohádala s otcem a pak prožila menší hysterický záchvat. Nicméně jsem díky tomu zůstala ve městě a mohla potom jít na podvečerní procházku, druhou během tří dnů, takže palec nahoru. Celé tohle období, kdy jsem chvilku v té největší euforii a pár minut poté mám největší depresi na světě, je vlastně docela milé. Aspoň se nenudím a mám o čem přemýšlet a vytvářet nejrůznější teorie.

V pondělí jsem si byla nechat uvrtat polovinu zubu, během zákroku jsem meditovala a uklidňovala se, protože to ráno jsem vyhrála cenu v soutěži "Jak ze sebe udělat nejpitomějšího pitomce během dvou minut a méně" a byla z toho potom hrozně nešťastná. Naštěstí jsem si ale začala stěžovat tady a během pár hodin mi byla napsána zpráva, která to všechno spravila. Večer jsem potom tedy trávila pozorováním Měsíce a posloucháním hry na kytaru. Úterý jsem zasvětila stravovacím zařízením, nejdřív jsem si dávala mátový čaj v kavárně a večer šla do pizzerie. Po půlce pizzy, dvou skleničkách vína a pár cigaretách mi přišlo všechno hezké. Dnes jsem vstávala ve dvě odpoledne, absolvovala výše uvedené opaření se a hádku, opět jsem si chtěla postěžovat virtuálnímu světu a opět se všechno zlé k dobrému obrátilo, takže pár hodin nato jsem vyrážela do města na další procházku. Me gusta. Už mám i program na sobotu, takže dnes zřejmě půjdu spát spokojená. 

Por qué?!

Myslím, že teď je ta správná chvíle na to, abych si postěžovala na opětovné zmatení v mém životě. Není to hezké, není to příjemné a mě to už ani trošku nebaví. Třeba tohle bude jednou životní epizoda, kterou budu vyprávět svým vnoučatům a všichni se u toho budeme smát a pít kakao. Nebo to ale budu vyprávět náhodným dětem na ulici, až mě přijdou navštívit do mého obydlí z krabic, kam je nalákám na vidinu svých dvaceti koček. To ještě nevím. Nicméně pokud to dopadne špatně, vždycky tady pro mě bude internet. Internet, kde se můžu dočíst, jak někoho vykuchat, vykostit a stáhnout z kůže, že ano. Fuuuuu. Do posledního testu ze zsv jsem napsala, že současným italským premiérem je Bertolucci. Ten by z toho měl určitě radost, ale ať radši zůstane ve filmovém průmyslu.
Včera jsme u nás ve městě měli majálesový průvod. To v podstatě znamená, že jsme první dvě hodiny seděli ve třídě, nic nedělali, další dvě hodiny jsme nedělali ještě mnohem víc nic než předtím, mezitím jsme se převlékli - naší třídě bylo vrchností přiděleno to nejlepší téma v celém vesmíru a jeho okolí, zahradníci a zemědělci, aha no - a pak jsme se seřadili na školním dvoře a přidali se k průvodu, který už vyšel od jiné školy. Potom jsme se trochu prošli po městě, aby měli ostatní obyvatelé taky nějaké kulturní vyžití, a všechno to skončilo v zámeckém parku, kde jsme měli být ještě minimálně hodinu, jinak zle dopadneme. Vše bylo elegantně vyřešeno vínem a poleháváním na trávě u jezírka, což byla chvíle, kdy jsme ocenily praktičnost našich převleků. Jakožto právníci v úzkých sukních a vysokých podpatcích bychom pravděpodobně musely sedět ukázněně na lavičkách s koleny u sebe. Potom jsem ze sebe udělala terč nenávisti, což dost možná povede k tomu, že na mě bude ve škole spáchán atentát, ale člověk to riziko musí podstoupit, že ano. Během odpoledne jsmě hodně seděli na sluníčku, poslouchali Mumford & Sons, venčili psa a měli se hezky. Den jsme zakončily zmrzlinovým koktejlem a svařeným bílým vínem. Takže to bylo všechno takové úspěšné a produktivní, řekla bych.

Meanwhile, in the world of emoticons

Slovy Sheldona Coopera, ve svete emotikonu jsem ':D'.

Pas de Quatre Small Swans

Chtěla jsem jít spát zodpovědně brzo, abych měla dostatek času na noční můry a další podivné sny, co se mi v posledních dnech zdají, a místo toho tady už popáté za sebou sleduju tohle. Tak trochu perfektní. Jen říkám.

"Potřebuješ prostě místo, kde můžeš být sama sebou. A kromě toho, strážnice smrdí ponožkama."

"Já bydlím u svého strýce Rukouškrtě," řekla Řiťka. "Nestojí to tam za moc. Všichni tam skoro pořád mluví o dolování."

"A ty ne?"

"Ono toho moc není, co by sis mohla o dolování vyprávět. Důl sem, důl tam, jinak je to všechno jedno, doluju v dole, a co je v dole, to je dole, důl, zdraví půl, dva doly celé, důl je důl a kdo nemá důl, to je... a pořád dokola. A pak začnou o zlatě, které je, mezi námi, mnohem nudnější, než si lidé myslí."

"Já myslela, že trpaslíci zlato milují?" podivila se Angua.

"To oni jen tak říkají, aby ho dostali do postele."

Terry Pratchett: Nohy z jílu

Fckn A

V pátek jsem odcestovala z kraje jihomoravského do kraje středočeského za účelem socializace a poznávání nových kultur s prvky nočního života a turismu, což v praxi znamená, že B. měla oslavu osmnáctých narozenin a já jako správná kamarádka přijela do Prahy, abych se toho taky zúčastnila. Abych to zkrátila, musím na pražský párty jezdit častěji, protože tahle byla prima. Spoustou tequil počínaje a skvělou společností konče. Užila jsem si cestování tramvají nad ránem po Praze zpátky k Lin, protože když se chci tady u nás dostat domů, stačí mi na to čtvrt hodiny pěší chůze a to není žádná legrace. V sobotu jsme se potkaly s Julčou a to bylo taky prima. Citronáda s mátou? Ano, prosím. Sluncem zalitá Praha? Též neodmítnu, děkuji. Plus dvě slečny po mém boku rovná se odpoledne strávené přesně podle mého vkusu. A tak, no. Jen nechápu, proč mají lidé z Prahy a přilehlého okolí tendence upozorňovat na to, že se prý málo usmívám. Pravidelně mi to vytýká Péťa, táta od Lin na to taky často upozorňuje a když jsem tam byla na začátku března, řekla mi to i paní, co vybírala peníze na záchodech. Buďto si na to doma už všichni zvykli nebo nevím teda. Ale abych potěšila výše zmiňovaného Péťu, tak jsem se mu do toho foťáku i usmívala a fotky z oslavy jsou super. Cestou zpátky do Brna jsem si prohodila místo s jedním anglicky mluvícím pánem, takže jsem se přesunula ze sedadla číslo dvě přímo za řidičem na sedadlo číslo šedesát, čili na to úplně vzadu, kde jsem se ocitla mezi pánem s Wesc sluchátky a klukem očividně vyznávajícím styl emo nebo jeho podobnou alternativu, čímž se mi splnilo nevyřčené přání sedět aspoň jednou s někým, komu není nad třicet a/nebo působí aspoň trochu normálně. Mezi některé moje předchozí spolusedící patří například postarší pán, který si na kalhoty vylil capuccino a do uličky se mu vysypala taška. Ach jo. Mám docela hezké vlasy.

Animals on TV singing about some pain that they felt at some point

A oni se prarodiče, kteří bydlí v přízemí, tak hrozně moc diví, že se s nimi nebavím, nepřijdu si popovídat, nic. Oni se diví, vyčítají mi, že jim neoznámím, když jedu na stupidní školní výlet nebo na víkend k tátovi a sami se neobtěžují mi povědět, že babička jde na operaci a asi chvilku v té nemocnici bude. Jen tak dál, babi, jen tak dál. Pokračujte v divení se.

Ovšem máme tady i pokračování o Frequency, už kolikáté v řadě, nicméně potřebuju to nějak ventilovat a tak nějak mi přijde nepatřičné chodit po městě a jásat, tudíž se budu radovat tady a je to. Dnes oznámili nové účinkující - malý spoiler, Strokes mezi nimi nebyli, ach jo - a já si prožila fangirl moment. The Kooks! Kolik nocí jsem proplakala, obrazně řečeno, když mi nebylo dovoleno jet pár let zpátky na Rock for People, kde tehdy byli! Kolik hodin jsem strávila posloucháním prvního alba a kolik hodin skeptickým hodnocením alba druhého! A teď uvidím je a tím pádem i Luka Pritcharda? Nevím, jestli existuje lepší pocit. Dobře, vím to, našel by se jeden takový. Třeba ten, kdy pokračujete ve čtení seznamu potvrzených interpretů a najednou to uvidíte a tak trochu nevěříte očím a potom zjistíte, že vlastně skáčete po pokoji a ječíte radostí. Carl Barât! Ten samý, na kterého jsem chtěla jet v březnu do Mnichova, ale nebyly finance ani společnost. Jjfdkfdkhfkd, přesně tak. The Vaccines nebo Kele jsou pak dalším příjemným vylepšením. Tolik k festivalovému okénku.

Když je školní ples, máme témata ke konverzaci na dalších pár dnů obstarána. Když je druhý den po plese ještě charitativní přehlídka, máme si o čem povídat aspoň týden. A když se během těch dvou dnů stane tolik zajímavých a převratných věcí, vydrží nám to asi čtrnáct dní. Tak jako tak, já se výborně bavila. Co se plesu týče, zčásti má na tom podíl víno, zčásti vodka a zčásti zřejmě výborná konstelace hvězd, protože mi nebylo špatně, jak je mým oblíbeným zvykem, neprovedla jsem nic obludně ostudného a dvě hodiny strávené povídáním, chozením po městě a ničením podpatků a mých nohou v té nejlepší společnosti, jakou jsem si kdy mohla přát, byly krásným závěrem. Módní přehlídka zase měla jiné zajímavé stránky, třeba sezení tři hodiny v nepohodlných židlích majíc mírnou kocovinu nebo nezdvořilé osoby.

Další velice velmi zajímavá věc, která by měla být zaznamenána. Abych oslavila dnešní absenci učení nebo domácích úkolů, dívala jsem se na HappyThankYouMorePlease, což je film zrežírovaný a napsaný Joshem Radnorem obsazeným i do hlavní role, kterého můžete znát jako Teda Mosbyho ze seriálu How I Met Your Mother. V průběhu sledování jsem si říkala, že to budou tak tři hvězdičky z pěti, možná čtyři, protože mám Joshe ráda. Na konci filmu to bylo ale na plný počet, je to pravděpodobně hodně subjektivní hodnocení, nicméně dostalo mě to a mám trošku chuť Joshe obejmout a vůbec. Chci si to pustit znovu. Sadness be gone, let's be people who deserve to be loved, who are worthy, 'cause we are worthy. Takže asi takhle.

A pulse to stabilize

Když jsem s tátou naposledy volala, povídal, že možná přijede už během týdne. Nepřijel. Ale nevadí, spát do jedenácti a pak celý den nedělat vůbec nic dokážu i tady. Teď si ve své neskonalé moudrosti určitě vybil telefon, protože ten s rakouskou sim kartou má vypnutý a na ten s českou se mu taky nejde dovolat. Nicméně já se nezlobím, já na to pouze laskavě poukazuju. Protože jakkoliv úžasný vztah s tátou máme, může být ještě úžasnější. Co může, musí. Prováděla jsem menší průzkum v otázce festivalů, abych přišla na to, že ty, se kterými mám největší shodu ve vkusu, jsou přirozeně co nejdál od České republiky, nejlépe v okrajových částech Evropy. Vy víte, kdo jste, festivaly v Irsku, Portugalsku a Španělsku! Ale potom jsem přišla na krásnou, překrásnou věc. Na stránce na Facebooku rakouského Frequency byla pravidelně přidávána videa různých kapel a drtivá většina z nich byla potom oficiálně oznámena jako účinkující. Nejnověji přidali Justice a Klaxons, to mě až tak nebere, ale taky White Lies, na kterých jsem byla minulý týden v Praze a které by mi vůbec nevadilo vidět podruhé, a hlavně The Strokes. The Strokes! Jestli je vážně oznámí, budu dost možná nejšťastnějším člověkem na planetě. Ovšem na druhou stranu jestli se mýlím, tak mi to pravděpodobně zlomí srdce. Hm. Hmmmm.

"Mr. Baldwin!" "Please, call me Mr. Baldwin"

Oscaři by se měli předávat každý půlrok, ne-li měsíc. Jenom jednou za rok vidět všechny svoje oblíbené herce a herečky pohromadě v oblecích a krásných, překrásných šatech? Mně to rozhodně nestačí. V rámci vytrhnutí se ze stereotypu a podpory svých oblíbenců jsem na dnešek spala jenom dvě hodiny, vstávala před druhou v noci a pak absolvovala téměř čtyřhodinový boj s nepřejícím online přenosem, který se buďto sekal nebo jel pozadu nebo nejel vůbec. Ale zvládla jsem to a krásně si zaslzela; poprvé když Cate Blanchett přišla předat cenu a začaly se promítat fotky a hrát skladba z Pána prstenů, podruhé když vyhrála Natalie Portman, potřetí když vyhrál Colin Firth a počtvrté když se všichni, kdo vyhráli, na konci shromáždili na pódiu a zpívalo se jim k tomu Somewhere Over the Rainbow. Potom už byl čas tak akorát na to jít si umýt vlasy, uvařit si čaj a nachystat se do školy. Trochu jsem čekala, že se postupem dne dostanu do stavu zombie; párkrát se mi to už stalo, když jsem v noci vůbec nespala. Obnáší to výrazně zpomalené myšlení, víc nekoordinované pohyby než obvykle a celkově mi všechno, co dělám, dochází asi o čtyři sekundy později. Ovšem přežila jsem, ani jednou neusnula, ani tak moc nezívala a sluníčko krásně svítilo. Mimochodem pokud sem už nikdy nenapíšu, bude to zřejmě proto, že jsem se rozhodla vykrást nějaké místo, kde se skladuje veliké množství peněz. Na Sázavafestu budou The Subways a Hurts a Nouvelle Vague, což znamená jediné. Víc hladovění a odpírání si všeho možného. Dobře, možná jsem v pátek nemusela platit útratu i za kamarádku a možná jsem si dneska nemusela kupovat tu blond barvu na vlasy, abych si je trochu zesvětlila a aby mi chytly víc do zrzava, když jsem ji nakonec stejně ani nepoužila. Zřejmě bude ponechána pro časy budoucí. A já se jdu opět dojímat nad Oscary.

Ale neodpustím si ještě jeden odstavec. Video pod ním by si zasloužilo svého vlastního Oscara. Protože jsem už dlouho neviděla nic geniálnějšího než zremixované scény z posledního Harry Pottera, třetího dílu Příběhu hraček, Social Network a Zatmění spojené v jednu úžasnou písničku. Přesně se mi trefili do vkusu. Neříkám, že všechny ty filmy se mi líbily; dobře, neříkám, že se mi Zatmění líbilo. Ovšem o to větší legrace to je. Vůbec jsem si to nestáhla do iPodu a vůbec jsem to neposlouchala celý den a vůbec už to neumím i pozpátku. A to je co říct, když to vlastně ani písnička není. Takže si užijte psychopatického Harryho a miláčka Andrewa Garfielda a skeptického Edwarda. Všichni se povinně podívají!

I am in misery and there ain't nobody who can comfort me

V zivote uz se mi podarilo udelat par idiotskych veci - jeden priklad za vsechny, moje dobrodruzna cesta ve spatnem vlaku z Brna do Pardubic a zpet -, ale tahle se zrejme dostane mezi nejdebilnejsich deset, mozna i pet, uvidime podle dusledku. Cely mesic se tesim, jak pojedu k tatovi a budu mit tu nejvetsi pohodu. Sobecky priznavam, ze je to pohoda zapricinena predevsim topenim, ktere jede nonstop, ne jen v urcitou denni dobu jako v mem primarnim domovu, a pocitacem, ktery ma asi tak trilionkrat vetsi monitor nez muj obvykly pocitac, je trilionkrat rychlejsi, ma trilionkrat lepsi reproduktory a vubec vsechno je tam trilionkrat vic fajn. Prijedem po nakupu k tatovi, ja bohatsi o hrnek, tata chudsi o par penez a oba dva ocividne spokojeni. Po prichodu zjistime, ze konecne roztala voda v trubkach a vubec, mesic tady ted nikdo nebyl a v techhle mrazech to ani jinak skoncit nemohlo. Ja nadsene skacu po chodbe, ze uz jsem zase tady a vsechno mi pripada krasne, navic po te nejlepsi zprave, o ktere se jeste budu zminovat. Zapnu pocitac, blazene sleduju tu rychlost a chci si ulozit obrazek, co jsem nasla na Googlu. A pak se to stane. Neco blikne a najednou mi zacne pocitac oznamovat, ze nasel viry a ze je mam odstranit. Ja zjistuju, ze antivirovy program po mne chce registraci a protoze je v nemcine a my pocitacovou terminologii jeste neprobirali, nevim si rady a ignoruju to. Pak ve sve nekonecne moudrosti instaluju novy antivirovy program a ten stary mazu, jenze v polovine instalace se vsechno sekne a na obrazovce se ukazou same jednicky a nuly a srdceryvne varovani o tom, ze muj pocitac je plny viru a nejlepsim resenim by bylo zrejme se jich zbavit. Jenze otazka - jak? Nemam ani jeden antivirovy program, na internet me to nepusti ani nikam jinam a az ted jdu inteligentne za tatem, ze mam problem. Takze jsem to s prominutim dokonale zkurvila a nevim, co s tim pocitacem bude a vubec, ted jsem u taty na laptopu a to je taky duvod, proc pisu bez hacku a carek, vsechno je tady nemecky vcetne klavesnice, posloucham pisnicky z YouTube, coz je na jednu stranu fajn, obvykle na to nemam cas ani chut, protoze mam svou hudbu v iTunes, nicmene budoucnost meho pocitace je nejista. Opet s prominutim - kurva. Nalada mi ale neklesa, protoze se stala ta nejuzasnejsi vec. Jak jsem se zminovala v minulem clanku, v Rakousku bude v lete Frequency festival a budou tam moji milacci Kasabian a taky Hurts a Foo Fighters a Yodelice a urcite jeste spousta skvelych kapel, ktere jeste neoznamili. A ja se dnes ptala taty, protoze v Rakousku pracuje, jestli zna St. Polten, kde se to vsechno odehrava. Odpoved mi tak trochu vyrazila dech, pry tam kdysi pracoval - to neni ta prekvapiva cast - a pak povida "Tak ja reknu Raffaelovi a muzeme tam jet." Raffael je muj starsi nemecky bratr. Ja jenom zirala, asi tak tri sekundy, potom jsem zacala s obvyklym zachvatem radosti a lasky k tatovi, je to oficialni, mam nejlepsiho otce na svete. Kdybychom jeli vsichni spolu, bylo by to super z vice duvodu. Zaprve bych se nemusela starat o financni stranku a mela bych vic penez na ostatni festivaly. Zadruhe by tam vsechno domlouvali tata s bratrem, koneckoncu nemcina je jejich matersky jazyk, ja se svymi znalostmi toho jazyka bych tam musela na vsechny mluvit anglicky. Za treti by bylo krasne stravit nejaky cas s bratrem, kdyz ho vidim nanejvys jednou do roka. Za ctvrte bych si mohla zlepsit nemcinu. Za pate uvidim Kasabian. Za seste uvidim vsechny ostatni. Za sedme je to proste super a konec. Dobre, nevim, proc mam potrebu vypisovat o sve imbecilite, zavirovani pocitace a festivalech tak dlouhe clanky, mozna za to muze pro me nezvykly laptop nebo ta nemecka klavesnice tomu dodava jisty punc zajimavosti, mozna za to muze i premira cukru v mem krevnim obehu nebo me tak rozrusili Xmen 2, co mi tady po prave ruce bezi v televizi na RTL. Musim rict, ze videt nadabovaneho Hugha Jackmana v nemcine je pro me opravdu velky zazitek. Budiz toto pro vas vystraha, ze travit patecni vecer stezovanim si a chlubenim se svym virtualnim ctenarum neni nejidealnejsi. Pro me uz neni cesty zpet, zachrante se alespon vy. A tohle je krasna pisnicka - moji novi oblibeni Yodelice a moje stara oblibena Marion Cotillard.