Irony (n.) - drawing trees on paper

"Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku. Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům - obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala. (...) Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. (...) Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí," je něco, co napsala Margaret Atwood, ale stejně tak dobře jsem to mohla být já, protože předchozí věty popisují můj život v poslední době až překvapivě přesně. Od rána, kdy padesát minut strávím v autobuse, který projíždí ještě potemnělou krajinou, až do večera, kdy se zoufale snažím dostat do postele před desátou, je to pořád stejné. Mou alfou a omegou je nyní to, abych byla aspoň trochu duchem přítomná, usmívala se a nemluvila nepříjemně a zatrpkle. Je to těžší, než se zdá. Kdybych mohla, ležela bych celý den v posteli zakrytá peřinou až po bradu a trávila čas v jiné realitě, protože tahle mi každý den připravuje další a další zklamání.

The only thing I can care about is the fact that I can't care about anything

Takže takže takže takže. Mám rýmičku. Bolí mě hlava. Je mi zima. Venku je bouřka. Koupila jsem si vínový lak na nehty. Celý víkend jsem se dívala na Doctor Who. Táta mi k narozeninám zaplatí řidičák. Příští týden přijede bratr z Německa. Měla bych se učit chemii. Byla jsem dnes asi po dvou letech v dramaťáku. Budu psát scénář. Chci si vzít Arthura Darvilla, pak se s ním rozvést a vzít si Roryho Williamse, klidně i naopak. Oficiálně vyšlo Velociraptor!. Už chápu, proč se příbuzní vlastně odcizují. V říjnu bude mít v Brně autogramiádu Robert Fulghum. (...) Je čas na jedno z mých pravidelných zvolání "It really is unfair you guys."

And everyday I got someone bringing me down

Na můj velice rozmanitý a ne příliš racionální seznam věcí, co nutně potřebuju vlastnit, přibyla nová položka, a sice dioptrické brýle s tmavými obroučky. Najednou je má spousta lidí, Bára, Suzí, desátý Doctor, jedenáctý Doctor, Rory Williams, ta zrzavá holka z tumblru nebo Jess z New Girl a všem strašně sluší, a tak mě napadla taková docela divoká myšlenka, že by mi třeba slušely taky. Navíc by se mi rapidně vylepšil zrak a nemusela bych poznávat lidi, až když stojí metr a půl přede mnou. I na koncertech bych vypadala líp a třeba by se někdo z těch hudebníků slitoval, nacpal mě do tourbusu a odvezl mě někam strašně daleko, což bych jenom uvítala. Navíc ty brýle potřebuju k tomu, abych vypadala chytře a moje povyšování se nad ostatními mělo ten kýžený efekt. Druhá věc je, kdo mi je zaplatí, protože já to určitě nebudu a už vidím, jak žádám matku o čtyři tisíce a víc. Haha. U otce to radši ani nezkouším, protože ten se mě začne ptát, proč mi je nezaplatí právě matka a to já pak vždycky mívám tendence brečet. Takže mi asi nezbývá nic jiného než zůstat navěky slepá, to už je můj osud. Dnes sice byl akceptovatelný den, spala jsem skoro do poledne, byla s otcem na obědě a dostala stativ k foťáku, ale teď jsem zase vytočená a jako neba mě to, fakt mě to neba. Aspoň že příští rok pojedeme do Heide Parku, což je ten nejlepší zábavní park na světě, ne že bych někdy byla v jiném zábavním parku než v tomhle. Mají tam cvičené delfíny a lachtany a krokodýla a Sochu Svobody a taky horskou dráhu, která byla svého času nejvyšší a nejpříkřejší na světě a na které jsem jela, což je zvláštní, když vezmete v potaz můj panický strach z výšek. Víc vzrušujících novinek a informací až zase jindy.

Fucking hell, milí přátelé, fucking hell

Už mi dlouho nebylo tak moc smutno jako dnes. Těžko říct z jakého důvodu to je tentokrát, možná se to hromadilo celý den a pak jen stačilo projít se po skončení vyučování od gymplu přes náměstí a zpátky, možná taky ne, ale teda jako neba mě to. Takže jsem došla domů a všechno bylo takové divné a odcizené a já na sobě měla župan a nakonec jsem lehla do postele a usnula, zrovna když jsem poslouchala Editors. Chce se mi dělat nic a všechno, záleží to na vhodné společnosti. Vhodná společnost na mě ale bohužel kašle. Oba dva. Leaknulo nové album Kasabian. Je strašně skvělý. Stejně tak už mám nový Kooks. Ti jsou taky strašně skvělí. Všechno je očividně strašně skvělý, jen na mě se jaksi zapomíná. Tak jsem se začala dívat na Mirandu, protože je to hrozně vtipný a protože se tomu směju nahlas. Otec mi do telefonu řekl, že chce předělat schody, a to znamená, že k němu ještě tak tři týdny nebudu moct přijet. Ne, to je v pohodě, tati, mně je úplně jedno, že jsem u tebe byla naposledy na konci července. Pamatujete si, jak jsem psala, že vlastně nemám žádné velké problémy? Hahaha.

I'm a bit lost

Dost času teď trávím seberealizačním zíráním do zrcadla. K žádnému výraznému převratu zatím nedošlo, ale zjistila jsem, že o prázdninách mi to víc slušelo. Jsem si jistá, že za to může momentální nedostatek spánku. Ten ale zatím trvá pouhé dva dny. Jak budu vypadat za měsíc? Neodvažuju se hádat. (Za měsíc budu mít vlastně narozeniny, to je hezké.) Koupím si termosku a budu si do ní vařit kávu nebo čaj a až bude zima, cestou do školy si o ni budu ohřívat ruce. Nebo budu chodit spát dřív, ale to bych si musela nejdřív ujasnit svoje priority, že vážně nepotřebuju před vypnutím počítače opětovně zkontrolovat všechny svoje oblíbené stránky, jestli nedošlo k nějaké životu významné aktualizaci. (...) Proběhl návrat do školy, bohužel nebo bohudík? Najednou jsme ve třeťáku a každé páté slovo, co slyšíte, je maturita a vám to přijde trochu surreální, že za dvanáct měsíců touhle dobou budete začínat váš poslední, osmý rok na gymnáziu. Ale nějak se s tím smiřuju. Obstarám si pěkné sešity a novou propisku, udělám nějaký chytrý diy a to by bylo, aby nebylo. Zatím se zmůžu jen na pití višňového džusu a sledování druhé série Misfits. (...) Dneska jsem za ní stála ve frontě na obědě a měla chuť podrazit jí nohy, vyškubat jí vlasy nebo na ni aspoň pokřikovat neslušná slova; spokojila jsem se se zlými pohledy. Těch jsem ostatně ještě mnoho nerozdala, protože poloha naší třídy a rozvrh hodin mi neumožňuje denně potkat tolik lidí, kolik bych chtěla. Připadnu si pak trochu jako na samotce a přitom je tady tolik nenávisti, co musím kolem sebe rozšířit. Lol jk, jsou i lidé, co je vidím ráda, ovšem zcela typicky na ně díky tomu natrefím zhruba tak jednou za dva týdny a to se ještě musím snažit. To je nekonečně nespravedlivé. (...) Prý jsem teď taková pesimistická. Asi jsem.

Off is the general direction in which I wish you would fuck

Kamarádka, kterou jsem pár týdnů neviděla, mi dnes říkala, ať jí povím všechny novinky, co mám. Odpověděla jsem jí, že jedinou novinku, kterou jí můžu poskytnout, je jméno seriálu, který momentálně sleduju, což všechno v podstatě výborně shrnuje. Dávám si budík na devět, abych neměla pocit, že jsem prospala polovinu dne,  nakonec vstanu až o hodinu později a pak nedělám nic užitečného nebo prospěšného a vůbec s tím nemám problém. Stejně mám poslední dobou nejradši usínání, protože si představuju krásné věci a to se možná odráží i v mých snech, zdají se mi teď jen samé hezké, příjemné, ze kterých se nerada probouzím. Ven se mi chodit tak jako tak nechce, protože je tam obvykle vedro a dusno a já potom vyjdu z domovních dveří, udělám dva kroky a koupu se ve vlastním potu, navíc jakožto příznivce měkoučkých svetrů a huňatých šál striktně odmítám letní způsob oblékání, což se rovná mít na sobě co nejméně látky. Zbožně sleduju každý tmavý mráček, co se objeví na obloze, a naopak proklínám teploměr, když ukazuje teplotu vyšší než dvacet stupňů. Jinak poslední zbytky citů snad spláchlo brusinkové Frisco, na druhou stranu je mi jasné, že jedno další by stačilo k jejich opětovnému vylovení, takže nač se bát. Zůstávám taková apatická, nijaká. Může být. "Now go and fetch my lolly."

Bite it. You have to bite it

Venku je mlha. Tu mám ráda. Dobře se hodí k mému utrpení, protože jsem před chvílí hořce zjistila, že mi někdo snědl zbytek čokolády, co jsem dostala k svátku. Jestli by existoval oficiální seznam věcí, kvůli kterým bych byla ochotná i vraždit, tenhle prohřešek by se ocitl někde v první desítce. Můj život se zdánlivě definitivně proměnil v chuchvalec spánku, kávy, internetového připojení, mojí fantazie, jídla a samomluvy. Může být. Už tak nějak nelituju ničeho. Na to palec nahoru. Dívám se na spoustu britských seriálů a filmů a to je taky dobře. Z domu odcházím buďto ráno, abych se s někým potkala, nebo večer, abych se s někým potkala a k tomu se i opila. Na to taky palec nahoru. Šmankote. Možná se to trochu zvrtlo.

Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.

Love is just a dialogue, you can't survive on ice cream, you got the same needs as a dog, it's alright to be mean

The Kills říkají "You can holler, you can wail, you can swing, you can flail, you can thump like a broken sail but I'll never give you up, if I ever give you up my heart will surely fail", v čemž mají podstatě pravdu. "Don't hurry, give it time, things are the way they have to be, slown down, give it time, still life, you know I'm listening, the moment that you want is coming if you give it time," to si zase myslí The Horrors. Já věřím všem a piju studené mlíčko a dívám se na filmy s Jamesem McAvoyem atd. Dnes je to šedesát jedna let od popravy doktorky Milady Horákové.

Z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny

Co já teď tak vlastně dělám? Vyhýbám se slunci, nosím dlouhou rozevlátou sukni, chodím spát pozdě, navštěvuju baletní představení, obdivuju tanečníky a tanečnice, piju campari, přemýšlím, jsem smutná, chystám se na výlet, ve škole si posiluju nohy, píšu smsky, čekám na odepsání, tančím na balkóně, zatahuju rolety, poslouchám Vypsanou fiXu, kouřím, jsem ještě víc smutná, víkend trávím na rodinných oslavách, fotím, sleduju brněnský ohňostroj, stříhám si nehty, už týden se snažím dodívat na Společenstvo Prstenu, lakuju si nehty, stěžuju si, jím zmrzlinu, jím hrášek, jím jahody, dostávám jedničky z chemie, čtu Hrabala a Murakamiho, nakupuju v drogeriích, jsem nejsmutnější, ale taky se směju. Jak mi bylo řečeno na loňském lyžařském kurzu, "nemusíš být tak taktní", což je přesně můj problém, bohužel se mi dostalo takové výchovy, že radši s někým ztratím kontakt, než že bych ho nedejbože otravovala. Dobře, trošku jsem si zapřeháněla, ale vím svoje. Ovšem když si zase vzpomenu na slova někoho jiného, která mi byla adresovaná jen pár týdnů zpátky, "ty ho musíš uhnat, vážně, užeň ho", tak asi zapomenu na všechnu taktnost, která mi byla vštípena, a jako ho teda uženu. Vždyť já proti ní, to je jako kdyby proti sobě stály mléčná Milka a čokoláda z Polska. Absurdní! Já nechci bejt nic jinýho než tvůj přátelsky naladěný delfín.

It really is unfair you guys

Zamilovala jsem se do sukně, prodělala hysterický záchvat kolem páté ráno v neděli na schodech před našimi vchodovými dveřmi a měla rušnou, ale výbornou sobotní noc. Zažívám novou sociální pozici, kterou kdybych konkrétně jmenovala, budu masově odsouzena, tím jsem si jista. Takže mlčím a jen dodávám, že je to zatraceně těžký. Naštěstí je tu úklid poličky se spodním prádlem, ponožkami a punčochami, který mě drží v normálu. Například zjistila jsem, že vlastním směšně mnoho teplých ponožek, a konečně mi bude trvat nalezení čistých kalhotek nebo ponožek méně než pět minut. Jako další metodu, díky které nebudu na celou tu výše jmenovanou záležitost myslet, jsem zvolila sledování filmu, přesněji řečeno rozšířeného vydání Pána Prstenů: Společenstva Prstenu, což trvá kolem tří a půl hodiny, tudíž pro mě ideální. Čím víc rozptýlení, tím lépe. Touto větou se zřejmě řídí i učitelé na našem gymnáziu, protože jen tenhle týden píšeme latinu, angličtinu a dějepis a příští týden chemii, což vydá za testů deset, takže se moc a moc těším. Ale jak říkám, aspoň mě to odvede od zbytečných myšlenek. Výborná útěcha. Ovšem v sobotu mě čeká dilema, jít na fotbal samotná, tedy jako idiot, nebo nejít vůbec? Nebo si sehnat společnost? Ale kde? A co tam vůbec budu dělat? Jjkjdkfjkdljf. Jsem nemožná, no, to je jasná věc. Měla bych se jít zase opít, ale víme, co se mnou dělá takové půl láhve vodky. Tedy vy pravděpodobně ne, ale A. to ví moc dobře. Sakra, sakra. Tohle neskončí dobře.

What did you say?

Asi udělám pokus, kolikrát dokáže člověk tohle video sledovat, než se z něho stane roztřesený uzlíček nervů se šíleným pohledem v očích. Vzhledem k tomu, že mně samotné k tomu stavu chybí snad už jen ten šílený pohled, a i o tom by se dalo polemizovat, to sice nebude objektivní experiment, ale bohužel nemám nic lepšího na práci. Můžu číst knížky, poslouchat Mumford & Sons a potom, až budu odporná i sama sobě, si pustit Bridget Jones.

Come to me my fishy friends

Tohle je uz tragedie. V Nemecku maji problemy se zeleninou, ja mam problem s teplotami nad 20 stupnu Celsia a co je nejhorsi, pavouci pravdepodobne nemaji zadny problem s mym pokojem. Predevcirem i vcera v noci jsem byla nucena kvuli nedostatku ostatnich osob, co by to za me udelaly, zabit placackou na mouchy tri pavouky, pricemz jednoho jsem minula, on spadnul za postel a ja potom musela spat s polstarem na druhe strane, protoze prece jenom dam prednost tomu, aby se mi prochazel po nohach nez po hlave. A boj proti pavoucimu teroru stale pokracuje, dopoledne je za me zpacifikovavala babicka, ktera hrdinne lezela pod stolem, utirala tam pavuciny a pritom chytila dva z nich. Ja ted udelala pravidelnou obchuzku pokoje, pri ktere jsem pozdravila pavouka nahore na strope, o kterem uz par hodin vim a ktereho jsem se rozhodla na tu kratkou chvili, nez ho znicim, pojmenovat Felix, a objevila jsem jednoho, jak odpociva schovany pod tramem, a pavouci dite na jejich zrejme oblibenem miste, to znamena nad moji posteli. A to ani nemluvim o tom, jak mi dnes spadla do pomerancoveho dzusu mura. Vazne jsem tak hrozna osoba, ze se mi musi dit zrovna tohle? Ach jo. Ani to pocasi mi nedela radost, jak jsem predeslala vyse. Vcera bylo prijemne zima, poprchavalo, coz znamenalo vybornou vymluvu, abych zustala cely den v posteli, coz je luxus, ktery si u mamy dovolit nemuzu. Hlavne proto, ze tam mam klasicky stolni pocitac, takze k nemu musim z te postele vstat. Nicmene vcera jsem si udelala hezky den, jedla pistaciovou zmrzlinu a videla tri filmy, coz je na nekoho se soustredenim zlate rybicky skvely vykon. Ted je ale mym nejvetsim problemem asi napsani recenze do skoly, na kterou jsme meli zhruba tri tydny, takze, prirozene, ji budu tvorit den pred odevzdanim. Fuuuuu.

What's new, pussycat?

Nikdy bych neverila, jak uzasne pohodlne se clovek muze citit diky cerstve vypranemu obleceni. Hlavne kvuli tomu, ze jsem nad tim jaksi nikdy nepremyslela. Obleceni se uspini, vypere, nekdy se dokonce i vyzehli a pak je noseno, aby se cely cyklus opakoval. Tak to je a uvazovat muzete nad spoustou lepsich veci. Nicmene ja osobne se prave citim jako na oblacku a to jen diky dnes vypranym teplakum, ktere davaji memu domacimu povalovani zcela novy rozmer. Oda na ciste obleceni? Splneno. Na co ody psat nemuzu, je nase ucitelka na nemcinu, stale trvajici teplo a nedostatek casu na tu spoustu filmu, na ktere se chci podivat. Konecne jsem si pustila Avatar, divam se na neho od nedele a jsem nekde u poloviny. Muj klasicky problem se soustredenim, jeden jediny film mi obvykle zabere cely den. Vzpominam si ovsem i na par pamatnych dnu, kdy jsem zvladla filmy dva a parkrat dokonce i tri! Trocha nenavisti a nasledna pochvala moji osoby? Splneno. Kdo se nepodival na video v predchozim clanku, neni muj kamarad. Ja sama jsem ho videla za poslednich par dnu nekolikrat a to mam ten problem se soustredenim, viz vyse, ktery se vztahuje i na tak kratke zalezitosti jako jsou videoklipy. Nenapadna reklama? Splneno. Splnen mam taky dnesni test z chemie, coz znamena jedine, a sice party! Ne nejak dlouhou, maximalne do pul desate, do deseti, rano musim jako obvykle nehorazne brzo vstavat, nicmene do te doby se budeme bavit. Ja, brusinkove Frisco a internetove pripojeni. Na patek mam jeste dejepis, tak musime toho volneho casu patricne vyuzit. Ale mimoradne cas netravim jenom ve svem pokoji, chodim do kina s kamarady a odkladam schuzky s jinymi kamarady a vubec. Starosti studentky? Splneno. Rada se divam na Saturday Night Live, piju caj a sislam na naseho psa.

Por qué?!

Myslím, že teď je ta správná chvíle na to, abych si postěžovala na opětovné zmatení v mém životě. Není to hezké, není to příjemné a mě to už ani trošku nebaví. Třeba tohle bude jednou životní epizoda, kterou budu vyprávět svým vnoučatům a všichni se u toho budeme smát a pít kakao. Nebo to ale budu vyprávět náhodným dětem na ulici, až mě přijdou navštívit do mého obydlí z krabic, kam je nalákám na vidinu svých dvaceti koček. To ještě nevím. Nicméně pokud to dopadne špatně, vždycky tady pro mě bude internet. Internet, kde se můžu dočíst, jak někoho vykuchat, vykostit a stáhnout z kůže, že ano. Fuuuuu. Do posledního testu ze zsv jsem napsala, že současným italským premiérem je Bertolucci. Ten by z toho měl určitě radost, ale ať radši zůstane ve filmovém průmyslu.
Včera jsme u nás ve městě měli majálesový průvod. To v podstatě znamená, že jsme první dvě hodiny seděli ve třídě, nic nedělali, další dvě hodiny jsme nedělali ještě mnohem víc nic než předtím, mezitím jsme se převlékli - naší třídě bylo vrchností přiděleno to nejlepší téma v celém vesmíru a jeho okolí, zahradníci a zemědělci, aha no - a pak jsme se seřadili na školním dvoře a přidali se k průvodu, který už vyšel od jiné školy. Potom jsme se trochu prošli po městě, aby měli ostatní obyvatelé taky nějaké kulturní vyžití, a všechno to skončilo v zámeckém parku, kde jsme měli být ještě minimálně hodinu, jinak zle dopadneme. Vše bylo elegantně vyřešeno vínem a poleháváním na trávě u jezírka, což byla chvíle, kdy jsme ocenily praktičnost našich převleků. Jakožto právníci v úzkých sukních a vysokých podpatcích bychom pravděpodobně musely sedět ukázněně na lavičkách s koleny u sebe. Potom jsem ze sebe udělala terč nenávisti, což dost možná povede k tomu, že na mě bude ve škole spáchán atentát, ale člověk to riziko musí podstoupit, že ano. Během odpoledne jsmě hodně seděli na sluníčku, poslouchali Mumford & Sons, venčili psa a měli se hezky. Den jsme zakončily zmrzlinovým koktejlem a svařeným bílým vínem. Takže to bylo všechno takové úspěšné a produktivní, řekla bych.

How can you know what things are worth?

Tráva a nebe a slunce a mraky a měkoučký svetr a The Doors a bábovka a doughnuty a víno, spousta vína, to byla dnešní upoutávka na léto. Ale ještě pořád zůstává něco ze zimy a já mám chuť se zamotat do peřiny, obklopit se hudbou a mít se útulně. Emaily mi chodí pozdě nebo vůbec, díky globalizaci vím, že Lady Gaga zveřejnila obal nového alba, já jsem ostříhaná a mám novou lampu v pokoji, takže si už zase můžu číst jako normální člověk a nemusím si u toho svítit mobilem. Úspěšný den, řekla bych.

Animals on TV singing about some pain that they felt at some point

A oni se prarodiče, kteří bydlí v přízemí, tak hrozně moc diví, že se s nimi nebavím, nepřijdu si popovídat, nic. Oni se diví, vyčítají mi, že jim neoznámím, když jedu na stupidní školní výlet nebo na víkend k tátovi a sami se neobtěžují mi povědět, že babička jde na operaci a asi chvilku v té nemocnici bude. Jen tak dál, babi, jen tak dál. Pokračujte v divení se.

Ovšem máme tady i pokračování o Frequency, už kolikáté v řadě, nicméně potřebuju to nějak ventilovat a tak nějak mi přijde nepatřičné chodit po městě a jásat, tudíž se budu radovat tady a je to. Dnes oznámili nové účinkující - malý spoiler, Strokes mezi nimi nebyli, ach jo - a já si prožila fangirl moment. The Kooks! Kolik nocí jsem proplakala, obrazně řečeno, když mi nebylo dovoleno jet pár let zpátky na Rock for People, kde tehdy byli! Kolik hodin jsem strávila posloucháním prvního alba a kolik hodin skeptickým hodnocením alba druhého! A teď uvidím je a tím pádem i Luka Pritcharda? Nevím, jestli existuje lepší pocit. Dobře, vím to, našel by se jeden takový. Třeba ten, kdy pokračujete ve čtení seznamu potvrzených interpretů a najednou to uvidíte a tak trochu nevěříte očím a potom zjistíte, že vlastně skáčete po pokoji a ječíte radostí. Carl Barât! Ten samý, na kterého jsem chtěla jet v březnu do Mnichova, ale nebyly finance ani společnost. Jjfdkfdkhfkd, přesně tak. The Vaccines nebo Kele jsou pak dalším příjemným vylepšením. Tolik k festivalovému okénku.

Když je školní ples, máme témata ke konverzaci na dalších pár dnů obstarána. Když je druhý den po plese ještě charitativní přehlídka, máme si o čem povídat aspoň týden. A když se během těch dvou dnů stane tolik zajímavých a převratných věcí, vydrží nám to asi čtrnáct dní. Tak jako tak, já se výborně bavila. Co se plesu týče, zčásti má na tom podíl víno, zčásti vodka a zčásti zřejmě výborná konstelace hvězd, protože mi nebylo špatně, jak je mým oblíbeným zvykem, neprovedla jsem nic obludně ostudného a dvě hodiny strávené povídáním, chozením po městě a ničením podpatků a mých nohou v té nejlepší společnosti, jakou jsem si kdy mohla přát, byly krásným závěrem. Módní přehlídka zase měla jiné zajímavé stránky, třeba sezení tři hodiny v nepohodlných židlích majíc mírnou kocovinu nebo nezdvořilé osoby.

Další velice velmi zajímavá věc, která by měla být zaznamenána. Abych oslavila dnešní absenci učení nebo domácích úkolů, dívala jsem se na HappyThankYouMorePlease, což je film zrežírovaný a napsaný Joshem Radnorem obsazeným i do hlavní role, kterého můžete znát jako Teda Mosbyho ze seriálu How I Met Your Mother. V průběhu sledování jsem si říkala, že to budou tak tři hvězdičky z pěti, možná čtyři, protože mám Joshe ráda. Na konci filmu to bylo ale na plný počet, je to pravděpodobně hodně subjektivní hodnocení, nicméně dostalo mě to a mám trošku chuť Joshe obejmout a vůbec. Chci si to pustit znovu. Sadness be gone, let's be people who deserve to be loved, who are worthy, 'cause we are worthy. Takže asi takhle.

How long must I wait?

Nemám ráda svoje svědomí (občas). Víte co, původně jsem chtěla napsat rozsáhlou úvahu - dneska jsem o ní v češtině četla nahlas základní informace a vytvořila jsem omylem ze slov důsledky a účinky nové slovo, důslenky -  o tom, jak je všechno vlastně strašný a jak se vůbec nemám a jak přijdu domů a zouvám si boty a věším kabát na věšák a u toho pláču, ale potom jsem se podívala na pár dílů Skins, byla chvilku se psem a vypila ovocný čaj s cukrem a trochu se uklidnila a nemyslela na to a když to vezmu hodně zeširoka, tak si nemůžu nějak moc stěžovat. Bydlím s lidmi, co mě očividně mají čas od času rádi, mám oba rodiče, i když rozvedené, můžu si kupovat skořicové rohlíky a antiperspiranty a sukně do pasu a některým lidem něco z toho nebo dokonce všechno chybí. (Za to můžou Skins, Fitchovi tam zrovna přišli o dům, Emily se chová škaredě, Katie nemůže mít děti a je z toho všeho špatná a mě to tak vzalo.) Takže co na tom záleží, že otec musí ještě další týden pracovat a zůstat v Rakousku a lidi kolem mě jsou divní a hloupí a já musím umývat nádobí a tamten se po mně sice otáčí, ale nakonec na něho čeká jeho slečna po škole. Hm. Nemoralizuju, nerada dávám taková kázání, většinu času mi jsou podobné úvahy ukradené a dá se říct i protivné, ale počasí je takové smutné a já jsem šla domů a četla Šarlatové písmeno a měla jsem studené tváře od větru. A mám se na co těšit. Teď se o víkendu podívám na spoustu kvalitních filmů, sním sýrový popcorn, budu hodně číst a vytvořím si vlastní pohodlnou dimenzi.

Love will tear me apart

V minulým životě jsem musela udělat něco hrozně strašnýho. Možná jsem byla komorná u Hitlerů a tím, že jsem jim v obýváku utírala prach, jsem se nepřímo podílela na holocaustu. No paráda. Jinak si to neumím vysvětlit. Pořídím si červený kabátek a huňatou šálu a víc zrzavé vlasy a nechám se ostříhat a tak. Dneska nám ve škole uvařili dobrou cibulovou polévku, což mě překvapilo. Poznámka pro sebe: naučit se uvařit dobrou cibulovou polévku. Odpoledne bylo další Setkání v parku; on mě normálně provokuje. Doma se nedá dělat nic jiného, než si dát čepici na hlavu, uvařit si čaj a radovat se, že jsem si koupila lístek na MGMT včas a nemusím být nešťastná, že jsou teď vyprodané. A moc se těším, až se podívám na Ondine. Zítra se budeme s Viktorem toulat po Brně, tak snad bude hezký podzim, plný sluníčka a příjemně chladného větru. Možná budeme poslouchat tohle.

You've got blood on your hands and I know it's mine

Když nepíšu za střízliva, napíšu aspoň po dvou rumech a tequile. Hmmm. Taneční. Tentokrát to byla zábava. Alkohol mi paradoxně zlepšil rovnováhu (aspoň si to myslím) a něco jako otočky ve waltzu nebo čača bylo trapně jednoduché provést. O něco jsem si rozřízla prst, fajn, ale měla jsem krásné šaty a asi pět kilo tekutých očních linek a připadala jsem si jako mýval. Mýval na podpatcích, samozřejmě. Takže. Ehem, ehem. Odolala jsem pokušení spát v těch šatech (Které můžete mít bez ramínek nebo s jedním nebo rovnou se dvěma. Jak geniální je tohle?!), oblékla si košili, kterou jsem kdysi ukradla tátovi a chystám se podívat na nejnovější díl How I Met Your Mother a pak jít spát a předstírat, že se nemám učit slovíčka do němčiny, a nechat si zdát o tom blbečkovi. Výborně, výborně. Víc takových večerů. Je moc prima poslouchat Killers a Coldplay a Sinatru a smát se učebnici do němčiny. Spotřeba kávy se zvyšuje neúměrně k mé peněžní situaci; počítám, že zítra si poběžím k automatu každou přestávku. Třeba potkám i toho blbečka. A to se vyplatí!