I've seen enough movies to know that popping the back of a raft makes it go faster

V pondělí jedeme se školou na vodu a já z toho mám trochu obavy. Když říkám trochu, myslím tím hodně, a když říkám obavy, myslím tím panický záchvaty. Otázka je, čeho se bojím? (To je výborná otázka, Kristýno, výborná.) Vzhledem k tomu, že jsem se dnes přistihla, jak se zase diagnostikuju s nějakou psychickou poruchou - jako už tolikrát předtím jsem došla k úzkosti - je odpověď celkem jasná. Naštěstí jsem si vymyslela skvělej obrannej mechanismus. Všechno, co se stane, budu moct v budoucnu zužitkovat, ať už ve svým seriálu (haha) nebo knížce (haha), který jednou zcela jistě vytvořím (hahahaha). Možná bych se ale i mohla překonat a přestat se vzdalovat od ostatních, fyzicky i psychicky. Výzva přijata. Jestli se mi těch pět dní (vidíš, Kristýno, jenom pět dní, to uběhne jako voda... pun intended) podaří být milá a normální a ne přehnaně neurotická, udělám si po návratu Game of Thrones maraton. Jestli budu protivná a odtažitá, tak si ho udělám stejně, ale určitě si ho tak neužiju. (Užiju, ale to je jedno.) Mým dalším velkým problémem je to, že nemám dostatek oblečení na outdoorové aktivity, respektive ani chuť na jejich podnikání. Ideálně bych kempovala jako Tom Haverford z Parks and Recreation ("No! I was TiVoing Cupcake Wars!"), ale člověk zase nemůže mít všechno, že ano. Ale hele, třeba to bude skvělý a stresuju se úplně zbytečně a vodáctví si oblíbím (hahahahaha ne) a celej tenhle článek je vlastně směšnej. Třeba.

I have bigger things to worry about than my personal life

Fyzicky žiju v České republice, ale psychicky jsem čím dál tím intenzivněji přítomna ve fantazii ostatních lidí. Cestuju z New Yorku do Greendale, zastavím se v Los Angeles a vracím se zpět do New Yorku, kde ostatně trávím spoustu času. 30 Rock, Community, Chuck, Saturday Night Live, Mad Men, Girls. To jen tak pro přehled. Už pár měsíců se mi lépe vyjadřuje ve 140 znacích a klikáním na tlačítko Reblog než blogovými příspěvky. Mezitím jsem byla v Berlíně, poplakala si na Florence + the Machine, sama před sebou jsem si znovu získala respekt a začala číst Hru o trůny. Btw: nevím, jak někdo dokáže napsat osmi set stránkovou knihu, když mně dělá problém vymyslet pár řádků. Upřímně si třesu pravicí, nemyslela jsem, že sem v dohledné budoucnosti zase napíšu.

The meaning of Christmas is the idea that Christmas has meaning and it can mean whatever we want

Christmas time is a time to sing

That's what Christmas is for

Christmas can even be a Hanukkah thing

That's what Christmas is for

And for a huge percentage of this God-fearing planet

It's about the birth of Jesus Christ

But for the rest of us it's still a good time

To remember that it's good to be nice

Music and cookies and liquor and tress

That's what Christmas is for

Video games for two straight weeks

That's what Christmas is for

Hanging out with the people you love

And saying 'I love you'

That's what Christmas is

That's what Christmas is

That's what Christmas is for

From now on, our troubles will be out of sight

Všechno je v pořádku, všechno dává smysl. Zkoušku jsem zvládla, a tak mám řidičák. Budu se za to muset nějakým způsobem obdarovat, protože já, jindy ten nejvíc nervózní člověk na světě, jsem byla ve středu vyrovnaná a v klidu. Možná tomu trochu pomohlo to, že nám během čekání v autoškole pustili Krokodýla Dundee v Los Angeles, a ono není dost dobře možné stresovat se, když na obrazovce před vámi se postarší Paul Hogan vyrovnává s kulturními rozdíly australské buše a americké metropole. Většina testů ve škole napsána, případně opsána, sledování filmů místo probírání látky domluveno, už je tak akorát doba na to, abych se začala dostávat do sváteční nálady. Dnes jsem byla v tak výborném rozpoložení, že jsem podstatnou část odpoledne dobrovolně hlídala svou čerstvě pětiletou sestru a ani jednou jsme se nepohádaly. Místo toho jsme spolu tvořily sněhuláka a klauna z plastelíny, daly si napůl pomeranč a dívaly se na film Šmoulové. Piju po litrech černý čaj s citrónem a těším se na Vánoce. Můj program na víkend je tím pádem jasný. Kromě obvyklého dohánění spánku budu tvořit seznam vánočních filmů a epizod seriálů, co budu přes svátky sledovat. Přece jen všichni víme, jak moc pozitivní vztah chovám k seznamům, a pokud je můžu zkombinovat s Vánoci, už ke spokojenosti mnoho nepotřebuju. V příštích dnech budu pravděpodobně poslouchat pouze svůj vánoční playlist na opakování. Všem bych doporučila obstarat si album A Very She & Him Christmas od She & Him, skupiny, kde zpívá Zooey Deschanel. A teď... teď si půjdu pustit 101 dalmatinů, což je dost možná první film, který mě kdy rozplakal. Sto jedna puntíkatých štěňátek, která utíkají přes pole zpátky ke svým pánečkům za doprovodu tklivé hudby? Jak by mě tohle mohlo nerozplakat.

Help pwetty, have fun

Jestli ve středu neudělám zkoušky v autoškole, bude to vina Ryana Goslinga. Já bych se učila, dokonce jsem si připravila blok, abych si mohla zapisovat problémové otázky, taky jsem vypila hrnek kávy, jehož velikost se rovná dvěma hrnkům normálním, abych se lépe soustředila, vážně jsem se snažila. Jenže ten, kdo vymyslel, že otázky na procvičení budou na stránkách Ministerstva dopravy, to znamená na internetu, pravděpodobně nemyslel. I normálně je moje schopnost udržet pozornost na jednu věc po dobu delší než tři minuty na pováženou a když mám k dispozici počítač a všechna rozptýlení, která poskytuje, výsledek je katastrofální. Takže místo toho, abych si vtloukala do hlavy, že řidič vjíždějící z účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat jdoucím po pozemní komunikaci, googluju fotky Ryana Goslinga, dívám se na rozhovory s Ryanem Goslingem, stahuju s filmy s Ryanem Goslingem nebo čtu seznamy jako The Best Ryan Gosling Moments of 2011. Takže až se mě komisař ve středu zeptá, co patří mezi povinné vybavení vozidla, pravděpodobně mu začnu místo správné odpovědi vyjmenovávat náhodná fakta ze života Ryana Goslinga. Na druhou stranu sledování filmu Drive by se dalo taky brát jistým způsobem jako příprava, takže takže.

Během necelého měsíce, co jsem párkrát do týdne otevřela okno s Novým příspěvkem, abych ho po chvilkovém zírání na monitor zase zavřela, jsem se nenudila. Byla jsem se podívat na prodloužené a moc se opila a pro příště já a moje naražené koleno víme, že Becherovka a vysoké podpatky spolu nejdou dohromady. Byla jsem v Praze na koncertě The Wombats, jemuž předcházela preparty s výrobou transparentu, domluvou maratónu všech tří dílů Pána prstenů a Lambruscem. Byla jsem v Městském divadle v Brně na muzikálu Jekyll a Hyde a pokud někdy budete mít náladu na kulturní zážitek, nemůžu než doporučit. Byla jsem v Londýně a potkala asi sto budoucích manželů a začala nezávazný vztah s perníkovým latté ze Starbucks a poprvé letěla letadlem. A včera jsem byla naposledy v autoškole, instruktorka mi vyprávěla, že jezdí na koních a jak trénovala jednoho účastníka Velké pardubické a že šermuje a říkala, že ze mě bude řidička, a chválila mě až do chvíle, kdy jsem se inteligetně rozhodla zkusit parkovat v pátek odpoledne pár týdnů před Vánoci u Kauflandu a málem jsem dostala nervový záchvat.

Je to nemilé, ale v Londýně jsem utratila všechno kapesné na prosinec a mám jen jeden dárek k Vánocům, který jsem kupovala s předstihem, takže ostatní buďto dostanou něco vlastnoručně vyrobeného nebo nic a vzhledem k mé nulové manuální zdatnosti to bude spíš to nic. Já sama jsem si k Vánocům darovala lístek na březnový koncert Florence + the Machine v Berlíně a jestli to nebude událost století, pak nevím.

Já se teď hlavně těším na vánoční prázdniny, kdy se hodlám věnovat dvěma věcem, a sice spánku a sledování Community, což je geniální americký seriál, který se spolu se Scrubs dělí o první příčku žebříčku oblíbenosti. Ano, je až tak geniální. A jestli vás tohle aspoň nepřinutí se pousmát, tak jste asi uvnitř mrtví.

Oh friend!

Nejradši bych pořád spala. V průměru pět hodin za noc rozhodně nestačí a i když se jednou přemůžu a jdu do postele v devět, stejně trávím další den v polospánku. Takže když nespím, přemýšlím o tom. O měkké matraci, teplých peřinách, o tom blaženém pocitu, když se do nich zachumláte a na pár hodin si můžete dovolit ten luxus a aspoň trochu si odpočinout. Druhá věc je, když zazvoní budík; především v posledních dnech jsem si k tomuhle předmětu vypěstovala obzvláštní odpor. Musíte vstát z vyhřáté postele, přičemž zbytek vašeho pokoje působí jako výjimečně chladná sibiřská oblast. Poznámka: vyplatí se mít po ruce hřejivý župan, který vám alespoň trochu pomůže přizpůsobit se a přežít prvních pár minut teplotního šoku. Netřeba dodávat, že je bezprostředně po probuzení nutno vpravit do těla alespoň malé množství kofeinu, jinak je vaše šance vydržet v bdělém stavu minimální. Abych si tyhle chvíle při vědomí aspoň trochu vylepšila, zaobírám se naším předvánočním výletem do Londýna. "Zaobírám se" v tomto případě znamená "procházím stránky všech obchodů s hudbou, knížkami a oblečením a tiše pláču, protože v žádném případě neseženu za necelé dva měsíce pět set liber". Jen za cédéčka mi to vychází na slušnou částku, když k tomu přidám výdaje v knihkupectví, výsledná suma už se stává absurdní a k penězům za oblečení se radši ani nevyjadřuji. Navíc jsem zjistila, že v době našeho pobytu tam mají koncert The Kills za necelých dvacet liber, a když říkám necelých, mám tím na mysli 18,50. Dál už radši pokračovat nebudu, pravděpodobně bych se rozbrečela. Místo toho si půjdu uvařit čaj, abych aspoň trochu zvýšila svou tělesnou teplotu, když jiný zdroj tepla kromě zapálených svíček a ponča doma momentálně nemám. Nechápejte mě špatně, nikdo jiný si aktuální počasí neužívá víc než já, ale moje radost by se zvýšila ještě víc, kdybych byla vlastníkem dvou a více kusů tlustých svetrů, huňaté šály o velikosti ubrusu na jídelní stůl pro osm lidí a nejrůznějších párů chlupatých ponožek. Co se školy týče, někdo se na začátku září zmínil, že třeťák je pohoda. Pokud se pod slovem pohoda rozumí testy a zkoušení minimálně každý druhý den, pak ano, třeťák opravdu je pohoda. Právě tohle je jeden z hlavních důvodů mého spánkového deficitu. Se školou souvisí i moje nejbližší budoucnost, ne že by se někdo ptal, ale já vám to stejně řeknu. Mám vychytralý plán. Naučím se látku, která se momentálně zkouší, a zítra se nechám vyvolat, tím pádem od toho budu mít pokoj a o jeden studijní závazek méně, na to palec nahoru. Teoreticky je dost možné, že se na to vykašlu a budu se místo toho dívat na The Inbetweeners, ale třeba se překvapím.

Well what the hell I'm gonna let it happen to me

Jsem ten nejpitomější pitomeček. Nikdy se nespoléhejte na fakt, že i přes vaši nechvalně proslulou nedochvilnost vám ještě žádný autobus nebo vlak neujel, protože nikdy nevíte, jestli tenhle konkrétní případ nemůže být výjimkou potvrzující pravidlo. Mou výjimkou byl autobus, kterým jsem se měla dnes večer dostat zpátky k tátovi. Naivně doufajíc, že jdu přece jen včas, jsem se rozhodla neběžet, vždyť to přece stihnu. Když mi k zastávce zbývalo nějakých deset metrů, zavřely se dveře a autobus odjel. To bylo poněkud trapné, obzvlášť vzhledem k lidem, které jsem právě míjela a kteří měli tu čest vidět, jak se moje panika mění na zmatení a zmatení na vztek. Naštěstí mám toho nejlepšího táty na světě, půlhodiny jsem si počkala a přijel pro mě autem. Budiž tohle ponaučením pro všechny další chronické opožděnce.

Co se pozitivních věcí týče, dostala jsem pozdní narozeninový dárek, a sice kurz vaření - ne opravdový, se svou lehkou formou sociální fóbie (jak jsem se osobně diagnostikovala) bych něco takového zvládla jen pod vlivem silných drog a to by asi nebylo vhodné, rozhodně ne při manipulaci s otevřeným ohněm a ostrými noži; zaškolí mě schopnější kamarádky - a album Hugha Laurieho, což byla zvláštní náhoda, protože jsem ho cestou do školy právě poslouchala. Takže spokojenost, štěstí, radost atd. Taky jsem konečně odevzdala přihlášku do autoškoly a teď ať se děje vůle boží, protože jestli zvládnu tohle,  určitě zvládnu i všechno ostatní. Vytvořily jsme zase další teorii o vztazích, která pokud je pravdivá, tak bych si měla začít zakládat svou sbírku koček. Meteorologická vsuvka - konečně je podzim se vším všudy, ranní mlhy, oranžové stromy, spadané listí a déšť, třikrát sláva. Čas vykoupit všechno pletené oblečení, co najdu. Dnes jsem začala číst Na západní frontě klid a strašně se mi to líbí, vzhledem k tomu, že jsme první světovou právě začali probírat v dějepise, je to i aktuální a navíc jsem to měli loni jako povinnou četbu, takže v tomhle směru to taky neuškodí.

Jinak plán na dnešní večer je velmi jednoduchý. Vrhnout se, velice nadneseně řečeno, na nudné školní záležitosti, ideálně začít pracovat na scénáři do dramaťáku, socializovat se se svými německými prarodiči, kteří zase jednou přijeli na návštěvu, a především dohnat nedostatek spánku, který už začíná být trochu alarmující.

Nemůžu se dočkat nového alba Florence + the Machine, v přiloženém videoklipu můžete zjistit jeden z hlavních důvodů.

18

Předevčírem byly moje osmnácté narozeniny. Zahájila jsem je sprchou ještě za tmy v koupelně vedle garáže, která se stala další ubikací stáda velkých pavouků. Paráda. V autobuse jsem poslouchala svůj speciální narozeninový playlist narychlo vytvořený při čekání na zastávce; Kasabian, Two Door Cinema Club, The Strokes, Two Door Cinema Club, Kasabian, Kasabian, Kasabian, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, soundtrack k Doctoru Who, The Strokes, soundtrack k Sherlockovi, Arctic Monkeys. Poslouchalo se to moc hezky a možná proto jsem měla ve škole tak skvělou náladu. Navíc na mě byla přirozeně spousta lidí milá a někdo, podezírám Marťu, mi napsal přání k narozeninám i na tabuli. Dokonce nám odpadla poslední hodina, a tak jsme končili v jednu a já měla dost času na to, abych navštívila nemocnou kamarádku, to taky potěšilo. Potom jsem šla domů, kde jsem si převzala dárky; přesněji řečeno to byl dárek jeden, a sice notebook. Vzhledem k tomu, že můj počítač jsme kupovali v době, kdy byli rodiče ještě spolu a to už je sakra dávno, to bylo to nejlepší, co jsem mohla dostat. Navíc mi máma prozradila i můj vánoční dárek, na začátku prosince pojedeme, přesněji řečeno poletíme, na víkend do Londýna. Předvánoční Londýn! Jkldfjasdkjfkdljfdsklfjdskl. Takže ano, jsem spokojená. Když si k tomu ještě přičtu ten řidičák, který mi k narozeninám dal táta, lepší osmnáctiny jsem si nemohla přát. Dost se o to zasloužila i přání od ostatních, ať už očekáváná nebo překvapivá. Večer jsem šla ještě ven a dostala rudou růži, což potom způsobilo, že otec na bratra a jeho přítelkyni volal "Kristýna hat ein Freund" a já se bránila, že to jako ne. Ono vážně ne. Raffael s Johannou mi pogratulovali, bratr v němčině, Johanna v angličtině, takže to byly dost kosmopolitní narozeniny. Dala jsem si s nimi pivo a šla do postele, přece jen jsem poslední týden spala každou noc maximálně šest hodin; v tom lepším případě. Takže ano, byl to skvělý den.

Clearly quite absurd

Parádní den, to vám povím. V noci jsem spala odhadem čtyři hodiny, ráno jsem neměla chuť na jídlo a vyhodila napůl snědený rohlík, myslela jsem, že buďto omdlím nebo se pozvracím, jak se mi udělalo špatně, studený pot na zádech, roztřesené nohy, zkrátka není co závidět. Chytře jsem si na sebe vzala jen tenký svetr s tím, že odpoledne přece bude teplo. To opravdu bylo, ale naše školní budova si z toho jako obvykle nic nedělala a já se v průběhu vyučování čím dál tím víc třásla zimou, až jsem si musela od spolužáka hopera vypůjčit jeho obrovskou - a jak jsem po obléknutí zjistila, tak i neuvěřitelně pohodlnou - mikinu, abych vůbec přežila. Učitelka nám odmítla přeložit zítřejší test z dějepisu na jiné datum, takže jsem úplně viděla, jak se budu učit v jedenáct v noci, protože se domů dostanu pozdě, jsem totiž přestěhovaná zase na chvíli k tátovi. Po škole jsem se cestou k mámě pokoušela něco naučit a i když bych vám už něco o viktoriánské éře v Anglii nebo sjednocení Německa dokázala říct, ještě zdaleka nejsem s učením hotová (teď je ta pravá chvíle na otázku, jestli je vážně tou nejmoudřejší volbou v dějinách moderní civilizace sedět u počítače a psát tenhle článek, když bych se mohla a dokonce měla učit o Rusku v druhé polovině devatenáctého století a dalších zajímavých věcech). Pak jsem šla do dramaťáku, který jsem přestala navštěvovat tak dva roky zpátky, ale letos jsem si řekla, že sakra, nemůžu pořád sedět doma a navíc hrát nemusím, můžu jen tak pomáhat okolo a taky že jo a je ze mě scenáristka. A najednou bylo třičtvrtě na osm a venku čekal táta a konečně jsme jeli domů. Ale ne zaslouženě odpočívat, kdepak. Povlékat postele! Dnes totiž přijede bratr se svou přítelkyní z Německa na týdenní návštěvu, takže probíhaly finální a taky vlastně jediné přípravy. V rámci úspory jsem si povlékla vlastní postel taky, čtvrt hodiny strávila vybíráním prostěradla, abych zjistila, že to finální má malou díru, ale už jsem byla tak naštvaná, že jsem rezignovala a nechala ho tam. Zas mi začíná být tak nějak divně, už kolik hodin jsem nejedla, přitom na nic nemám chuť, poslouchám The Strokes, na ty mám naštěstí náladu prakticky pořád a vážně bych se měla zvednout a jít něco dělat. Fuuuuuu.

The only thing I can care about is the fact that I can't care about anything

Takže takže takže takže. Mám rýmičku. Bolí mě hlava. Je mi zima. Venku je bouřka. Koupila jsem si vínový lak na nehty. Celý víkend jsem se dívala na Doctor Who. Táta mi k narozeninám zaplatí řidičák. Příští týden přijede bratr z Německa. Měla bych se učit chemii. Byla jsem dnes asi po dvou letech v dramaťáku. Budu psát scénář. Chci si vzít Arthura Darvilla, pak se s ním rozvést a vzít si Roryho Williamse, klidně i naopak. Oficiálně vyšlo Velociraptor!. Už chápu, proč se příbuzní vlastně odcizují. V říjnu bude mít v Brně autogramiádu Robert Fulghum. (...) Je čas na jedno z mých pravidelných zvolání "It really is unfair you guys."

And everyday I got someone bringing me down

Na můj velice rozmanitý a ne příliš racionální seznam věcí, co nutně potřebuju vlastnit, přibyla nová položka, a sice dioptrické brýle s tmavými obroučky. Najednou je má spousta lidí, Bára, Suzí, desátý Doctor, jedenáctý Doctor, Rory Williams, ta zrzavá holka z tumblru nebo Jess z New Girl a všem strašně sluší, a tak mě napadla taková docela divoká myšlenka, že by mi třeba slušely taky. Navíc by se mi rapidně vylepšil zrak a nemusela bych poznávat lidi, až když stojí metr a půl přede mnou. I na koncertech bych vypadala líp a třeba by se někdo z těch hudebníků slitoval, nacpal mě do tourbusu a odvezl mě někam strašně daleko, což bych jenom uvítala. Navíc ty brýle potřebuju k tomu, abych vypadala chytře a moje povyšování se nad ostatními mělo ten kýžený efekt. Druhá věc je, kdo mi je zaplatí, protože já to určitě nebudu a už vidím, jak žádám matku o čtyři tisíce a víc. Haha. U otce to radši ani nezkouším, protože ten se mě začne ptát, proč mi je nezaplatí právě matka a to já pak vždycky mívám tendence brečet. Takže mi asi nezbývá nic jiného než zůstat navěky slepá, to už je můj osud. Dnes sice byl akceptovatelný den, spala jsem skoro do poledne, byla s otcem na obědě a dostala stativ k foťáku, ale teď jsem zase vytočená a jako neba mě to, fakt mě to neba. Aspoň že příští rok pojedeme do Heide Parku, což je ten nejlepší zábavní park na světě, ne že bych někdy byla v jiném zábavním parku než v tomhle. Mají tam cvičené delfíny a lachtany a krokodýla a Sochu Svobody a taky horskou dráhu, která byla svého času nejvyšší a nejpříkřejší na světě a na které jsem jela, což je zvláštní, když vezmete v potaz můj panický strach z výšek. Víc vzrušujících novinek a informací až zase jindy.

We feel nothing so jump into the fog

Když to vezmu kolem a kolem, moc závažných problémů teď nemám. Jako jasný, neříkám, že se mám nejlíp na světě, přece jenom rozvedení rodiče jsou rozvedení rodiče, plus všechno to, co se potom odehrálo a dodnes odehrává, taky není zrovna záviděníhodný, ale cajk. Takže momentálně mě štve maximálně ranní vstávání, horko, pár lidí ve škole (je to v pohodě, když chci házet ošklivý pohledy já na ni, ale aby se zle tvářila ona, to se mi nelíbí), samotka v druhém patře přístavby, kam jsem byla uvrhnuta díky rozvrhu sestaveném nějakým pitomcem (jak typické; podezírám zástupce ředitele), fakt, že po třech dnech školy už nemám co na sebe, dilema ohledně písma pro tento blog, které je tedy prozatím vyřešené, teplem rozteklý balzám na rty a frustrace způsobená Casablancasem a Cumberbatchem. Ale aspoň jsem si konečně koupila lístek na ty Wombats; chudák paní byla tak mimo, že jsem jí to jméno musela napsat na papírek, aby to vůbec mohla najít. Taky jsem si pořídila většinu sešitů, ale to není vůbec vzrušující a koho to zajímá, že jo. Včera jsem zjistila, že do dneška musím vrátit Zločin a trest, a tak jsem vytvořila velkolepý plán, že během jednoho odpoledne stihnu dočíst těch tři sta stránek, co mi zbývalo. Možná bych to zvládla, ale to bych nemohla vstát až o půl druhé, protože jsem se domů vrátila ve čtyři ráno (ne tak zajímavý příběh zahrnující zakázané substance, na pár hodin adoptované koťátko a na náš obvyklý standard docela dost ticha). Takže jsem přečetla jen necelou stovku, ovšem vyřešila jsem to velmi fikaně, a sice jsem si to dnes znovu půjčila společně s knížkami z povinné četby, které jsem se letos rozhodla opravdu přečíst a ne o nich udělat zápis den před odevzdáním s nezbytnou pomocí internetu. Spalovače mrtvol jsem v tom zmatku ale vrátila, takže smůla, holt si na něho budu muset vzpomenout příště. Vlastně jsem ještě neslyšela ani jednu písničku z toho nového alba Red Hot Chili Peppers a to je mám moc ráda. No, to už vlastně není pravda, jednu zrovna poslouchám. Může být, má to potenciál pro zařazení do podzimního soundtracku. Za čtrnáct dní vydávají nové album Kasabian, takže paráda, super, fanfáry, to dostanu takový předčasný narozeninový dárek, stejně tak i Kooks mi udělají radost už za osm dní. Peníze z narozenin pak použiju na podzimní koncerty a nákup bot na podpatku, protože zase začnou taneční, tentokrát už naštěstí ne nám a budeme se chodit opíjet na prodloužené a já si svoje jediné takové boty zničila dvouhodinovým chozením po chodnících na jaře po školním plese. Ale teď.. teď si půjdu sníst brokolici a číst dál o Raskolnikovovi. 

Call up to listen to the voice of reason and got the answering machine

Dnes je hezký den. I když teplota vzduchu přesáhla hranici mojí snášenlivosti, stejně je mi v dlouhých kalhotách a mikině příjemně. Uvařila jsem si kávu, protože včera jsme si s P. objednaly pizzu, dívaly se na třetího Harryho Pottera, potom přišla návštěva a já si vyzdobila ruku gelovkami a spát jsme šly nakonec až ve tři. Když jsem se vrátila domů, nejdřív jsem nevěděla, co dělat. Nakonec jsem na mapě barevně vymalovala oblasti Evropy, třeba severní červeně nebo jižní fialově, čímž jsem si splnila úkol do zeměpisu na úterý. Pak jsem si sepsala seznam sešitů, co musím koupit, a začala řešit situaci s lístkem na koncert The Wombats; někdo povídal, že už jich je málo, takže mi nezbývá než doufat, že se do pondělí nevyprodají. Původně jsem ho chtěla k narozeninám, ale nakonec mi máma peníze na něj jen půjčí (a já jí je vrátím někdy v průběhu života, jak jsem strašně vtipně poznamenala, ehm), protože můj narozeninový dárek už mají vymyšlený a prý z něj budu dost možná na mrtvici. Nějak se mi nezdá, že by k nám na odpolední svačinu přišel Julian Casablancas, ale uvidíme, už mám pár dalších tipů a kdyby se některý z nich vyplnil, mrtvice by rozhodně hrozila. Máma potom ještě podotkla, že si myslí, že je to jeden z mých tajných snů (nevím, jak to může vědět, když ty sny jsou tajné, ale nevadí), takže už by teda mohlo být třicátého. Mojí další dnešní zábavou je oblažování všech členů rodiny svou interpretací písniček od Arctic Monkeys a právě The Wombats, ne že bych to vyřvávala na chodbě, ale stěny jsou přece jen tenké, takže se určitě nenudí ani oni. Taky jsem skoro v polovině Zločinu a trestu od Dostojevského a je to prima, zase něco jiného, než co normálně čtu; určitě doporučuju. Pak mám v plánu Spalovače mrtvol, to je taky takové roztomilé čtení. Dnešní vzrušující program se bude sestávat pravděpodobně z psaní seznamů, poslouchání hudby a vytváření playlistů, což je vlastně atraktivní kombinace výše jmenovaných a tím pádem i moje oblíbená věc. Už nejsem tak pesimistická.

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den třetí

Protože to byl den poslední, přinesl spoustu emocí. Většina se jich týkala toho, že festival končí a už nebudeme trávit odpoledne a večery splňováním si jednoho životního snu za druhým. Ten zbytek zahrnoval především mojí úlevu z toho, že zbývá přetrpět jen jedinou noc ve stanu, než se vrátím do své vlastní postele, kempování mě vážně moc nebere. Stejně tak mě moc nebere vytrhnutí z pohodlného života, kterým ty tři dny rozhodně byly, což vlastně jen dokazuje mou oddanost všem těm, co tam vystupovali a které jsem chtěla vidět. Nebo taky ne, že ano.

Ráno jsem absolvovala poslední procházku do sprch a po návratu do stanu jsem ani nečekala na to, až mi uschnou vlasy, hned jsem si lehla a ještě jsem spala. Mobil jsem už měla prakticky vybitý, naštěstí mi ho potom Petr nechal nabít v pressu, takže cajk. 

Nejdřív to vypadalo, že bude přes den zima a budu si moct s klidem obléknout dlouhé kalhoty a svetr, ale během dopoledne se všechno změnilo, teplota ve stanu šplhala nahoru a nakonec nezbylo nic jiného, než sednout si ven na trávu, i když ani tam nebyl zrovna příjemný chládek. Byla vyslána výprava pro vychlazené pivo, které bylo hned po přinesení vypito; protože jsme ale seděli na sluníčku a pili nalačno, měli jsme během chvíle opravdu veselou náladu.

Chtěli jsme se jít pak podívat na Annu Calvi, ale nějak jsme se nemohli přemluvit k tomu, abychom opustili kemp včas, a tak jsme ji jen zaslechli při cestě areálem. Prvním koncertem dne se tedy stali Hadouken!, které jsem pár měsíců zpátky zkoušela poslouchat, ale vůbec mě nebavili, z obou jejich alb mě zaujala snad jen jedna písnička. Naživo ovšem byli skvělí a i já jsem párkrát snaživě poskočila, protože to vážně byla docela párty. Po nich vystupující jsme vidět nemuseli, tak jsme se přesunuli do stínu k pressu, což se ukázalo být strategicky výhodným místem, protože se kolem podle výsledků mého pozorování zdržovala velká spousta hezkých pánů, kteří se tedy nacházeli po celém areálu, ovšem tady byla jejich koncentrace přece jen vyšší. 

Když začali hrát Panic! at the Disco, šli jsme se na ně podívat blíž. Cestou nás Lin upozornila, že před námi se koná nějaká autogramiáda. Při pohledu na program vypsaný na tabuli opřené o hrazení onoho stánku jsem trochu myslela, že padnu do mdlob. 16:45 až 17:00 - Carl Barât? 

Až pak mě napadlo podívat se, kdo to tam vlastně stojí. Jistě, byl to Carl. Díky vždy fungujícímu zákonu schválnosti ale bylo po páté a už k němu nepouštěli, takže jsme tam jen bezmocně chodili kolem a zbožně na něj koukali, tedy alespoň to jsem dělala já. Později se ukázalo, že mi kamarádka o té Carlově autogramiádě psala sms. Můj mobil se toho času ale bohužel nabíjel, takže jsem o tom nic nevěděla. Útěchou mi aspoň byla fotka s mazlíčkem Alexem z prvního dne. 

Pak už jsme se začali pomalu přesouvat k druhé stagei, kde měl právě Carl hrát. Před ním ale ještě vystupovali Friendly Fires. I ty jsem naposlouchávala, ale nějaký výraznější dojem ve mně nezanechali. A opět pro mě naživo fungovali lépe než z alba. Hlavní zásluhu na tom měl jejich zpěvák, který velmi sugestivně tančil, zapojoval do toho především kroucení boky a nám v první řadě nabízel pohled opravdu k nezaplacení. 

Dohráli, technici začali přestavovat věci na pódiu a my mezitím popíjeli rum s Colou nebo něco podobného, takže aspoň já jsem se do pár minut začala cítit velmi příjemně vláčně. Začal se s námi bavit vedle stojící kluk, který se nás anglicky ptal, jakým jazykem se to bavíme. Řekl nám, že se narodil v Rusku, že byl letos v Praze, která je podle něj taková čistší a hezčí Moskva, a pak ho zajímalo, jestli se dá v České repubice v obchodech normálně koupit absinth. A potom to přišlo. Carl Barât. Ještě teď si vzpomínám na ten moment, kdy jsem četla nově zveřejněné účinkující a když jsem uviděla jeho jméno, začala jsem poskakovat po pokoji a ječet. Takže ano, na něj jsem se těšila snad nejvíc. 

Jakmile se dostavil, se zapálenou cigaretou v ruce, já odhodila svou důstojnost a opět se ze mě stala fangirl. Hrál jak svoje písničky, tak i ty od Dirty Pretty Things a The Libertines, takže všichni byli na vrcholu blaha a bylo to krásné. Nejkrásnější ovšem bylo, jak se Carl svlékal. Nejdřív odložil koženou bundu, pod kterou měl obyčejné černé triko. Říkaly jsme si "mmm, paráda". Pak sundal tričko a byl jen v černém tílku. To už jsem trochu nezvládala a v momentě, kdy si přes hlavu přetahoval i to tílko, jsem přestala uvažovat racionálně a stal se ze mě chuchvalec frustrace a roztřesených nohou. 

Na The Ting Tings jsem se taky těšila, ale bohužel se kryli právě s Carlem, takže jsem je jenom zaslechla při přesunu zpátky k Race Stage, kde při našem příchodu zrovna hráli Rise Against. Už tam byla strašná spousta lidí a navíc se mezitím setmělo, takže jsme nějakou dobu strávili hledáním ostatních kamarádek. 

Naštěstí jsme je našli a mohli v klidu čekat na Foo Fighters. S určitostí můžu říct, že právě na ně jsem se těšila nejvíc, protože kdy jindy dostanu šanci je vidět? Mám je vážně ráda a jejich poslední album si nezaslouží nic než chválu. Navíc Dave Grohl působí jako jeden z nejsympatičtějších hudebníků a lidí vůbec a vidět třetinu Nirvany taky není k zahození. 

Měli jsme místo v první řadě snad třetího sektoru hned vedle zvučící věže a i když jsme viděli jen na polovinu pódia, stačilo to. Lin s Markem jeli na The Bloody Beetroots do Nightparku, tak mi byla opět svěřena zrcadlovka. Foo Fighters přišli a my nejdřív jen seděly a dívaly se na ně na obrazovce na zadní straně zvučící věže. Pak mi to ale přišlo takové nepatřičné, jak kdybych seděla doma a dívala se na jejich koncert na dvd, tak jsem se zvedla a šla k tomu hrazení. A dobře jsem udělala, protože i přes jen onu polovinu pódia, co jsem viděla, stál Dave přesně tak akorát uprostřed, takže jsem kombinovala obrazovku na straně stage s vlastním zrakem a byl to s prominutím kurva zážitek. 

Dave běhal po celém pódiu, v jeden moment dokonce slezl dolů k lidem a nakonec povídal o tom, jak měli hrát na belgickém festivalu Pukkelpopu, kde bouřka zabila pět lidí, takže jejich vystoupení bylo přirozeně zrušeno. Pak dodal, že každý den, kdy se člověk probudí, je dobrý den, a i když je to jedna z těch laciných vět, ano, dojalo mě to. (Ovšem na druhou stranu mě dojmout není až tak těžké.) 

Hráli dvě hodiny a i přes tu vzdálenost od pódia to byl jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy navštívila. V podstatě to byla regulérní rocková show a místy mi z toho i běhal mráz po zádech. Kamarádky odešly někdy v polovině, protože byly unavené, takže mě čekala další osamělá cesta do kempu. Naštěstí i tentokrát jsem to zvládla v pořádku, u stanů jsem si ještě chvilku popovídala s bratrem, domluvili jsme detaily odjezdu a šli jsme všichni spát.

Další ráno jsme si zabalili věci, složili stany a vzali si taxík na nádraží, protože stát hodinu ve frontě na shuttle bus se mi vážně nechtělo. V McCafé na mě čekal táta, o chvíli později se k nám připojil i bratr s přítelkyní a kamarádem, nasnídali jsme se a strávili tam dalších pár hodin. Taky jsme se chvilku prošli po St. Pölten, což je mimochodem vážně hezké město, vrátili se na nádraží, tam jsme si vypili piva, co nám zbyla, a už bylo po jedné a přijel vlak do Hamburgu, kterým Raffael a spol. odjeli. Skoro dvanáctihodinová cesta, není o co stát. Já s otcem jsme sedli do auta a za dvě hodiny jsme i s přestávkou na jídlo byli doma. 

Vyčerpávající reportáž je u konce, skoro slyším ty fanfáry. Většinu fotek, co se tady objevila, fotila Lin a já jí je sprostě ukradla. Ještě bych vás tak mohla odkázat na fotogalerii na musicserveru, kterou fotil zase Petr a kde je na jedné fotce i naše skupinka. Jestli bude příští rok line-up alespoň podobně přitažlivý a jestli mi zase někdo zaplatí lístek (díky, tati), určitě bych uvažovala o opětovné návštěvě. Můžu jen doporučit.

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den druhý

Jakkoliv se to zdálo nemožné, přežily jsme první noc a nikdo nám neukradl žádný z našich poměrně drahých elektronických přístrojů, natož celý stan, jak někdo popisoval svoje dřívější zkušenosti. Plachta zmíněného stanu se sice povážlivě posunula a odkryla tak na jedné straně - naštěstí té odvrácené k řece - vnitřní, lehce průsvitnou vrstvu a my si mohly užívat výhledu na přírodu, nicméně spacáky jsme měly v suchu a to byla v tu chvíli jediná důležitá věc. Vzhledem k vedru z předchozího dne jsme já ani moje vlasy nevypadaly moc reprezentativně, takže nezbývalo nic jiného než prozkoumání sprch. To dopadlo na výtečnou, hygienické zázemí bych hodnotila velmi dobře. (A to jsem se myslím nezmínila, že tam měli splachovací záchody? Ani jednou jsem nemusela použít toitoiku a na to palec nahoru.)

Po dopoledním klidu, což bylo vlastně schnutí vlasů, jsme se rozhodli udělat skupinový výlet do nedalekého supermarketu. Velká, velká chyba. Čas už relativně pokročil, bylo kolem jedenácté a stejný nápad v tu dobu zřejmě dostal i zbytek návštěvníků festivalu, protože nákup jsme vybrali během pár minut, ovšem ve frontě k pokladnám jsme stáli hodinu. Ach ano, hodinu. A to všechno kvůli třem plechovkám piva, co jsme si kupovali ke snídani. Naštěstí nás asi po třiceti minutách napadlo vytáhnout iPody, a tak jsme si tam udělali takovou přípravu na koncerty, co nás toho dne čekaly.

Když jsme se vrátili, byl tak akorát čas na vzpamatování se z otřesného zážitku relaxací na našem kopečku před stany. Chtěli jsme vidět The View, tak jsme se pomalu posbírali, oblékli pláštěnky, protože začalo trochu poprchávat a vydali se na túru k areálu. Kvůli zdržení byli ale The View přesunuti na sedmou hodinu na jinou stage a na Race Stage hráli Effi s moc hezkým a prý švédským pozounistou. Potom, právě kvůli těm předchozím problémům, tam byli přesunuti i Marner Brown, o kterých jsme se nejdřív domnívali, že to jsou technici The Kills. Nebyli. Byli ale celkem dobří a mít kytaristu, který vypadá jako Julian Casablancas, taky není špatná věc. Aspoň já jsem to velmi ocenila, ehm.

Hned po nich hráli ti, kteří patřili mezi ty účinkující, na které jsem se těšila nejvíc, výše jmenovaní The Kills. Už když jim technici chystali aparaturu, viděli jsme, jak Jamie a Alisson stojí na straně pódia a bylo to vážně zvláštní, ovšem když začali hrát a vám z té první řady přišlo, že můžete prakticky natáhnout ruku a dotknout se jich, to bylo už surreální. Byli skvělí, přirozeně. Ještě skvělejší bylo, když jsme s holkama zjistily, že je z jedné strany pódia pozorují Hadouken!, kteří měli hrát o den později, a z druhé zase Kasabian, miláčkové moji, takže jsme honem nevěděly, jestli sledovat Jamieho a Alison na pódiu nebo Sergia a Toma v zákulisí. Jednu věc bych The Kills ale vytkla, a sice to, že hráli jen sedm písniček, což znamená takových pětatřicet minut. Bú.

Naštěstí vystoupení Crystal Fighters byla taková menší párty a nebyl moc čas smutnit. Ten přišel až s nástupem 3 Feet Smaller, což je, jak jsme zjistili, rakouská skupina, ne nepodobná Simple Plan a dalším takovým hybridům, se solidní fanouškovskou základnou, což se projevilo pro nás takřka neúnosnou délkou vystoupení. Ke konci už jsem nepokrytě zívala a zaujatě si prohlížela nehty a Linda si prý pletla cop, takže asi takhle. Naštěstí Elbow to všechno napravili. Jejich zpěvák mi nápadně připomínal Rickyho Gervaise, až jsem přemýšlela, jestli Ricky vyměnil hereckou kariéru za hudební a proč o tom nevím.

Během jejich koncertu se taky odehrál snad nejepičtější moment těch tří dnů. Zrovna zapadlo slunce a obloha postupně ztrácela světle modrou barvu. Jen tak zběžně jsem se podívala na pravou stranu nebe a zaregistrovala poněkud tmavší mraky, takže jsem přirozeně začala doufat, ať neprší, přeci jenom nebylo jisté, kolik toho náš stan vydrží. Pak jsem se začala dívat znovu na pódium s tím, že nebe zkontroluju za pár minut. To jsem taky udělala a trochu se vyděsila, protože co předtím bylo tenkým tmavým proužkem na obzoru, se teď proměnilo v apokalypticky vyhlížející temnotu nad našimi hlavami doplňovanou příležitostným bleskem. Zpěvák Elbow si toho taky všimnul a do jedné jejich písničky zakomponoval prvek, kde tažným textem bylo "cloud, fuck off". Však se podívejte. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Bohužel pršet začalo a když říkám pršet, tak mám na mysli obrovskou průtrž mračen, kdy v pláštěnce stojíte opření o hrazení a doufáte, že to nebude trvat dlouho. Elbow museli dokonce přerušit vystoupení a odejít z pódia, protože voda, co napršela na střechu stage, padala dolů vytvářejíc na zemi brouzdaliště. Naší největší obavou v tu chvíli bylo, aby nebyl zbytek programu kvůli počasí zrušen, protože potom měli hrát Kasabian a já nečekala od dvou odpoledne v první řadě kvůli něčemu takovému. Naštěstí déšť skončil během pár minut a po chvíli se vrátili i Elbow, které jsem předtím mimochodem vůbec neposlouchala, což byla chyba. Jsou výborní. Jedna věc na jinak dokonalých Kasabian mi vadí. Strašně dlouho trvá, než jim na pódiu všechno připraví a naladí. Ale čas jsme si aspoň krátily pokřikováním na jejich technika Davea, který potom i vyfotil tuhle fotku. Jsem ta v první řadě úplně vpravo, co si opírá lokty o hrazení a není jí tam jen polovina.

I když jsme Kasabian toho dne už viděly při vystoupení The Kills, stejně jsem málem zkolabovala, když se objevili. Stará láska přece jenom nerezaví a stačil jeden pohled na Sergia a Toma, kteří na sobě mimochodem měli stejné oblečení jako loni na Open Airu, Sergio čepici a Tom bundu, abych ztratila kontrolu nad svým obvykle poněkud rezervovaným chováním a stala se ze mě fangirl na plný úvazek.

Vůbec jsem se tam asi čtyřikrát nedojala, vůbec jsem neskákala jako šílená, vůbec jsem v duchu nenadávala osvětlovačům, že Sergio je prakticky pořád ve tmě. Bylo to perfektní a úžasné a já si přála, aby to nikdy neskončilo, abych tam mohla pořád stát a hypnotizovat je.

Tom si mého intenzivního zírání musel všimnout, protože když se ke konci jejich koncertu pohyboval na pravé straně pódia, to znamená přede mnou, což mě donutilo ječet ještě víc, - je možné, že to tak vůbec nebylo, přece jenom jsem tam nestála sama a lidi kolem mě taky šíleli, ale dioptrické brýle jsem měla nasazené a smysly vnímající na sto deset procent taky - tak mi poslal pusu. Dosud mi není jasné, jakým zázrakem jsem se dokázala ovládnout a nesložit se na zem. Všichni pak dohráli, objali se a byl konec.

Pro mě to znamenalo post koncertní depresi velikosti asijského světadílu, kterou dokázala poněkud utlumit pouze přátelsky vyhlížející krabička žlutých Camelek, kterou jsem pár minut poté, co jsem se probojovala obrovským davem lidí pryč z prvního sektoru, zakoupila. Ve Weekender Stage hráli nám doporučovaní The Rifles, tak jsme se tam šli podívat. Já byla natolik vyčerpaná, že jsem si zvládla tak akorát sednout na zem a dojídat nudle z krabičky, což ostatně bylo první jídlo, co jsme si tam vůbec koupili. Lin a Marek se pak ještě chtěli jet podívat na Boys Noize do Nightparku, ale mně bylo jasné, že od upadnutí do kómatu mě dělí jen několik desítek minut, tak jsem s díky odmítla a po chvíli se sama vydala na dobrodružnou cestu do kempu. Dobrodružnou a poněkud strašidelnou, musím dodat, přece jenom tisíce a tisíce opilých lidí a tma není dobrá kombinace. Stan jsem díky bohu našla na svém místě ve stejném stavu, v jakém jsme ho opustily a jen malá kaluž vody v nohou spacáků to poněkud kazila. Nicméně i přes onu mokrost jsem usnula snad půl minuty poté, co jsem zavřela oči.

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den první

A najednou je po Frequency. Kolik měsíců jsem se těšila, připravovala a organizovala a potom je všechno během tří dnů za námi. Nejlepších tří dnů za tohle léto a teoreticky i za celý rok, abych to upřesnila. Následující řádky nebudou ničím jiným než rozvláčnou, velmi subjektivní reportáží se silným fangirl podtextem. Byli jste upozorněni.

Můj už tak úžasný táta se nabídl, že nás odveze až do St. Pöltenu, kde jsme se měli ráno potkat s mým bratrem, co přijel z Německa se svou přítelkyní a kamarádem. Vyjížděli jsme v pět ráno, tudíž já si budíček nastavila na půl čtvrtou, abych se stihla nachystat, umýt si vlasy a zapomenout doma co nejvíc věcí. Protože táta jezdí s prominutím jako prase, všechno jsme zvládli a stihli jsme si dát i snídani v McDonald's po cestě, což bylo první a taky poslední pořádné jídlo toho dne. Přijeli jsme na nádraží, přívítali se s bratrem a spol, rozloučili se s tátem, dali šest euro za shuttle bus, byli převezeni na místo konání a já umírala vedrem, protože jsem si oblékla černé kalhoty a zima zrovna nebyla. Lidí tam byla spousta, což bylo něco pro mě, známého milovníka davů. (Ironie.)

Pokud pojedeme i příští rok, už nesmíme udělat tu bláhovou chybu a přicestovat až ráno prvního dne. Nebylo možné najít místo pro jeden stan, natožpak pro stany tři, což byl náš případ. Nakonec jsme skončili na břehu řeky na mírném svahu s pařezy a krtinci, které se nakonec ukázaly být výtečným polštářem. Byla jsem smířená s tím, že předpověď slibovala třicetistupňová vedra, ovšem stavět stany v tomhle počasí byla čirá sebevražda. Zmohly jsme se potom jen na přesunutí věcí dovnitř a převléknutí, i já, odpůrce letního oblečení, jsem si oblékla snad až příliš krátké šaty, jak se později ukázalo, a šly jsme hledat ostatní. Do areálu měli pouštět od jedné, nakonec se čekání protáhlo, ale aspoň jsme měly příležitost pozorovat ostatní lidi, převážně hipstery. Však proč ne. Slunce pražilo a my se co deset minut mazaly opalovacím krémem (za ty tři dny jsem se opálila víc než za celé prázdniny).

Nakonec nás konečně pustili dovnitř a my zamířily na prohlídku areálu. K Race Stage jsme přišli, zrovna když hráli Cloud Control, ovšem poslechly jsme si je jen tak zběžně a potom si šly koupit něco na pití, protože teplota vzduchu byla neúnosná a pobyt na přímém slunci tomu taky příliš nepomáhal. Po nich hráli Yuck, ty jsem si naposlouchávala už doma, ale asi ne dostatečně, nicméně i tak palec nahoru. Lin se musela vzdálit, a tak mi svěřila zrcadlovku, což se ukázalo být tou nejlepší volbou. Měla jsem potom v plánu přesunout se na Green Stage, kde měli za pár hodin hrát Two Door Cinema Club, na které jsem se těšila snad nejvíc; už pár měsíců jsou mojí dost možná nejposlouchanější skupinou. Navíc jejich zpěvák, Alex Trimble řečený Sašenka, mazlíček, miláček, čičinka a další přezdívky podobného ražení, je nejlepší, zrzavý a prý vypadá jako můj bratr. Prý. Takže si dovedete představit tu euforii, když jsem cestou zaslechla hlas, který říkal něco právě o Two Door Cinema Club. Neumím sice až tak dobře německy, ale když jsem kousek před sebou uviděla hlouček lidí, došlo mi to a vydala se tam a dobře jsem udělala, protože moje domněnka byla správná a opravdu tam měli autogramiádu. Netřeba zdůrazňovat, že když jsem viděla Alexe, stala se ze mě ultimátní fangirl a zvládla jsem se jen zeširoka usmívat a v duchu ječet.

Postavila jsem se do fronty a asi do minuty se tam objevily i kamarádky, takže jsem měla s kým sdílet svou euforii; když na mě přišla řada, zmohla jsem se jenom na "Hi, can I take a picture with you?", načež Alex odvětil něco jako "Sure", opravdu už si nejsem jistá, mám ten otravný dar nepamatovat si přesně setkání s mými oblíbenými slavnými lidmi, všechno je vždycky jako by zahaleno mlhou. Cvak, fotka. Cvak, druhá fotka. Krutým řízením osudu na obou připomínám normální lidskou bytost jen tak zběžně, nicméně osoba stojící vedle mě - mimochodem v tričku Death Cab for a Cutie - to všechno vynahrazuje. Potom jsme se co nejrychleji vydali na Green Stage, po předchozím zážitku bylo jasné, že se budu muset dostat do první řady, jinak to nešlo. Zrovna začínala hrát Mona, která tam byla přesunuta poté, co den předtím zrušili ze zdravotních důvodů svoje vystoupení The Vaccines, kteří nás tím nehorázně naštvali. Nicméně náhrada byla dobrá, hezky se na ně koukalo a čas, než přijde Sašenka a spol,  rychle ubíhal. Do první řady jsme se dostaly bez problémů, takže byla jistota, že na nás Alex dobře uvidí, to bylo přirozeně důležité.

Přišli a já tak trochu umřela, mazlíček měl cigaretu, trochu jsme se se Suzí divily, že mu to maminka dovolila (poněkud inside joke), nicméně nesmírně mu to slušelo a na kytaru hrál výborně a ostatní byli taky skvělí, takže já byla v sedmém nebi a přála si, aby to nikdy neskončilo. Bohužel, opak byl pravdou, já vrhla po Alexovi poslední toužebný pohled a bylo po všem. Rozhodly jsme se jít trochu rozveselit na trávu před stageí, odkud jsme se dívaly na Keleho a potkaly se s ostatními. Taky jsme povečeřely zmrzlinu a už byl tak akorát čas jít na The National. Byli skvělí, to je jasné, ovšem co se mi líbilo nejvíc, byl jejich pozounista. Vypadal jako černovlasý Ryan Gosling, takže jsem ho převážnou část koncertu hypnotizovala a plánovala, jaké kachličky dáme do koupelny v našem budoucím společném domě.

Hurts, kteří hráli potom, rozhodně nebyli tím, co jsem čekala. Po hudební stránce si není na co stěžovat, snad jen by jim lépe vyhovoval uzavřený prostor, ovšem co se členů skupiny týče, tam to vázlo. Už z twitteru jejich zpěváka Thea jsem si všimla, že má sklon k dramatizaci a teatrálnosti, nicméně přesvědčit se o tom naživo bylo místy neúnosné a já strávila dobrou polovinu koncertu tím, že jsem se mu smála. Pak mi ale bylo všechno vynahrazeno, protože na řadě byli Kaiser Chiefs, kterým jsem dala přednost před Beady Eye.

Od nich jsem prakticky nic nečekala a nakonec se z toho stal jeden z nejlepších koncertů festivalu. Jejich zpěvák Ricky Wilson je super, to jsem věděla už předtím. Že je to ovšem jeden z adeptů na mého potenciálního manžela, to jsem zjistila až právě ve čtvrtek večer. Sice jsem se snažila dostat do první řady, ale lidi byli neúprosní a já zůstala trčet někde ve třetí řadě. Situace se nějak nezlepšila ani při čekání na The Kooks, kdy jsem se vážně začala bát a na chvilku uvažovala, že snad půjdu na kraj, protože se přece nenechám umačkat. Nicméně rozhodla jsem se počkat a dobře jsem udělala, nakonec se to dalo přežít.

Konečně jsem viděla Luka Pritcharda, čímž jsem si splnila jeden z těch největších fangirl snů a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Úzké kalhoty, kudrnaté vlasy a neodolatelný přízvuk plus písničky, co jsem si tisíckrát pouštěla a milovala rovnalo se ideální zakončení prvního dne. Našla jsem ostatní a vydali jsme se na zdlouhavou cestu do stanů. Tam jsem se stihla jenom převléct, odmalovat se, zalézt do spacáku a nastavit budík, než jsem usnula.

Opravdu jsem nepočítala, že by se moje shrnutí mohlo tak protáhnout, nicméně co se dá dělat, když jen óda na Trimbla má čtrnáct řádků. To má jen jediné řešení, a sice rozdělení na epizody. Den druhý a třetí budou následovat co nejdřív.

Sometimes I stop and laugh and think "and these are my actual life choices"

Tyhle prázdniny piju čaj, nosím teplé ponožky, provádím letní úklid, fotím naše zvířata, čtu, předstírám, že si hraju se sestrou, naposlouchávám hudbu na Frequency, nakupuju a dívám se z okna. Chlup v čaji budiž varováním pro ty, kteří si chtějí pořídit zlatého retrívra, protože čajem to zdaleka nekončí.

My skeleton will lie in the cinema forever

Dnes jsem učinila dva důležité poznatky, a sice že Benedict Cumberbatch má rád Mumford & Sons, Lauru Marling a knížku Sobota od Iana McEwana, čímž v mých očích ještě více stoupl, je-li to vůbec možné, a celkově mi vylepšil náladu, a že dabovaná verze posledního Harryho Pottera snižuje prožitek z projekce o takových čtyřicet pět a půl procent. Ovšem komu není rady, tomu není pomoci a vypadá to, že moravští majitelé kin už jsou přímo beznadějní, protože jak u nás ve městě, tak v Brně dávají jenom právě onu mnou tolik nenáviděnou dabovanou verzi. Kurva fakt. Ten, kdo se rozhodl předabovat Alana Rickmana, půjde do pekla. K filmu rozhodně pár výtek mám, ale jedná se spíš o moje ne tak docela naplněné touhy po citovém vydírání, kterého, jak mi tak přišlo, tam bylo nedostatek. Víc srdcervoucích momentů, víc zoufalých objetí, víc slz! Nicméně i tak jsem si přišla na své a jen bych chtěla podotknout, že není moudré zapomenout si doma papírové kapesníky, pokud do kina jdete právě na posledního Harryho. Počasí se zřejmě rozhodlo synchronizovat se s mou neveselou náladou a už druhým dnem prší. Já to jenom vítám, protože to znamená zavírání se bez výčitek doma, svetry, čaje a útulnou atmosféru. Přála bych si podzim. Potřebuju omluvu pro svůj poměr s kávou v podobě podzimní únavy, teď to jen zraňuje city čaje.

Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.

Just because we use cheats doesn't mean we're not smart

Mám prázdniny, vysvědčení, pochvalu, poukaz na knížku, nová sluchátka, hodně vyfocených fotek, snědenou polovinu pizzy, vypitou spoustu vína a Kofoly s rumem, vykouřených pár cigaret, dobrý pocit a ujasněné priority. Z dalšího mého snu je zdechlina, takže přišel čas začít pracovat na novém. Sobotní noc bude fatální. Do té doby se musím podrobit očistné psychické i fyzické kúře, abych působila i vypadala co nejlépe. Ono by upřímně stačilo působit i vypadat jen lépe než ona, ale nač být skromná. (Někdo, kdo si vyčesává culík téměř na vrcholku hlavy, pro mě přece není žádná konkurence. Teoreticky za nic nemůže, ona je spíš, stejně jako já, oběť a měla bych si radši připravovat proslov pro něj, ale snadný terč je snadný terč.) Udělám si citronádu s kostkami ledu, dočtu Miláčka od de Maupassanta a pak budu číst zase něco jiného a to je, domnívám se, dobrý plán. Mou novou obsesí je Sherlock; musím si někde sehnat muže s opravdu hlubokým hlasem. Uvidím v srpnu The Kills, přirozeně jsem přešťastná. Dnes mi přistál na noze čmelák.