I've seen enough movies to know that popping the back of a raft makes it go faster

V pondělí jedeme se školou na vodu a já z toho mám trochu obavy. Když říkám trochu, myslím tím hodně, a když říkám obavy, myslím tím panický záchvaty. Otázka je, čeho se bojím? (To je výborná otázka, Kristýno, výborná.) Vzhledem k tomu, že jsem se dnes přistihla, jak se zase diagnostikuju s nějakou psychickou poruchou - jako už tolikrát předtím jsem došla k úzkosti - je odpověď celkem jasná. Naštěstí jsem si vymyslela skvělej obrannej mechanismus. Všechno, co se stane, budu moct v budoucnu zužitkovat, ať už ve svým seriálu (haha) nebo knížce (haha), který jednou zcela jistě vytvořím (hahahaha). Možná bych se ale i mohla překonat a přestat se vzdalovat od ostatních, fyzicky i psychicky. Výzva přijata. Jestli se mi těch pět dní (vidíš, Kristýno, jenom pět dní, to uběhne jako voda... pun intended) podaří být milá a normální a ne přehnaně neurotická, udělám si po návratu Game of Thrones maraton. Jestli budu protivná a odtažitá, tak si ho udělám stejně, ale určitě si ho tak neužiju. (Užiju, ale to je jedno.) Mým dalším velkým problémem je to, že nemám dostatek oblečení na outdoorové aktivity, respektive ani chuť na jejich podnikání. Ideálně bych kempovala jako Tom Haverford z Parks and Recreation ("No! I was TiVoing Cupcake Wars!"), ale člověk zase nemůže mít všechno, že ano. Ale hele, třeba to bude skvělý a stresuju se úplně zbytečně a vodáctví si oblíbím (hahahahaha ne) a celej tenhle článek je vlastně směšnej. Třeba.

I hope the rest of your day is cool beans

Obsahem tohoto blogu je hlavně a především můj osobní život. A protože ten začal v posledních měsících stagnovat, až se ustálil v bodě, kdy sledování seriálů a filmů věnuju víc čas než čemukoliv jinému, není moc věcí, o kterých bych sem mohla psát. A pokud můžu, tak se mi nechce. Tak to je a asi ještě nějakou dobu bude. Nebo ne. Co já vím.

"I can tell life from TV, Jeff. TV makes sense, it has structure, logic, rules and likeable leading men. In life we have this. We have you."

Help pwetty, have fun

Jestli ve středu neudělám zkoušky v autoškole, bude to vina Ryana Goslinga. Já bych se učila, dokonce jsem si připravila blok, abych si mohla zapisovat problémové otázky, taky jsem vypila hrnek kávy, jehož velikost se rovná dvěma hrnkům normálním, abych se lépe soustředila, vážně jsem se snažila. Jenže ten, kdo vymyslel, že otázky na procvičení budou na stránkách Ministerstva dopravy, to znamená na internetu, pravděpodobně nemyslel. I normálně je moje schopnost udržet pozornost na jednu věc po dobu delší než tři minuty na pováženou a když mám k dispozici počítač a všechna rozptýlení, která poskytuje, výsledek je katastrofální. Takže místo toho, abych si vtloukala do hlavy, že řidič vjíždějící z účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat jdoucím po pozemní komunikaci, googluju fotky Ryana Goslinga, dívám se na rozhovory s Ryanem Goslingem, stahuju s filmy s Ryanem Goslingem nebo čtu seznamy jako The Best Ryan Gosling Moments of 2011. Takže až se mě komisař ve středu zeptá, co patří mezi povinné vybavení vozidla, pravděpodobně mu začnu místo správné odpovědi vyjmenovávat náhodná fakta ze života Ryana Goslinga. Na druhou stranu sledování filmu Drive by se dalo taky brát jistým způsobem jako příprava, takže takže.

Během necelého měsíce, co jsem párkrát do týdne otevřela okno s Novým příspěvkem, abych ho po chvilkovém zírání na monitor zase zavřela, jsem se nenudila. Byla jsem se podívat na prodloužené a moc se opila a pro příště já a moje naražené koleno víme, že Becherovka a vysoké podpatky spolu nejdou dohromady. Byla jsem v Praze na koncertě The Wombats, jemuž předcházela preparty s výrobou transparentu, domluvou maratónu všech tří dílů Pána prstenů a Lambruscem. Byla jsem v Městském divadle v Brně na muzikálu Jekyll a Hyde a pokud někdy budete mít náladu na kulturní zážitek, nemůžu než doporučit. Byla jsem v Londýně a potkala asi sto budoucích manželů a začala nezávazný vztah s perníkovým latté ze Starbucks a poprvé letěla letadlem. A včera jsem byla naposledy v autoškole, instruktorka mi vyprávěla, že jezdí na koních a jak trénovala jednoho účastníka Velké pardubické a že šermuje a říkala, že ze mě bude řidička, a chválila mě až do chvíle, kdy jsem se inteligetně rozhodla zkusit parkovat v pátek odpoledne pár týdnů před Vánoci u Kauflandu a málem jsem dostala nervový záchvat.

Je to nemilé, ale v Londýně jsem utratila všechno kapesné na prosinec a mám jen jeden dárek k Vánocům, který jsem kupovala s předstihem, takže ostatní buďto dostanou něco vlastnoručně vyrobeného nebo nic a vzhledem k mé nulové manuální zdatnosti to bude spíš to nic. Já sama jsem si k Vánocům darovala lístek na březnový koncert Florence + the Machine v Berlíně a jestli to nebude událost století, pak nevím.

Já se teď hlavně těším na vánoční prázdniny, kdy se hodlám věnovat dvěma věcem, a sice spánku a sledování Community, což je geniální americký seriál, který se spolu se Scrubs dělí o první příčku žebříčku oblíbenosti. Ano, je až tak geniální. A jestli vás tohle aspoň nepřinutí se pousmát, tak jste asi uvnitř mrtví.

Well what the hell I'm gonna let it happen to me

Jsem ten nejpitomější pitomeček. Nikdy se nespoléhejte na fakt, že i přes vaši nechvalně proslulou nedochvilnost vám ještě žádný autobus nebo vlak neujel, protože nikdy nevíte, jestli tenhle konkrétní případ nemůže být výjimkou potvrzující pravidlo. Mou výjimkou byl autobus, kterým jsem se měla dnes večer dostat zpátky k tátovi. Naivně doufajíc, že jdu přece jen včas, jsem se rozhodla neběžet, vždyť to přece stihnu. Když mi k zastávce zbývalo nějakých deset metrů, zavřely se dveře a autobus odjel. To bylo poněkud trapné, obzvlášť vzhledem k lidem, které jsem právě míjela a kteří měli tu čest vidět, jak se moje panika mění na zmatení a zmatení na vztek. Naštěstí mám toho nejlepšího táty na světě, půlhodiny jsem si počkala a přijel pro mě autem. Budiž tohle ponaučením pro všechny další chronické opožděnce.

Co se pozitivních věcí týče, dostala jsem pozdní narozeninový dárek, a sice kurz vaření - ne opravdový, se svou lehkou formou sociální fóbie (jak jsem se osobně diagnostikovala) bych něco takového zvládla jen pod vlivem silných drog a to by asi nebylo vhodné, rozhodně ne při manipulaci s otevřeným ohněm a ostrými noži; zaškolí mě schopnější kamarádky - a album Hugha Laurieho, což byla zvláštní náhoda, protože jsem ho cestou do školy právě poslouchala. Takže spokojenost, štěstí, radost atd. Taky jsem konečně odevzdala přihlášku do autoškoly a teď ať se děje vůle boží, protože jestli zvládnu tohle,  určitě zvládnu i všechno ostatní. Vytvořily jsme zase další teorii o vztazích, která pokud je pravdivá, tak bych si měla začít zakládat svou sbírku koček. Meteorologická vsuvka - konečně je podzim se vším všudy, ranní mlhy, oranžové stromy, spadané listí a déšť, třikrát sláva. Čas vykoupit všechno pletené oblečení, co najdu. Dnes jsem začala číst Na západní frontě klid a strašně se mi to líbí, vzhledem k tomu, že jsme první světovou právě začali probírat v dějepise, je to i aktuální a navíc jsem to měli loni jako povinnou četbu, takže v tomhle směru to taky neuškodí.

Jinak plán na dnešní večer je velmi jednoduchý. Vrhnout se, velice nadneseně řečeno, na nudné školní záležitosti, ideálně začít pracovat na scénáři do dramaťáku, socializovat se se svými německými prarodiči, kteří zase jednou přijeli na návštěvu, a především dohnat nedostatek spánku, který už začíná být trochu alarmující.

Nemůžu se dočkat nového alba Florence + the Machine, v přiloženém videoklipu můžete zjistit jeden z hlavních důvodů.

Clearly quite absurd

Parádní den, to vám povím. V noci jsem spala odhadem čtyři hodiny, ráno jsem neměla chuť na jídlo a vyhodila napůl snědený rohlík, myslela jsem, že buďto omdlím nebo se pozvracím, jak se mi udělalo špatně, studený pot na zádech, roztřesené nohy, zkrátka není co závidět. Chytře jsem si na sebe vzala jen tenký svetr s tím, že odpoledne přece bude teplo. To opravdu bylo, ale naše školní budova si z toho jako obvykle nic nedělala a já se v průběhu vyučování čím dál tím víc třásla zimou, až jsem si musela od spolužáka hopera vypůjčit jeho obrovskou - a jak jsem po obléknutí zjistila, tak i neuvěřitelně pohodlnou - mikinu, abych vůbec přežila. Učitelka nám odmítla přeložit zítřejší test z dějepisu na jiné datum, takže jsem úplně viděla, jak se budu učit v jedenáct v noci, protože se domů dostanu pozdě, jsem totiž přestěhovaná zase na chvíli k tátovi. Po škole jsem se cestou k mámě pokoušela něco naučit a i když bych vám už něco o viktoriánské éře v Anglii nebo sjednocení Německa dokázala říct, ještě zdaleka nejsem s učením hotová (teď je ta pravá chvíle na otázku, jestli je vážně tou nejmoudřejší volbou v dějinách moderní civilizace sedět u počítače a psát tenhle článek, když bych se mohla a dokonce měla učit o Rusku v druhé polovině devatenáctého století a dalších zajímavých věcech). Pak jsem šla do dramaťáku, který jsem přestala navštěvovat tak dva roky zpátky, ale letos jsem si řekla, že sakra, nemůžu pořád sedět doma a navíc hrát nemusím, můžu jen tak pomáhat okolo a taky že jo a je ze mě scenáristka. A najednou bylo třičtvrtě na osm a venku čekal táta a konečně jsme jeli domů. Ale ne zaslouženě odpočívat, kdepak. Povlékat postele! Dnes totiž přijede bratr se svou přítelkyní z Německa na týdenní návštěvu, takže probíhaly finální a taky vlastně jediné přípravy. V rámci úspory jsem si povlékla vlastní postel taky, čtvrt hodiny strávila vybíráním prostěradla, abych zjistila, že to finální má malou díru, ale už jsem byla tak naštvaná, že jsem rezignovala a nechala ho tam. Zas mi začíná být tak nějak divně, už kolik hodin jsem nejedla, přitom na nic nemám chuť, poslouchám The Strokes, na ty mám naštěstí náladu prakticky pořád a vážně bych se měla zvednout a jít něco dělat. Fuuuuuu.

And everyday I got someone bringing me down

Na můj velice rozmanitý a ne příliš racionální seznam věcí, co nutně potřebuju vlastnit, přibyla nová položka, a sice dioptrické brýle s tmavými obroučky. Najednou je má spousta lidí, Bára, Suzí, desátý Doctor, jedenáctý Doctor, Rory Williams, ta zrzavá holka z tumblru nebo Jess z New Girl a všem strašně sluší, a tak mě napadla taková docela divoká myšlenka, že by mi třeba slušely taky. Navíc by se mi rapidně vylepšil zrak a nemusela bych poznávat lidi, až když stojí metr a půl přede mnou. I na koncertech bych vypadala líp a třeba by se někdo z těch hudebníků slitoval, nacpal mě do tourbusu a odvezl mě někam strašně daleko, což bych jenom uvítala. Navíc ty brýle potřebuju k tomu, abych vypadala chytře a moje povyšování se nad ostatními mělo ten kýžený efekt. Druhá věc je, kdo mi je zaplatí, protože já to určitě nebudu a už vidím, jak žádám matku o čtyři tisíce a víc. Haha. U otce to radši ani nezkouším, protože ten se mě začne ptát, proč mi je nezaplatí právě matka a to já pak vždycky mívám tendence brečet. Takže mi asi nezbývá nic jiného než zůstat navěky slepá, to už je můj osud. Dnes sice byl akceptovatelný den, spala jsem skoro do poledne, byla s otcem na obědě a dostala stativ k foťáku, ale teď jsem zase vytočená a jako neba mě to, fakt mě to neba. Aspoň že příští rok pojedeme do Heide Parku, což je ten nejlepší zábavní park na světě, ne že bych někdy byla v jiném zábavním parku než v tomhle. Mají tam cvičené delfíny a lachtany a krokodýla a Sochu Svobody a taky horskou dráhu, která byla svého času nejvyšší a nejpříkřejší na světě a na které jsem jela, což je zvláštní, když vezmete v potaz můj panický strach z výšek. Víc vzrušujících novinek a informací až zase jindy.

Call up to listen to the voice of reason and got the answering machine

Dnes je hezký den. I když teplota vzduchu přesáhla hranici mojí snášenlivosti, stejně je mi v dlouhých kalhotách a mikině příjemně. Uvařila jsem si kávu, protože včera jsme si s P. objednaly pizzu, dívaly se na třetího Harryho Pottera, potom přišla návštěva a já si vyzdobila ruku gelovkami a spát jsme šly nakonec až ve tři. Když jsem se vrátila domů, nejdřív jsem nevěděla, co dělat. Nakonec jsem na mapě barevně vymalovala oblasti Evropy, třeba severní červeně nebo jižní fialově, čímž jsem si splnila úkol do zeměpisu na úterý. Pak jsem si sepsala seznam sešitů, co musím koupit, a začala řešit situaci s lístkem na koncert The Wombats; někdo povídal, že už jich je málo, takže mi nezbývá než doufat, že se do pondělí nevyprodají. Původně jsem ho chtěla k narozeninám, ale nakonec mi máma peníze na něj jen půjčí (a já jí je vrátím někdy v průběhu života, jak jsem strašně vtipně poznamenala, ehm), protože můj narozeninový dárek už mají vymyšlený a prý z něj budu dost možná na mrtvici. Nějak se mi nezdá, že by k nám na odpolední svačinu přišel Julian Casablancas, ale uvidíme, už mám pár dalších tipů a kdyby se některý z nich vyplnil, mrtvice by rozhodně hrozila. Máma potom ještě podotkla, že si myslí, že je to jeden z mých tajných snů (nevím, jak to může vědět, když ty sny jsou tajné, ale nevadí), takže už by teda mohlo být třicátého. Mojí další dnešní zábavou je oblažování všech členů rodiny svou interpretací písniček od Arctic Monkeys a právě The Wombats, ne že bych to vyřvávala na chodbě, ale stěny jsou přece jen tenké, takže se určitě nenudí ani oni. Taky jsem skoro v polovině Zločinu a trestu od Dostojevského a je to prima, zase něco jiného, než co normálně čtu; určitě doporučuju. Pak mám v plánu Spalovače mrtvol, to je taky takové roztomilé čtení. Dnešní vzrušující program se bude sestávat pravděpodobně z psaní seznamů, poslouchání hudby a vytváření playlistů, což je vlastně atraktivní kombinace výše jmenovaných a tím pádem i moje oblíbená věc. Už nejsem tak pesimistická.

Sometimes I stop and laugh and think "and these are my actual life choices"

Tyhle prázdniny piju čaj, nosím teplé ponožky, provádím letní úklid, fotím naše zvířata, čtu, předstírám, že si hraju se sestrou, naposlouchávám hudbu na Frequency, nakupuju a dívám se z okna. Chlup v čaji budiž varováním pro ty, kteří si chtějí pořídit zlatého retrívra, protože čajem to zdaleka nekončí.

My skeleton will lie in the cinema forever

Dnes jsem učinila dva důležité poznatky, a sice že Benedict Cumberbatch má rád Mumford & Sons, Lauru Marling a knížku Sobota od Iana McEwana, čímž v mých očích ještě více stoupl, je-li to vůbec možné, a celkově mi vylepšil náladu, a že dabovaná verze posledního Harryho Pottera snižuje prožitek z projekce o takových čtyřicet pět a půl procent. Ovšem komu není rady, tomu není pomoci a vypadá to, že moravští majitelé kin už jsou přímo beznadějní, protože jak u nás ve městě, tak v Brně dávají jenom právě onu mnou tolik nenáviděnou dabovanou verzi. Kurva fakt. Ten, kdo se rozhodl předabovat Alana Rickmana, půjde do pekla. K filmu rozhodně pár výtek mám, ale jedná se spíš o moje ne tak docela naplněné touhy po citovém vydírání, kterého, jak mi tak přišlo, tam bylo nedostatek. Víc srdcervoucích momentů, víc zoufalých objetí, víc slz! Nicméně i tak jsem si přišla na své a jen bych chtěla podotknout, že není moudré zapomenout si doma papírové kapesníky, pokud do kina jdete právě na posledního Harryho. Počasí se zřejmě rozhodlo synchronizovat se s mou neveselou náladou a už druhým dnem prší. Já to jenom vítám, protože to znamená zavírání se bez výčitek doma, svetry, čaje a útulnou atmosféru. Přála bych si podzim. Potřebuju omluvu pro svůj poměr s kávou v podobě podzimní únavy, teď to jen zraňuje city čaje.

It really is unfair you guys

Zamilovala jsem se do sukně, prodělala hysterický záchvat kolem páté ráno v neděli na schodech před našimi vchodovými dveřmi a měla rušnou, ale výbornou sobotní noc. Zažívám novou sociální pozici, kterou kdybych konkrétně jmenovala, budu masově odsouzena, tím jsem si jista. Takže mlčím a jen dodávám, že je to zatraceně těžký. Naštěstí je tu úklid poličky se spodním prádlem, ponožkami a punčochami, který mě drží v normálu. Například zjistila jsem, že vlastním směšně mnoho teplých ponožek, a konečně mi bude trvat nalezení čistých kalhotek nebo ponožek méně než pět minut. Jako další metodu, díky které nebudu na celou tu výše jmenovanou záležitost myslet, jsem zvolila sledování filmu, přesněji řečeno rozšířeného vydání Pána Prstenů: Společenstva Prstenu, což trvá kolem tří a půl hodiny, tudíž pro mě ideální. Čím víc rozptýlení, tím lépe. Touto větou se zřejmě řídí i učitelé na našem gymnáziu, protože jen tenhle týden píšeme latinu, angličtinu a dějepis a příští týden chemii, což vydá za testů deset, takže se moc a moc těším. Ale jak říkám, aspoň mě to odvede od zbytečných myšlenek. Výborná útěcha. Ovšem v sobotu mě čeká dilema, jít na fotbal samotná, tedy jako idiot, nebo nejít vůbec? Nebo si sehnat společnost? Ale kde? A co tam vůbec budu dělat? Jjkjdkfjkdljf. Jsem nemožná, no, to je jasná věc. Měla bych se jít zase opít, ale víme, co se mnou dělá takové půl láhve vodky. Tedy vy pravděpodobně ne, ale A. to ví moc dobře. Sakra, sakra. Tohle neskončí dobře.

Come to me my fishy friends

Tohle je uz tragedie. V Nemecku maji problemy se zeleninou, ja mam problem s teplotami nad 20 stupnu Celsia a co je nejhorsi, pavouci pravdepodobne nemaji zadny problem s mym pokojem. Predevcirem i vcera v noci jsem byla nucena kvuli nedostatku ostatnich osob, co by to za me udelaly, zabit placackou na mouchy tri pavouky, pricemz jednoho jsem minula, on spadnul za postel a ja potom musela spat s polstarem na druhe strane, protoze prece jenom dam prednost tomu, aby se mi prochazel po nohach nez po hlave. A boj proti pavoucimu teroru stale pokracuje, dopoledne je za me zpacifikovavala babicka, ktera hrdinne lezela pod stolem, utirala tam pavuciny a pritom chytila dva z nich. Ja ted udelala pravidelnou obchuzku pokoje, pri ktere jsem pozdravila pavouka nahore na strope, o kterem uz par hodin vim a ktereho jsem se rozhodla na tu kratkou chvili, nez ho znicim, pojmenovat Felix, a objevila jsem jednoho, jak odpociva schovany pod tramem, a pavouci dite na jejich zrejme oblibenem miste, to znamena nad moji posteli. A to ani nemluvim o tom, jak mi dnes spadla do pomerancoveho dzusu mura. Vazne jsem tak hrozna osoba, ze se mi musi dit zrovna tohle? Ach jo. Ani to pocasi mi nedela radost, jak jsem predeslala vyse. Vcera bylo prijemne zima, poprchavalo, coz znamenalo vybornou vymluvu, abych zustala cely den v posteli, coz je luxus, ktery si u mamy dovolit nemuzu. Hlavne proto, ze tam mam klasicky stolni pocitac, takze k nemu musim z te postele vstat. Nicmene vcera jsem si udelala hezky den, jedla pistaciovou zmrzlinu a videla tri filmy, coz je na nekoho se soustredenim zlate rybicky skvely vykon. Ted je ale mym nejvetsim problemem asi napsani recenze do skoly, na kterou jsme meli zhruba tri tydny, takze, prirozene, ji budu tvorit den pred odevzdanim. Fuuuuu.

What's new, pussycat?

Nikdy bych neverila, jak uzasne pohodlne se clovek muze citit diky cerstve vypranemu obleceni. Hlavne kvuli tomu, ze jsem nad tim jaksi nikdy nepremyslela. Obleceni se uspini, vypere, nekdy se dokonce i vyzehli a pak je noseno, aby se cely cyklus opakoval. Tak to je a uvazovat muzete nad spoustou lepsich veci. Nicmene ja osobne se prave citim jako na oblacku a to jen diky dnes vypranym teplakum, ktere davaji memu domacimu povalovani zcela novy rozmer. Oda na ciste obleceni? Splneno. Na co ody psat nemuzu, je nase ucitelka na nemcinu, stale trvajici teplo a nedostatek casu na tu spoustu filmu, na ktere se chci podivat. Konecne jsem si pustila Avatar, divam se na neho od nedele a jsem nekde u poloviny. Muj klasicky problem se soustredenim, jeden jediny film mi obvykle zabere cely den. Vzpominam si ovsem i na par pamatnych dnu, kdy jsem zvladla filmy dva a parkrat dokonce i tri! Trocha nenavisti a nasledna pochvala moji osoby? Splneno. Kdo se nepodival na video v predchozim clanku, neni muj kamarad. Ja sama jsem ho videla za poslednich par dnu nekolikrat a to mam ten problem se soustredenim, viz vyse, ktery se vztahuje i na tak kratke zalezitosti jako jsou videoklipy. Nenapadna reklama? Splneno. Splnen mam taky dnesni test z chemie, coz znamena jedine, a sice party! Ne nejak dlouhou, maximalne do pul desate, do deseti, rano musim jako obvykle nehorazne brzo vstavat, nicmene do te doby se budeme bavit. Ja, brusinkove Frisco a internetove pripojeni. Na patek mam jeste dejepis, tak musime toho volneho casu patricne vyuzit. Ale mimoradne cas netravim jenom ve svem pokoji, chodim do kina s kamarady a odkladam schuzky s jinymi kamarady a vubec. Starosti studentky? Splneno. Rada se divam na Saturday Night Live, piju caj a sislam na naseho psa.

Get up in the morning, give it your all

Včera jsem pošetila souhlasila s tím, že se dnes účastním rodinné oslavy, která vlastně ani tak rodinná není, tedy alespoň pro mě ne, protože počet mých příbuzných je tam jeden a půl. Ach, ty radosti dětí rozvedených rodičů. Ale co, říkala jsem si, celý příští týden máme prázdniny, spousta času na to, abych si odpočinula od zbytku světa, jednou se socializovat mi neuškodí. Jak si teď rvu vlasy při pomyšlení na to, že stačilo slovo, jedna slabika, abych s díky odmítla a nepromarnila tak zbytečně dvě a půl hodiny života. Nicméně co se stalo, stalo se a já stále ještě naivně doufajíc v příjemně strávené odpoledne neohroženě nasedla do auta. Zbytek už je historií, na kterou není nutno vzpomínat. Křečovité úsměvy, odmítání nabízeného jídla, snaha tvářit se, že mě to tam baví, další odmítání jídla a bolestivé vzpomínky na svůj pokoj vzdálený necelých patnáct minut pěšky.A neznám víc horších věcí než tu, když je vám nabídnuto víno nebo jiný alkohol, vy odmítnete, protože se chcete vyvarovat těch významných pohledů říkajících "Za normálních okolností bys nemohla, ale když jsme se tady takhle sešli, tak co na tom sejde" a oni vám ho i přesto pořád nabízejí a těch pohledů se dočkáte stejně. Takže ano, budiž tento článek pro mě varováním, abych příště bláhově nepřijímala pozvání na rodinné oslavy. A v tenhle moment mají Hurts v Praze koncert a já tam nejsem. To nepotěší.

Heaven may come and heaven may call

Kasabian budou v létě hrát na Frequency festivalu v Rakousku jen necelé tři hodiny od Brna za celých sto dvacet euro, což znamená dvě věci: zaprvé si přestávám kupovat jídlo, kosmetické potřeby a oblečení, tudíž ze mě bude bohatá anorektička s ošklivou pletí oblečená ve starých hadrech a zadruhé začnu být více milá na tatínka, než jsem teď, a celkově si ho budu hodně předcházet, vařit mu kafíčko a bavit ho svými vybranými vtipy, aby mě tam odvezl a vůbec. Dá-li bůh a organizátoři Pohody, tak budou Kasabian i tam. Oni totiž, vtipálci, uveřejnili seznam kapel a interpretů, co tam hrát nebudou, a moji miláčci mezi nimi nejsou, takže neztrácím naději. O tom, že by hráli dva roky po sobě v Česku, ani neuvažuju, i když bych byla mile překvapena a nebyla by to vůbec špatná zpráva a tak, ovšem znamenalo by to více hladovění a ošklivosti. Tímto nepřímo vysílám žádost o sponzora; jsem velice vděčná osoba a mou největší předností je, řekla bych, moje fantazie a fakt, že vlastním několikery společenské šaty, takže jsem schopna i reprezentace na slavnostních událostech. Vařit ani péct zatím neumím, ale mám velký plán, který zahrnuje muffiny a spoustu čokolády. Nezbývá než doufat, že se mně někomu zželí a věnuje mi přebytečných pár tisíc euro na vedlejší výdaje. Smutně koukám.

Someone's ear is in danger of having hair brushed over it

Předně bych se chtěla omluvit svému iPodu za to, že ho při svých pochůzkách mám volně v kapse kabátu a neobtěžuju se ho v těchhle mrazech dát někam do tepla, jako do kapsy u kalhot a tak. Pevně doufám, že se mi zlomyslně nepomstí svou nefunkčností a já nebudu muset shánět peníze na nový, což by se mi podařilo, kdybych to hrubě odhadla, za takové čtyři roky. Šetření a já jsou dvě věci, které si nikdy rozumět nebudou. Třeba teď. Určitě by bylo rozumnější si kapesné pečlivě schovat do šuplíku a utrácet ho pouze za potřebné věci jako je jídlo, pití, cardigany a antiperspiranty. Ale ne, já se cestou ze školy musím zastavit v drogerii a vzít si do hlavy, že si zítra vezmu víc peněz a koupím si ten bílý lak na nehty a taky tu hezkou rtěnku a jen tak pro jistotu si k pokladně rovnou odnesu lak, který má na obalu napsáno matt top coat a jeho funkcí je pravděpodobně udělat z leskle nalakovaných nehtů nehty s matným povrchem (což je pravda, to umí). Takže asi chápete, že našetřit na nový iPod je pro mě poněkud nadlidský úkol. Stejně to vidím s chybějícími financemi na foťák; pokud se nestane zázrak, tedy pokud táta nesplní to, co říkal, a sice že mi dá dárek k zářijovým narozeninám už teď a přispěje zbytek peněz, budu zřejmě do konce života fotit Sony Ericssonem. Což má na jednu stranu takový zvláštní půvab, na druhou stranu říkám prostě ne, ne.

Tenhle týden se mi nejspíš zamlouvá, dnes jsem ve škole strávila necelé tři vyučovací hodiny, kdy první dvě jsme se v hudební výchově dívali na Rebely, dojímaly se nad koncem a pořádaly Haribo party a v té třetí se rozdávalo vysvědčení a řešil se výlet a náš budoucí spolužák. Mám vyznamenání, což je docela fajn a poněkud k neuvěření, když pomyslím na svoje logické schopnosti a vůbec na svůj vztah k přírodním vědám. Na druhou stranu mi to zaručuje chválu od všech členů rodiny a tím pádem větší finanční odměny, což značně napomáhá mému už zmiňovanému problému s šetřením. Takže dobře já.

Internet se asi rozhodnul vyzkoušet mou trpělivost, jinak si neumím vysvětlit, proč od včerejšího večera jede rychlostí 'jedno video na YouTube za hodinu' jako ve starých dobrých časech, kdy jsem se připojovala přes telefon a denně měla na svoje virtuální záležitosti vyměřeno půl hodiny. I když je docela dobře možné, že i tenkrát byl internet rychlejší. Já shodou okolností musím do zítřka vytvořit referát do biologie, takže výborně, výborně, aspoň mám nějakou výmluvu, abych se na to mohla vykašlat a mohla si potřetí ve dvou dnech pustit Zombieland. Následují všeříkající fotky částí jednoho z mých pokojů v té podobě, v jaké byl na konci prosince a tenhle víkend. Jde v podstatě o ukázku toho, jak obvykle trávím víkendy u táty. Ať je pochválena webkamera atd.

Don't you worry, it'll all work out

Tady se chtěl někdo po příchodu domů naučit slovíčka do němčiny a kousek Taťánina dopisu Oněginovi a pak si užívat teplých ponožek a spousty čaje ve společnosti filmu s Carey Mulligan a jít brzo spát, aby si odpočinul delší dobu než čtyři hodiny jako v noci na dnešek. Na mou obranu, přijít domů a najít na dvoře prase pověšené na háku, všude na zemi krev a v malé vaničce úhledně poskládané vnitřnosti, to poněkud naruší plánovaný odpolední program. Především tím, že jsem musela uvařit všem čaj, na který jsem ale potom zapomněla, krájela citrony a ohřívala výsledný produkt v mikrovlnce. A tak tady sedím, je pomalu osm hodin a já ani nevím, kde přesně ta slovíčka do němčiny mám. Ale hlavně že poslouchám Exitlude na opakování! Aspoň jsem si pověsila oblečení do skříně, vybrala, co si na sebe zítra vezmu, abych si ráno nekazila zbytečným stresováním, hezky naaranžovala šátky všude po pokoji a zahájila tvorbu čtenářského deníku. Zítra si asi půjdu zkazit náladu do obchodů, kdy nebudu vědět, co si koupit, anebo to budu vědět až příliš dobře, ale finance budou nedostačující. Dneska jsem jela domů a jak jsem normálně docela slepá, tak jsem ho i tak uviděla a začala jsem se cítit hrozně hezky, šťastně, usmívala jsem se i přes všechno to citový vydírání a to, co jsem mu v tu chvíli měla říct a neřekla. Duh.

Nowhere is safe

Budu se opakovat, ale zřejmě všichni uvidí Harryho Pottera dřív než já. To už je můj osud. Ale v pořádku, v pořádku. Prostě se zachumlám do svého povlečení Harry Potter, papírovými ubrousky Harry Potter si budu utírat slzy, do kelímku Harry Potter si naliju vodku, na papírový tácek Harry Potter strategicky umístím tabulku čokolády, pastelkami Harry Potter budu kreslit králíčky a koťátka, do deníčku Harry Potter si zapíšu všechna svoje trápení a nespravedlnosti světa a na závěr si něco uvařím ve Snapeově laboratoři. Cenný materiál, který jsem nasbírala během všech těch let od asi druhé třídy. Ne že bych byla fanatik, to ne. Ehm.

Dnešní volno jsem strávila produktivně. Nechala jsem se ostříhat. Od května mám pořád stejný účes, v tom problém nebyl. Já spíš litovala chudinku kadeřnici, protože jsem asi ten nejhorší zákazník. Ne, nevybíhám z místnosti se slovy "To vás bude mrzet!" ani neodcházím bez poděkování nebo i zaplacení. Já totiž mlčím. Přijdu, pozdravím, křečovitě se usměju a kromě těch několika povinných vět jako "No já bych to chtěla spíš jenom zkrátit" a "Jo, takhle by to šlo, děkuju." prostě nepromluvím ani slovo. A co teprve když kadeřnice dostříhá a začne fénovat! Tedy fénovat.. Asi bych spíš měla použít slova "umělecky tvořit", protože většinou tvaruje a lakuje a mně je líto jí říct, aby se s tím tak nedělala, že stejně přijdu domů a hned si to umyju a vyfénuju podle sebe. Jinak ale všechno dobře dopadlo a neopakuje se katastrofa z minulého léta, kdy jsem se nechala ostříhat den předtím, než se moje máma vdávala a já měla asi půlhodinový hysterický záchvat.

Ale předevčírem jsem měla obrovskou radost. Zjistila jsem, že v březnu budou mít v Praze koncert White Lies, navíc asi jenom šest dní před vystoupením další mé oblíbené skupiny Hurts. Radost mám hned ze dvou důvodů. Předně díky samotným koncertům, ale jako bonus uvidím dvakrát v tak krátké době Lin. A to mě velice těší.

Zítra máme zase taneční, já si zrovna oloupala lak z poloviny nehtů, takže odlakovat, přelakovat, dolakovat, cokoliv. Se svými okousanými nehty si moc vyskakovat nemůžu, ale nevadí. A chci se dodívat na Girl, Interrupted a taky se dostatečně vyspat a naučit se dějepis a vymyslet oblečení na zítra. Poslední dobou se oblékám pořád stejně, potřebovala bych jet nakupovat, ale samozřejmě jsem v hluboké finanční krizi. Myslím, že si radši půjdu poplakat na stránky svého Harry Potter deníčku.

It feels like someone's missing

Co bych chtěla (a nebudu) dělat: dívat se na Mighty Boosh nebo si číst, obojí absolvovat zachumlaná v posteli s horkým čajem po ruce. Co nechci (a budu) dělat: učit se na zítřejší test z matematiky a připravovat si mluvený projev o tom, jak jsem strávila letní prázdniny, obojí s horkým čajem po ruce. O čem mám té učitelce asi tak povídat? O tom, jak jsem polovinu prázdnin strávila opilá s cigaretou v ruce a druhou polovinu dělala naprosto nepodstatné věci? (Koncert Kasabian neřadím ani do jedné z těchto kategorií, mám pro něho jednu speciální, a sice "kurevsky skvělý věci, na který do smrti smrťoucí nezapomenu", popř. "splněný sen".) Jak jsem už dnes jednou shrnovala: zítra pojedu k tátovi, příští týden začínají taneční, za čtrnáct dní mi přijede Lin, za tři týdny mám narozeniny, v říjnu se budu těšit na Scott Pilgrim vs. the World a na návštěvu babičky a dědy z Německa, v listopadu má premiéru Harry Potter, potom jsou desátého prosince MGMT a pak už jenom Vánoce! Ponořím se do příjemného stereotypu a co nevidět budou v obchodech vyhrávat koledy. Ale nejdřív bych chtěla podzim a listí a klasicky špatnou náladu. Už jsem veselá moc dlouho. Ne že by to byla špatná věc, ale není to přirozené.

And I don't think you realise I'm coming for your neck

Příjemné ráno s Johnem Mayerem. Tedy tak příjemné, jak jen ráno, kdy víte, že si budete muset zabalit věci a vyřešit iks dalších věcí, může být. Určitě se mi zdál hrozně prima sen, kde se elegantním způsobem vyřešila jedna situace a celé se to zakončilo oslavným hromadným tancem. Bohužel si to vůbec nepamatuju. Papoušek nám už málem uletěl, doteď nechápu, jak ho máma vlastně zachránila; vždyť už byl venku na balkóně. Takové rodinné dobrodružství, řekla bych. Na nadcházejících pár dní meteorologické ústavy hlásí opět vydatné deště. Ah, a kde že to vlastně budu já? Na Open Air festivalu, který je mimo jiné podezřele blízko povodňové oblasti? Pravda pravdoucí. Předpokládám, že si tam i zaplaveme. Táta mě instruoval, abych si pití kupovala vždycky sama a od nikoho si žádné nebrala, kdyby mě tam chtěl někdo zdrogovat, a ať zapomenu na, cituji, "takový ty malý bílý prášky". Máma zase projevila obavu z onoho předpovězeného deště a pak mi vyprávěla okouzlující historku o tom, jak nějaké slečně, která také navštěvovala festival, v noci rozřízli stan a okradli ji. Mám já to ale uvědomělé rodiče! Já řeším více povrchní problémy, jako třeba kde si tam nabiju mobil a iPod a jak se vyrovnám s tím, že si s sebou zřejmě nebudu moct vzít fén. Myslím, že se ještě hodně zasmějeme. Ale tohle všechno dalece vyrovná fakt, že uvidím Kasabian, což mě naplňuje obrovskou euforií a zatím si to ani neuvědomuju. Počítám, že až přijdou na pódium, tak jako správná fangirl přinejmenším omdlím anebo začnu hystericky plakat. A pak začnu vymýšlet plán, jak odlákat Serge od zbytku kapely a přimět ho, aby opustil svou přítelkyni/manželku a nedávno narozeného syna a začal nový, slibný život se mnou tady v Česku. Ha ha. Zrovna mám na sobě vypůjčený šedý cardigan a cítím se v něm jako Emma Thompson. Asi se mi to líbí, ten pocit. A co teď, a co teď?

I put some new shoes on and suddenly everything is right

Je krásné počasí; zima, zataženo, místy déšť. Když už se počasí rozhodlo přeskakovat jaro, proč by nemohlo přeskočit i léto a přejít rovnou na podzim? Ve skříni mám kabát, který chce být nošen! Dnes jsem nedělala nic významného, pouze si vysála, nechala si nabarvit vlasy a četla stará čísla vydání Elle. Už jsem se dlouho nenudila, je to docela zajímavé. Nikdo nemá čas nebo se nemá k tomu, aby se vyjádřil. Trochu unavující. Můžu teď poslouchat jenom Paola Nutini a Billy Talent, což jsou záležitosti, ke kterým jsem přišla třeba tři nebo čtyři roky zpátky. Flashbacky? Ani ne. Chci zimu a měkoučké bačkory a litry čaje a tmu v pět hodin odpoledne.