Irony (n.) - drawing trees on paper

"Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku. Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům - obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala. (...) Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. (...) Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí," je něco, co napsala Margaret Atwood, ale stejně tak dobře jsem to mohla být já, protože předchozí věty popisují můj život v poslední době až překvapivě přesně. Od rána, kdy padesát minut strávím v autobuse, který projíždí ještě potemnělou krajinou, až do večera, kdy se zoufale snažím dostat do postele před desátou, je to pořád stejné. Mou alfou a omegou je nyní to, abych byla aspoň trochu duchem přítomná, usmívala se a nemluvila nepříjemně a zatrpkle. Je to těžší, než se zdá. Kdybych mohla, ležela bych celý den v posteli zakrytá peřinou až po bradu a trávila čas v jiné realitě, protože tahle mi každý den připravuje další a další zklamání.

Oh friend!

Nejradši bych pořád spala. V průměru pět hodin za noc rozhodně nestačí a i když se jednou přemůžu a jdu do postele v devět, stejně trávím další den v polospánku. Takže když nespím, přemýšlím o tom. O měkké matraci, teplých peřinách, o tom blaženém pocitu, když se do nich zachumláte a na pár hodin si můžete dovolit ten luxus a aspoň trochu si odpočinout. Druhá věc je, když zazvoní budík; především v posledních dnech jsem si k tomuhle předmětu vypěstovala obzvláštní odpor. Musíte vstát z vyhřáté postele, přičemž zbytek vašeho pokoje působí jako výjimečně chladná sibiřská oblast. Poznámka: vyplatí se mít po ruce hřejivý župan, který vám alespoň trochu pomůže přizpůsobit se a přežít prvních pár minut teplotního šoku. Netřeba dodávat, že je bezprostředně po probuzení nutno vpravit do těla alespoň malé množství kofeinu, jinak je vaše šance vydržet v bdělém stavu minimální. Abych si tyhle chvíle při vědomí aspoň trochu vylepšila, zaobírám se naším předvánočním výletem do Londýna. "Zaobírám se" v tomto případě znamená "procházím stránky všech obchodů s hudbou, knížkami a oblečením a tiše pláču, protože v žádném případě neseženu za necelé dva měsíce pět set liber". Jen za cédéčka mi to vychází na slušnou částku, když k tomu přidám výdaje v knihkupectví, výsledná suma už se stává absurdní a k penězům za oblečení se radši ani nevyjadřuji. Navíc jsem zjistila, že v době našeho pobytu tam mají koncert The Kills za necelých dvacet liber, a když říkám necelých, mám tím na mysli 18,50. Dál už radši pokračovat nebudu, pravděpodobně bych se rozbrečela. Místo toho si půjdu uvařit čaj, abych aspoň trochu zvýšila svou tělesnou teplotu, když jiný zdroj tepla kromě zapálených svíček a ponča doma momentálně nemám. Nechápejte mě špatně, nikdo jiný si aktuální počasí neužívá víc než já, ale moje radost by se zvýšila ještě víc, kdybych byla vlastníkem dvou a více kusů tlustých svetrů, huňaté šály o velikosti ubrusu na jídelní stůl pro osm lidí a nejrůznějších párů chlupatých ponožek. Co se školy týče, někdo se na začátku září zmínil, že třeťák je pohoda. Pokud se pod slovem pohoda rozumí testy a zkoušení minimálně každý druhý den, pak ano, třeťák opravdu je pohoda. Právě tohle je jeden z hlavních důvodů mého spánkového deficitu. Se školou souvisí i moje nejbližší budoucnost, ne že by se někdo ptal, ale já vám to stejně řeknu. Mám vychytralý plán. Naučím se látku, která se momentálně zkouší, a zítra se nechám vyvolat, tím pádem od toho budu mít pokoj a o jeden studijní závazek méně, na to palec nahoru. Teoreticky je dost možné, že se na to vykašlu a budu se místo toho dívat na The Inbetweeners, ale třeba se překvapím.

Well what the hell I'm gonna let it happen to me

Jsem ten nejpitomější pitomeček. Nikdy se nespoléhejte na fakt, že i přes vaši nechvalně proslulou nedochvilnost vám ještě žádný autobus nebo vlak neujel, protože nikdy nevíte, jestli tenhle konkrétní případ nemůže být výjimkou potvrzující pravidlo. Mou výjimkou byl autobus, kterým jsem se měla dnes večer dostat zpátky k tátovi. Naivně doufajíc, že jdu přece jen včas, jsem se rozhodla neběžet, vždyť to přece stihnu. Když mi k zastávce zbývalo nějakých deset metrů, zavřely se dveře a autobus odjel. To bylo poněkud trapné, obzvlášť vzhledem k lidem, které jsem právě míjela a kteří měli tu čest vidět, jak se moje panika mění na zmatení a zmatení na vztek. Naštěstí mám toho nejlepšího táty na světě, půlhodiny jsem si počkala a přijel pro mě autem. Budiž tohle ponaučením pro všechny další chronické opožděnce.

Co se pozitivních věcí týče, dostala jsem pozdní narozeninový dárek, a sice kurz vaření - ne opravdový, se svou lehkou formou sociální fóbie (jak jsem se osobně diagnostikovala) bych něco takového zvládla jen pod vlivem silných drog a to by asi nebylo vhodné, rozhodně ne při manipulaci s otevřeným ohněm a ostrými noži; zaškolí mě schopnější kamarádky - a album Hugha Laurieho, což byla zvláštní náhoda, protože jsem ho cestou do školy právě poslouchala. Takže spokojenost, štěstí, radost atd. Taky jsem konečně odevzdala přihlášku do autoškoly a teď ať se děje vůle boží, protože jestli zvládnu tohle,  určitě zvládnu i všechno ostatní. Vytvořily jsme zase další teorii o vztazích, která pokud je pravdivá, tak bych si měla začít zakládat svou sbírku koček. Meteorologická vsuvka - konečně je podzim se vším všudy, ranní mlhy, oranžové stromy, spadané listí a déšť, třikrát sláva. Čas vykoupit všechno pletené oblečení, co najdu. Dnes jsem začala číst Na západní frontě klid a strašně se mi to líbí, vzhledem k tomu, že jsme první světovou právě začali probírat v dějepise, je to i aktuální a navíc jsem to měli loni jako povinnou četbu, takže v tomhle směru to taky neuškodí.

Jinak plán na dnešní večer je velmi jednoduchý. Vrhnout se, velice nadneseně řečeno, na nudné školní záležitosti, ideálně začít pracovat na scénáři do dramaťáku, socializovat se se svými německými prarodiči, kteří zase jednou přijeli na návštěvu, a především dohnat nedostatek spánku, který už začíná být trochu alarmující.

Nemůžu se dočkat nového alba Florence + the Machine, v přiloženém videoklipu můžete zjistit jeden z hlavních důvodů.

We feel nothing so jump into the fog

Když to vezmu kolem a kolem, moc závažných problémů teď nemám. Jako jasný, neříkám, že se mám nejlíp na světě, přece jenom rozvedení rodiče jsou rozvedení rodiče, plus všechno to, co se potom odehrálo a dodnes odehrává, taky není zrovna záviděníhodný, ale cajk. Takže momentálně mě štve maximálně ranní vstávání, horko, pár lidí ve škole (je to v pohodě, když chci házet ošklivý pohledy já na ni, ale aby se zle tvářila ona, to se mi nelíbí), samotka v druhém patře přístavby, kam jsem byla uvrhnuta díky rozvrhu sestaveném nějakým pitomcem (jak typické; podezírám zástupce ředitele), fakt, že po třech dnech školy už nemám co na sebe, dilema ohledně písma pro tento blog, které je tedy prozatím vyřešené, teplem rozteklý balzám na rty a frustrace způsobená Casablancasem a Cumberbatchem. Ale aspoň jsem si konečně koupila lístek na ty Wombats; chudák paní byla tak mimo, že jsem jí to jméno musela napsat na papírek, aby to vůbec mohla najít. Taky jsem si pořídila většinu sešitů, ale to není vůbec vzrušující a koho to zajímá, že jo. Včera jsem zjistila, že do dneška musím vrátit Zločin a trest, a tak jsem vytvořila velkolepý plán, že během jednoho odpoledne stihnu dočíst těch tři sta stránek, co mi zbývalo. Možná bych to zvládla, ale to bych nemohla vstát až o půl druhé, protože jsem se domů vrátila ve čtyři ráno (ne tak zajímavý příběh zahrnující zakázané substance, na pár hodin adoptované koťátko a na náš obvyklý standard docela dost ticha). Takže jsem přečetla jen necelou stovku, ovšem vyřešila jsem to velmi fikaně, a sice jsem si to dnes znovu půjčila společně s knížkami z povinné četby, které jsem se letos rozhodla opravdu přečíst a ne o nich udělat zápis den před odevzdáním s nezbytnou pomocí internetu. Spalovače mrtvol jsem v tom zmatku ale vrátila, takže smůla, holt si na něho budu muset vzpomenout příště. Vlastně jsem ještě neslyšela ani jednu písničku z toho nového alba Red Hot Chili Peppers a to je mám moc ráda. No, to už vlastně není pravda, jednu zrovna poslouchám. Může být, má to potenciál pro zařazení do podzimního soundtracku. Za čtrnáct dní vydávají nové album Kasabian, takže paráda, super, fanfáry, to dostanu takový předčasný narozeninový dárek, stejně tak i Kooks mi udělají radost už za osm dní. Peníze z narozenin pak použiju na podzimní koncerty a nákup bot na podpatku, protože zase začnou taneční, tentokrát už naštěstí ne nám a budeme se chodit opíjet na prodloužené a já si svoje jediné takové boty zničila dvouhodinovým chozením po chodnících na jaře po školním plese. Ale teď.. teď si půjdu sníst brokolici a číst dál o Raskolnikovovi. 

I'm a bit lost

Dost času teď trávím seberealizačním zíráním do zrcadla. K žádnému výraznému převratu zatím nedošlo, ale zjistila jsem, že o prázdninách mi to víc slušelo. Jsem si jistá, že za to může momentální nedostatek spánku. Ten ale zatím trvá pouhé dva dny. Jak budu vypadat za měsíc? Neodvažuju se hádat. (Za měsíc budu mít vlastně narozeniny, to je hezké.) Koupím si termosku a budu si do ní vařit kávu nebo čaj a až bude zima, cestou do školy si o ni budu ohřívat ruce. Nebo budu chodit spát dřív, ale to bych si musela nejdřív ujasnit svoje priority, že vážně nepotřebuju před vypnutím počítače opětovně zkontrolovat všechny svoje oblíbené stránky, jestli nedošlo k nějaké životu významné aktualizaci. (...) Proběhl návrat do školy, bohužel nebo bohudík? Najednou jsme ve třeťáku a každé páté slovo, co slyšíte, je maturita a vám to přijde trochu surreální, že za dvanáct měsíců touhle dobou budete začínat váš poslední, osmý rok na gymnáziu. Ale nějak se s tím smiřuju. Obstarám si pěkné sešity a novou propisku, udělám nějaký chytrý diy a to by bylo, aby nebylo. Zatím se zmůžu jen na pití višňového džusu a sledování druhé série Misfits. (...) Dneska jsem za ní stála ve frontě na obědě a měla chuť podrazit jí nohy, vyškubat jí vlasy nebo na ni aspoň pokřikovat neslušná slova; spokojila jsem se se zlými pohledy. Těch jsem ostatně ještě mnoho nerozdala, protože poloha naší třídy a rozvrh hodin mi neumožňuje denně potkat tolik lidí, kolik bych chtěla. Připadnu si pak trochu jako na samotce a přitom je tady tolik nenávisti, co musím kolem sebe rozšířit. Lol jk, jsou i lidé, co je vidím ráda, ovšem zcela typicky na ně díky tomu natrefím zhruba tak jednou za dva týdny a to se ještě musím snažit. To je nekonečně nespravedlivé. (...) Prý jsem teď taková pesimistická. Asi jsem.

Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.

Love is just a dialogue, you can't survive on ice cream, you got the same needs as a dog, it's alright to be mean

The Kills říkají "You can holler, you can wail, you can swing, you can flail, you can thump like a broken sail but I'll never give you up, if I ever give you up my heart will surely fail", v čemž mají podstatě pravdu. "Don't hurry, give it time, things are the way they have to be, slown down, give it time, still life, you know I'm listening, the moment that you want is coming if you give it time," to si zase myslí The Horrors. Já věřím všem a piju studené mlíčko a dívám se na filmy s Jamesem McAvoyem atd. Dnes je to šedesát jedna let od popravy doktorky Milady Horákové.

Pain is inevitable, suffering is optional

Co já teď tak vlastně budu dělat? Dodívám se na Společenstvo Prstenu, půjdu se projít, zapálím si, vytáhnu rolety, napíšu nákupní seznam, nebudu se znepokojovat, uklidím si v pokoji, dočtu Murakamiho, sbalím si na výlet, promyslím otázku alkoholu, dám co nejvíc věcí do pořádku, domluvím kino, udělám místo v iPodu, pustím si Postřižiny, zazpívám si, postěžuju si, utěším, opálím si nohy, nechám si naskákat víc pih na obličeji a rukou, schovám učebnice, budu na hotelu vodit koně s dětmi, půjdu brzo spát, pozdě vstanu no a budu šťastná. To zní jako plán. Už jsem A. neviděla skoro dva týdny, ale zítra má devatenácté narozeniny, tak se třeba uvidíme, třeba ale taky ne, záleží na tom, jak moc vlezlou náladu budu mít. Naše třída už má uzavřenou klasifikaci, protože v neděli odjíždíme na školní výlet na tajné místo, které zná jen třídní učitel, vracíme se ve středu a dalo by se říct, že teď už skoro máme prázdniny. Slibovaná čtverka z matematiky se nakonec nekoná a já se s ní přitom pomalu začínala kamarádit. Ovšem jednička z chemie potěší. Zítra budu pomáhat strejdovi na hotelu, kde budeme jako každý rok s B. vodit koně s dětmi. Jak jsem dnes říkala, "to zvládnu, jenom když budu na nějakých těžkých drogách", protože tolik dětí a hádajících se dospělých za jedno odpoledne je takřka neúnosná věc a nebudu mít nějaké rozptýlení jako třeba předloni. Potom se už jenom jednou vyspím, umyju si vlasy, obléknu si puntíkované tílko, nachystám si tousty a odjedu. Budeme se mít hezky, neumřeme vedrem a nestane se nic ošklivého. Ale hlavně teda ať jsem spokojená a všechno se zvrátí k mému prospěchu, že jo. Prosím.

Life's too short to remove usb safely

Co bych měla dělat? Vytvářet referát do školy a dávat dohromady čtenářský deník a opakovat si gramatiku a minulé časy do němčiny, protože zítra s největší pravděpodobností budeme psát test. Co dělám? Smutně koukám na hromadu tašek na koberci, doufám, že se samy vybalí, piju čaj a jako obvykle dělám neužitečné a hloupé věci na internetu. Asi už tak hodinu a půl jsem zpátky u mámy, což znamená žádné ospalé ranní cestování autobusem, žádné pavouky v pokoji, ale bohužel taky žádné volné místo v paměti počítače, u kterého si navíc zvládnu připravit svačinu a následně ji i sníst, než se načte jedna stránka, obrazně řečeno. Takže promázávám hudbu a nastává podobná situace, jako když uklízím psací stůl, a sice že se zasekávám u věcí, co nacházím a zase nedělám nic pořadného a smysluplného. Ach jo. Aspoň že jsem si konečně našla někoho, s kým můžu diskutovat o filmech, někoho, kdo zná Tima Burtona, na to jako palec nahoru. Bude dost času na doplnění filmového vzdělání, až budu ležet doma a pobírat invalidní důchod, protože jsem dnes neprozřetelně cvičila v tělocviku, kdy jsme běhaly šedesátku na čas, skákaly do dálky a házely míčkem, takže jsem si přirozeně natáhla všechny svaly v těle a navíc si poničila hezky vlnkatý vlasy. A to jsme se prosím v průběhu dne fotili se třídou! Takže pravděpodobně tam budu vypadat jako nějaká kreatura s obráceně nasazenou parukou, no stane se. Překvapivě mě moje články s textem a fotkami až tak nebaví, jak jsem si myslela, takže dnes se žádného grafického oživení mých zbytečně dlouhých souvětí nedočkáte. Zčásti z tohoto důvodu a zčásti proto, že se mi nechcou přetahovat fotky do počítače. Ale tak aspoň poslouchejte Lykke Li, však víte, youth knows no pain.

Challenge accepted

Jestli ja se nemam vyborne! Postel sdilim s pavoukem, parapet momentalne obyva spousta mravencu a vedro me neskutecne otravuje. Chci nosit dlouhe cerne kalhoty, zachumlavat se do svetru a nemit zpocene vlasy po dvou minutach chuze. A to jsem nedavno premyslela nad tim, ze by mi nevadilo bydlet na Havaji. Ja bych si mela hledat bydleni spis za polarnim kruhem, i kdyz vezmu-li v potaz mou schopnost snaset mraz, pravdepodobne bych se mela poohlednout po necem spise v mirnejsim podnebnem pasu. To ale momentalne neni dulezite. Dulezite je, ze zitra se budu muset chovat jako opravdova lidska bytost a ne jako jeji instantni nahrazka hojne zivena filmovym prumyslem a fikci vseho druhu. Takovou vyzvu prijimam! Pravdepodobne si do tasky strcim trochu alkoholu, abych mohla v pripade nouze znicit svoje zabrany a fungovat alespon zdanlive normalne. Ale uz jenom to, ze takovou vec chci podstoupit - mluvim o tom jako o necem velmi neprijemnem a protivnem, pritom opak je pravdou - dokazuje spoustu veci. Jakou spoustu, to uz je zalezitost podvedomi a ventilace do snu a soukromi. Domluvila jsem.
Jak jsme pozorovali Mesic a ja ho nevidela.

Por qué?!

Myslím, že teď je ta správná chvíle na to, abych si postěžovala na opětovné zmatení v mém životě. Není to hezké, není to příjemné a mě to už ani trošku nebaví. Třeba tohle bude jednou životní epizoda, kterou budu vyprávět svým vnoučatům a všichni se u toho budeme smát a pít kakao. Nebo to ale budu vyprávět náhodným dětem na ulici, až mě přijdou navštívit do mého obydlí z krabic, kam je nalákám na vidinu svých dvaceti koček. To ještě nevím. Nicméně pokud to dopadne špatně, vždycky tady pro mě bude internet. Internet, kde se můžu dočíst, jak někoho vykuchat, vykostit a stáhnout z kůže, že ano. Fuuuuu. Do posledního testu ze zsv jsem napsala, že současným italským premiérem je Bertolucci. Ten by z toho měl určitě radost, ale ať radši zůstane ve filmovém průmyslu.
Včera jsme u nás ve městě měli majálesový průvod. To v podstatě znamená, že jsme první dvě hodiny seděli ve třídě, nic nedělali, další dvě hodiny jsme nedělali ještě mnohem víc nic než předtím, mezitím jsme se převlékli - naší třídě bylo vrchností přiděleno to nejlepší téma v celém vesmíru a jeho okolí, zahradníci a zemědělci, aha no - a pak jsme se seřadili na školním dvoře a přidali se k průvodu, který už vyšel od jiné školy. Potom jsme se trochu prošli po městě, aby měli ostatní obyvatelé taky nějaké kulturní vyžití, a všechno to skončilo v zámeckém parku, kde jsme měli být ještě minimálně hodinu, jinak zle dopadneme. Vše bylo elegantně vyřešeno vínem a poleháváním na trávě u jezírka, což byla chvíle, kdy jsme ocenily praktičnost našich převleků. Jakožto právníci v úzkých sukních a vysokých podpatcích bychom pravděpodobně musely sedět ukázněně na lavičkách s koleny u sebe. Potom jsem ze sebe udělala terč nenávisti, což dost možná povede k tomu, že na mě bude ve škole spáchán atentát, ale člověk to riziko musí podstoupit, že ano. Během odpoledne jsmě hodně seděli na sluníčku, poslouchali Mumford & Sons, venčili psa a měli se hezky. Den jsme zakončily zmrzlinovým koktejlem a svařeným bílým vínem. Takže to bylo všechno takové úspěšné a produktivní, řekla bych.

Animals on TV singing about some pain that they felt at some point

A oni se prarodiče, kteří bydlí v přízemí, tak hrozně moc diví, že se s nimi nebavím, nepřijdu si popovídat, nic. Oni se diví, vyčítají mi, že jim neoznámím, když jedu na stupidní školní výlet nebo na víkend k tátovi a sami se neobtěžují mi povědět, že babička jde na operaci a asi chvilku v té nemocnici bude. Jen tak dál, babi, jen tak dál. Pokračujte v divení se.

Ovšem máme tady i pokračování o Frequency, už kolikáté v řadě, nicméně potřebuju to nějak ventilovat a tak nějak mi přijde nepatřičné chodit po městě a jásat, tudíž se budu radovat tady a je to. Dnes oznámili nové účinkující - malý spoiler, Strokes mezi nimi nebyli, ach jo - a já si prožila fangirl moment. The Kooks! Kolik nocí jsem proplakala, obrazně řečeno, když mi nebylo dovoleno jet pár let zpátky na Rock for People, kde tehdy byli! Kolik hodin jsem strávila posloucháním prvního alba a kolik hodin skeptickým hodnocením alba druhého! A teď uvidím je a tím pádem i Luka Pritcharda? Nevím, jestli existuje lepší pocit. Dobře, vím to, našel by se jeden takový. Třeba ten, kdy pokračujete ve čtení seznamu potvrzených interpretů a najednou to uvidíte a tak trochu nevěříte očím a potom zjistíte, že vlastně skáčete po pokoji a ječíte radostí. Carl Barât! Ten samý, na kterého jsem chtěla jet v březnu do Mnichova, ale nebyly finance ani společnost. Jjfdkfdkhfkd, přesně tak. The Vaccines nebo Kele jsou pak dalším příjemným vylepšením. Tolik k festivalovému okénku.

Když je školní ples, máme témata ke konverzaci na dalších pár dnů obstarána. Když je druhý den po plese ještě charitativní přehlídka, máme si o čem povídat aspoň týden. A když se během těch dvou dnů stane tolik zajímavých a převratných věcí, vydrží nám to asi čtrnáct dní. Tak jako tak, já se výborně bavila. Co se plesu týče, zčásti má na tom podíl víno, zčásti vodka a zčásti zřejmě výborná konstelace hvězd, protože mi nebylo špatně, jak je mým oblíbeným zvykem, neprovedla jsem nic obludně ostudného a dvě hodiny strávené povídáním, chozením po městě a ničením podpatků a mých nohou v té nejlepší společnosti, jakou jsem si kdy mohla přát, byly krásným závěrem. Módní přehlídka zase měla jiné zajímavé stránky, třeba sezení tři hodiny v nepohodlných židlích majíc mírnou kocovinu nebo nezdvořilé osoby.

Další velice velmi zajímavá věc, která by měla být zaznamenána. Abych oslavila dnešní absenci učení nebo domácích úkolů, dívala jsem se na HappyThankYouMorePlease, což je film zrežírovaný a napsaný Joshem Radnorem obsazeným i do hlavní role, kterého můžete znát jako Teda Mosbyho ze seriálu How I Met Your Mother. V průběhu sledování jsem si říkala, že to budou tak tři hvězdičky z pěti, možná čtyři, protože mám Joshe ráda. Na konci filmu to bylo ale na plný počet, je to pravděpodobně hodně subjektivní hodnocení, nicméně dostalo mě to a mám trošku chuť Joshe obejmout a vůbec. Chci si to pustit znovu. Sadness be gone, let's be people who deserve to be loved, who are worthy, 'cause we are worthy. Takže asi takhle.

How long must I wait?

Nemám ráda svoje svědomí (občas). Víte co, původně jsem chtěla napsat rozsáhlou úvahu - dneska jsem o ní v češtině četla nahlas základní informace a vytvořila jsem omylem ze slov důsledky a účinky nové slovo, důslenky -  o tom, jak je všechno vlastně strašný a jak se vůbec nemám a jak přijdu domů a zouvám si boty a věším kabát na věšák a u toho pláču, ale potom jsem se podívala na pár dílů Skins, byla chvilku se psem a vypila ovocný čaj s cukrem a trochu se uklidnila a nemyslela na to a když to vezmu hodně zeširoka, tak si nemůžu nějak moc stěžovat. Bydlím s lidmi, co mě očividně mají čas od času rádi, mám oba rodiče, i když rozvedené, můžu si kupovat skořicové rohlíky a antiperspiranty a sukně do pasu a některým lidem něco z toho nebo dokonce všechno chybí. (Za to můžou Skins, Fitchovi tam zrovna přišli o dům, Emily se chová škaredě, Katie nemůže mít děti a je z toho všeho špatná a mě to tak vzalo.) Takže co na tom záleží, že otec musí ještě další týden pracovat a zůstat v Rakousku a lidi kolem mě jsou divní a hloupí a já musím umývat nádobí a tamten se po mně sice otáčí, ale nakonec na něho čeká jeho slečna po škole. Hm. Nemoralizuju, nerada dávám taková kázání, většinu času mi jsou podobné úvahy ukradené a dá se říct i protivné, ale počasí je takové smutné a já jsem šla domů a četla Šarlatové písmeno a měla jsem studené tváře od větru. A mám se na co těšit. Teď se o víkendu podívám na spoustu kvalitních filmů, sním sýrový popcorn, budu hodně číst a vytvořím si vlastní pohodlnou dimenzi.

Someone's ear is in danger of having hair brushed over it

Předně bych se chtěla omluvit svému iPodu za to, že ho při svých pochůzkách mám volně v kapse kabátu a neobtěžuju se ho v těchhle mrazech dát někam do tepla, jako do kapsy u kalhot a tak. Pevně doufám, že se mi zlomyslně nepomstí svou nefunkčností a já nebudu muset shánět peníze na nový, což by se mi podařilo, kdybych to hrubě odhadla, za takové čtyři roky. Šetření a já jsou dvě věci, které si nikdy rozumět nebudou. Třeba teď. Určitě by bylo rozumnější si kapesné pečlivě schovat do šuplíku a utrácet ho pouze za potřebné věci jako je jídlo, pití, cardigany a antiperspiranty. Ale ne, já se cestou ze školy musím zastavit v drogerii a vzít si do hlavy, že si zítra vezmu víc peněz a koupím si ten bílý lak na nehty a taky tu hezkou rtěnku a jen tak pro jistotu si k pokladně rovnou odnesu lak, který má na obalu napsáno matt top coat a jeho funkcí je pravděpodobně udělat z leskle nalakovaných nehtů nehty s matným povrchem (což je pravda, to umí). Takže asi chápete, že našetřit na nový iPod je pro mě poněkud nadlidský úkol. Stejně to vidím s chybějícími financemi na foťák; pokud se nestane zázrak, tedy pokud táta nesplní to, co říkal, a sice že mi dá dárek k zářijovým narozeninám už teď a přispěje zbytek peněz, budu zřejmě do konce života fotit Sony Ericssonem. Což má na jednu stranu takový zvláštní půvab, na druhou stranu říkám prostě ne, ne.

Tenhle týden se mi nejspíš zamlouvá, dnes jsem ve škole strávila necelé tři vyučovací hodiny, kdy první dvě jsme se v hudební výchově dívali na Rebely, dojímaly se nad koncem a pořádaly Haribo party a v té třetí se rozdávalo vysvědčení a řešil se výlet a náš budoucí spolužák. Mám vyznamenání, což je docela fajn a poněkud k neuvěření, když pomyslím na svoje logické schopnosti a vůbec na svůj vztah k přírodním vědám. Na druhou stranu mi to zaručuje chválu od všech členů rodiny a tím pádem větší finanční odměny, což značně napomáhá mému už zmiňovanému problému s šetřením. Takže dobře já.

Internet se asi rozhodnul vyzkoušet mou trpělivost, jinak si neumím vysvětlit, proč od včerejšího večera jede rychlostí 'jedno video na YouTube za hodinu' jako ve starých dobrých časech, kdy jsem se připojovala přes telefon a denně měla na svoje virtuální záležitosti vyměřeno půl hodiny. I když je docela dobře možné, že i tenkrát byl internet rychlejší. Já shodou okolností musím do zítřka vytvořit referát do biologie, takže výborně, výborně, aspoň mám nějakou výmluvu, abych se na to mohla vykašlat a mohla si potřetí ve dvou dnech pustit Zombieland. Následují všeříkající fotky částí jednoho z mých pokojů v té podobě, v jaké byl na konci prosince a tenhle víkend. Jde v podstatě o ukázku toho, jak obvykle trávím víkendy u táty. Ať je pochválena webkamera atd.

Kde je mněhně? Oni snědli mněhně?

Ah, můj život by byl bez školy určitě hrozně nudný. Pominu fakt, že nikdo mě nepobaví tak dobře jako já sama, nicméně co bych dělala bez školníka, co většinou někde odpočívá od předstírání práce, nebo bez holky z mého ročníku, která skoro pokaždé po škole čeká na dvoře na svého přítele lomeno svého bývalého učitele (takhle se u nás na škole řeší vztahy vyučujícího se studentem, čistě prohozením třídy, do které ona dotyčná patří a ve které ten dotyčný učí, s někým jiným, hahahah). Ovšem nejvíc mě baví všichni ti lidé, co kolem sebe celý den mám, až někdy jdu po chodbě a jenom nevěřícně sleduju dění kolem sebe, jsou tak výborně směšní. To já jsem ovšem taky, takže si nemáme navzájem co vyčítat. Věc, která mě na druhou stranu absolutně nebaví, je rozbití jedněch ze dvou zimních bot, které vlastním, přičemž právě ty rozbité jsou jediné, co nepodkluzují. Následkem toho za cestu do nebo ze školy uklouznu v průměru tak sedmkrát, nejlépe za přítomnosti někoho, kdo jde proti mně na ulici, z toho jsem to zatím vše naštěstí vybalancovala; budu mlčet o tom, jak jsem dnes při cestě ze squashe slítla na zem a spolu se mnou i těžká taška se školními věcmi a další taška obsahující věci na převlečení a plnou 1,5 l láhev. Aspoň je venku hezky bílo a já si můžu vesele nosit jarní kabáty a bundy. Od začátku ledna si nekoušu nehty a už je mám krásně dlouhé, můžu se škrábat za uchem a můžu škrábat našeho psa a je to paráda. Tady toho pána bych ráda poškrábala taky.

Tea? Seems legit

Nemůžu se dočkat víkendu. Kromě středy jsme každý den v tomhle týdnu psali ve škole nejméně jeden test, ať už Kontrollarbeit v němčině v pondělí nebo čtvrtletní práci z matematiky, co mě čeká zítra a na kterou bych se měla jít pravděpodobně učit, já chodím spát pravidelně kolem půlnoci, ráno stěží stíhám a potom usínám v každé hodině. Jak se v pátek vrátím domů ze školy, hodlám se okamžitě zabarikádovat ve svém pokoji, zajistit si pravidelný přísun dobrého jídla a čaje, příležitostnou společnost našeho štěněte, abych se ujistila, že na mně někomu ještě pořád záleží, a mezitím budu číst, dívat se na filmy a seriály a hlavně spát. V pondělí se vrátím do školy jako nový člověk a budu na všechny laskavá a na nikoho se křivě nepodívám a vůbec. Tedy, snad. Vážně nemůžu pochopit ty, co jsou od pondělí do pátku ve společnosti ostatních lidí a dobrovolně v tom pokračují i o víkendu. Pro mě tyhle dva dny slouží především k tomu, abych si odpočinula od okolního světa, strávila nějaký čas sama se sebou a dohnala všechno to lenošení, co jsem za týden nestihla. K tomuhle účelu je ideální být u táty; neuvěřitelně pohodlná postel, topení nepřetržitě zapnuté, velmi široká obrazovka počítače, příroda na pokochání při pohledu z okna a tolik jídla, pití a alkoholu, kolik si jen přeji. Já si vlastně docela často stěžuju, ale přitom nemám ani tak moc na co. Jednu kapitolu jsem teď očividně pozitivně uzavřela, další přijde zase někdy jindy, dnes jsem nosila sluneční brýle, jedla čokoládový donut a měla se moc hezky.

Trouble is a friend

Šťastná, veselá, to bývávalo, teď se mám docela špatně a tak si jedeme Lenku, protože ta přece nemá žádné depresivní písničky. Bohužel se ukázalo, že asi má. Nevadí. Po tom, co se mi stalo dnes, jsem o sobě ztratila mínění. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela inteligentní, dokážu se orientovat jak v mapě, tak v nejrůznějších lidských záležitostech a vůbec. Dnešek prokázal opak tak brutálním způsobem, že je mi o tom až trochu trapné mluvit. Nicméně veřejnost se to dozvědět musí, aby se vyvarovala stejné chyby. Strávila jsem hezký den v Brně, navštívila kino, rozloučila se s P. a šla na nádraží. Dívala jsem se na tu velkou tabuli příjezdů a odjezdů vlaků a jako vždycky jsem byla líná nasadit si brýle, tak jsem jenom mhouřila oči a hledala. Ukázalo se, že vlak mi jede až za čtyřicet pět minut a mně se nechtělo čekat. Ovšem všimla jsem si, že za chvilku jede rychlík do Prahy, který u nás obvykle zastavuje. Takže jsem do něj nastoupila, uvelebila se, ještě si říkala, jak je to v tom vlaku všechno hezké a v tu chvilku to přišlo. Z reproduktoru se ozval hlas, který mi oznámil, že další zastávka je až v Pardubicích. To byl šok, vážně šok. Okamžitě jsem se sbalila, začala pobíhat po vlaku a hledat průvodčího. Nakonec jsem ho našla až úplně vepředu a začala na něho málem křičet, ať zastaví, že nutně potřebuju vystoupit. Kdybych řekla, že jsem byla rozrušená, bylo by to velice, velice slabé slovo. Hysterická, to by snad šlo. Byla jsem tam sama, v peněžence necelých dvě stě korun a signál na mobilu žádný. Aha. Navíc situace, kdy někam jedu vlakem a je to špatný směr nebo podobně, o těch se mi zdávají noční můry. Takže jsem si tam hezky hysterčila sama v kupé, psala smsky, po kterých se můj záchvat ještě znásobil, krásné to bylo. Nejšílenější moment nastal v okamžiku, kdy jsem volala tátovi, že sedím ve vlaku a vystoupit můžu až v Pardubicích, já se mu tam do telefonu prakticky rozplakala a on se začal smát a prý teda Kika, to je ale dobrej vtip, ale nedělej si ze mě srandu!, no já nevěřila svým uším. Naštěstí stál lístek zpátky do Brna přesně tolik, kolik jsem u sebe měla, takže jsem zdárně absolvovala další dvou a něco hodinovou jízdu za společnosti Snuffu od Palahniuka, kterého jsem si s sebou ráno prozíravě vzala. Zajímavé je, že během mého výletu jsem si zřejmě stihla zničit jisté pouto, které jsem měla s jistým člověkem, což je naprosto, naprosto typické. Jdu se zřejmě oddávat sebelítosti a sebedestrukci. Díky bohu za padesát euro od babičky a dědy, co mi teď táta přivezl z Německa.

Invaders must die

Před pár týdny jsem přistihla mámu, jak si prohlíží stránky o psech. To mě trochu zarazilo, protože žádného už nemáme, takže následovala otázka My budeme mít psa? Bylo mi řečeno, že teď rozhodně ne, nejdřív za pár měsíců a to ještě kdo ví jestli. Takže, samozřejmě, pro něho jeli dnes. Protože jsem momentálně u táty, tak jsem se té cesty účastnit nemohla, tudíž jsem psala mámě zprávu, Tak co pes?. A tady nastává kámen úrazu. Už jsem si zvykla, že skoro na všechno mi máma odpovídá slovy ok, jo nebo ano, popř. ne. Ale když máte nového psa, očekáváte víc než jednoslovnou odpověď. Odpověď, co mi přišla, byla Je sladkej. Máma se překonala a napsala dvě slova! Jsem to jenom já, kdo má pocit, že by naše komunikace měla projít jistými změnami?

Pár hodin uběhlo a já už jsem o pár informací moudřejší, i když bych radši nebyla. Už jsem totiž zjistila, jak se naše nové štěně jmenuje a jsem znechucená a především šíleně nasraná. Myslela jsem si, že moje máma má aspoň trochu vkusu. Přece jenom jsem její dcera. Ale ne, zjevně ne. Jinak by neodsouhlasila nápad mého nevlastního otce pojmenovat toho chudáka psa Bax. Bax! Přirozeně si nemohli pomoct a snažili se vymyslet to nejstupidnější jméno na světě, až se jim to povedlo. To je přímo výsměch mně a mým výborným nápadům, co se jmen týče. Zrovna pár dní zpátky jsem jich pár sdělila mámě. Bylo mi řečeno, ať si je sepíšu a pak to probereme. Měla jsem tušit, že se bude opakovat klasická situace a na můj názor nebude brán zřetel, ani co se výběru rasy psa týče, ani jména. Ale to je v pořádku. Protože tuhle stinnou stránku mi vynahrazuje táta, který mi nejenom k Vánocům koupil nový počítač, což jsem absolutně nečekala, ale taky mi v lednu dá dárek k narozeninám, které mám až v září, ano, přispěje zbytek peněz na zrcadlovku. Takže já jsem v klidu, vymýšlím pro toho našeho chudáka psa přijatelnou přezdívku a jdu se dívat na Star Wars. Život je momentálně milosrdnější než kdy jindy.

When the world surrounds you I'll make it go away

Jaká je šance, že vstoupím do antikvariátu a do deseti minut, s přihlédnutím k zmatku v řazení, najdu přesně tu pravou knihu, kterou budu mít chuť obejmout, nosit ji pořád v tašce, pečlivě číst každou stránku a ještě si říkat, jak jsem skvěle nakoupila? Coelho by to asi měl být, možná snad McEwan a za Wodehouse nebo Irvinga bych se taky nezlobila. Sháním vánoční atmosféru, sháním huňatý svetr a možná i trochu pozornosti. Červené vlasy, červený nos, červené nehty, červené rty, to všechno mám. Mám taky sobotní večery trávené ve vinárně, kdy spontánně pořádáme kytarové koncerty a diskutujeme o gymnáziích a ptám se Adama Hele a to, umíš Lost?, krásné časy. Když si představím, že většina mých vrstevníků tráví víkendové noční hodiny v našem proslulém 'klubu', kde největším lákadlem je pózování napůl amatérským fotografům a porovnávání si spodního prádla, no, je to zajímavé. Uvařím si další kakao a bude to asi nějak takhle,

SEDÍM DOMA A HLAVA MNĚ JDE KOLEM.

Save me Barry

Buď prokleto, trojité balení Toffifee s rodinnou sobí hrou na obalu! Na druhou stranu neznám lepší lék na ignorování. Tohle a spousta krásného sněhu, který já, hrnek čaje a teplé ponožky pozorujeme z vyhřáté místnosti zabalení v ponču. Novinky, novinky. Náš papoušek se už konečně naučil mluvit. Umí říkat "pojď, Lilo" a taky mlaskat. Otec teď pracuje v Salzburgu a bratr ve škole hledá lék na rakovinu. A co dělám já? Koukám na Misfits, ať už sama nebo s tříletou sestrou, láskyplně vzpomínám na páteční návštěvu kina, kdy jsem začala plakat v první minutě a skončila až u poslední scény. Abych se citovala, bylo to emocionální vydírání zabalené v britském přízvuku (Sedmnáctiletý Harry se jde podívat do přístěnku, kde jako jedenáctiletý spával a hrál si s vojáčky, vážně?) a obojí na mě samozřejmě platí.