Irony (n.) - drawing trees on paper

"Světlo proniklo síťovými záclonami nehybně visícími jako sedlina v rybníku. Hlavu jsem měla jako prázdný pytel. Ještě v noční košili, zpocená strachem, který jsem setřásla jako listí, jsem se vzchopila, vymotala se z postele a přinutila se k obvyklým ranním rituálům - obřadům, které provádíme, abychom vzbudili zdání, že jsme zdraví a přijatelní pro ostatní lidi. Vlasy se musí uhladit bez ohledu na to, jaké strašidlo je v noci rozházelo, výraz nevěřícího údivu je třeba smýt z očí. Vyčistit zuby, pokud je máte. Bůhví jaké kosti jsem ve spánku žvýkala. (...) Tělo se ale musí osprchovat, aby se smyl pach noční temnoty. (...) Osušená, natřená tělovým mlékem a napudrovaná, poprášená jako plíseň, jsem byla v jistém smyslu slova restaurovaná. Jen tu stále zůstával ten pocit beztíže, nebo spíš pocit, že uklouznu z útesu. Každý krok je jen provizorní, jako by mi půda ujížděla pod nohama. Udržuje mě jen povrchové napětí," je něco, co napsala Margaret Atwood, ale stejně tak dobře jsem to mohla být já, protože předchozí věty popisují můj život v poslední době až překvapivě přesně. Od rána, kdy padesát minut strávím v autobuse, který projíždí ještě potemnělou krajinou, až do večera, kdy se zoufale snažím dostat do postele před desátou, je to pořád stejné. Mou alfou a omegou je nyní to, abych byla aspoň trochu duchem přítomná, usmívala se a nemluvila nepříjemně a zatrpkle. Je to těžší, než se zdá. Kdybych mohla, ležela bych celý den v posteli zakrytá peřinou až po bradu a trávila čas v jiné realitě, protože tahle mi každý den připravuje další a další zklamání.