Was the Earth put here just to nourish human loneliness?

Kdybych chtěla znít pateticky, řekla bych, že jsem trochu v depresi. Místo řešení přítomnosti radši plánuju budoucnost; plánuju maturitní předměty, plánuju studium na vysoké škole, plánuju lepší život. Přežívám spíš v seriálech, filmech a každé další alternativní realitě, která se naskytne. Jen neumím odhadnout, jestli jsem tak lhostejná nebo jestli je mi to všechno doopravdy jedno. Všechno by se to ostatně dalo shrnout třemi slovy, a sice že ztrácím životní jistoty. Tak se snažím fungovat dál, jak to jen jde, i když někdy to spíš nejde. Na druhou stranu je chyba možná ve mně, co možná, určitě je ve mně a já se svou uzavřeností se v tom plácám a nějak nevím, co s tím vším. Nejhorší je, že ani nechci vědět. Paradoxně se ve svých osmnácti letech cítím méně dospěleji než kdykoliv předtím. Možná dělám autoškolu a v hospodě si můžu beze všeho objednat alkohol, ale stejně mám většinu času nutkání utéct domů, zalézt pod peřinu a s nikým už nikdy nemluvit.