Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den třetí

Protože to byl den poslední, přinesl spoustu emocí. Většina se jich týkala toho, že festival končí a už nebudeme trávit odpoledne a večery splňováním si jednoho životního snu za druhým. Ten zbytek zahrnoval především mojí úlevu z toho, že zbývá přetrpět jen jedinou noc ve stanu, než se vrátím do své vlastní postele, kempování mě vážně moc nebere. Stejně tak mě moc nebere vytrhnutí z pohodlného života, kterým ty tři dny rozhodně byly, což vlastně jen dokazuje mou oddanost všem těm, co tam vystupovali a které jsem chtěla vidět. Nebo taky ne, že ano.

Ráno jsem absolvovala poslední procházku do sprch a po návratu do stanu jsem ani nečekala na to, až mi uschnou vlasy, hned jsem si lehla a ještě jsem spala. Mobil jsem už měla prakticky vybitý, naštěstí mi ho potom Petr nechal nabít v pressu, takže cajk. 

Nejdřív to vypadalo, že bude přes den zima a budu si moct s klidem obléknout dlouhé kalhoty a svetr, ale během dopoledne se všechno změnilo, teplota ve stanu šplhala nahoru a nakonec nezbylo nic jiného, než sednout si ven na trávu, i když ani tam nebyl zrovna příjemný chládek. Byla vyslána výprava pro vychlazené pivo, které bylo hned po přinesení vypito; protože jsme ale seděli na sluníčku a pili nalačno, měli jsme během chvíle opravdu veselou náladu.

Chtěli jsme se jít pak podívat na Annu Calvi, ale nějak jsme se nemohli přemluvit k tomu, abychom opustili kemp včas, a tak jsme ji jen zaslechli při cestě areálem. Prvním koncertem dne se tedy stali Hadouken!, které jsem pár měsíců zpátky zkoušela poslouchat, ale vůbec mě nebavili, z obou jejich alb mě zaujala snad jen jedna písnička. Naživo ovšem byli skvělí a i já jsem párkrát snaživě poskočila, protože to vážně byla docela párty. Po nich vystupující jsme vidět nemuseli, tak jsme se přesunuli do stínu k pressu, což se ukázalo být strategicky výhodným místem, protože se kolem podle výsledků mého pozorování zdržovala velká spousta hezkých pánů, kteří se tedy nacházeli po celém areálu, ovšem tady byla jejich koncentrace přece jen vyšší. 

Když začali hrát Panic! at the Disco, šli jsme se na ně podívat blíž. Cestou nás Lin upozornila, že před námi se koná nějaká autogramiáda. Při pohledu na program vypsaný na tabuli opřené o hrazení onoho stánku jsem trochu myslela, že padnu do mdlob. 16:45 až 17:00 - Carl Barât? 

Až pak mě napadlo podívat se, kdo to tam vlastně stojí. Jistě, byl to Carl. Díky vždy fungujícímu zákonu schválnosti ale bylo po páté a už k němu nepouštěli, takže jsme tam jen bezmocně chodili kolem a zbožně na něj koukali, tedy alespoň to jsem dělala já. Později se ukázalo, že mi kamarádka o té Carlově autogramiádě psala sms. Můj mobil se toho času ale bohužel nabíjel, takže jsem o tom nic nevěděla. Útěchou mi aspoň byla fotka s mazlíčkem Alexem z prvního dne. 

Pak už jsme se začali pomalu přesouvat k druhé stagei, kde měl právě Carl hrát. Před ním ale ještě vystupovali Friendly Fires. I ty jsem naposlouchávala, ale nějaký výraznější dojem ve mně nezanechali. A opět pro mě naživo fungovali lépe než z alba. Hlavní zásluhu na tom měl jejich zpěvák, který velmi sugestivně tančil, zapojoval do toho především kroucení boky a nám v první řadě nabízel pohled opravdu k nezaplacení. 

Dohráli, technici začali přestavovat věci na pódiu a my mezitím popíjeli rum s Colou nebo něco podobného, takže aspoň já jsem se do pár minut začala cítit velmi příjemně vláčně. Začal se s námi bavit vedle stojící kluk, který se nás anglicky ptal, jakým jazykem se to bavíme. Řekl nám, že se narodil v Rusku, že byl letos v Praze, která je podle něj taková čistší a hezčí Moskva, a pak ho zajímalo, jestli se dá v České repubice v obchodech normálně koupit absinth. A potom to přišlo. Carl Barât. Ještě teď si vzpomínám na ten moment, kdy jsem četla nově zveřejněné účinkující a když jsem uviděla jeho jméno, začala jsem poskakovat po pokoji a ječet. Takže ano, na něj jsem se těšila snad nejvíc. 

Jakmile se dostavil, se zapálenou cigaretou v ruce, já odhodila svou důstojnost a opět se ze mě stala fangirl. Hrál jak svoje písničky, tak i ty od Dirty Pretty Things a The Libertines, takže všichni byli na vrcholu blaha a bylo to krásné. Nejkrásnější ovšem bylo, jak se Carl svlékal. Nejdřív odložil koženou bundu, pod kterou měl obyčejné černé triko. Říkaly jsme si "mmm, paráda". Pak sundal tričko a byl jen v černém tílku. To už jsem trochu nezvládala a v momentě, kdy si přes hlavu přetahoval i to tílko, jsem přestala uvažovat racionálně a stal se ze mě chuchvalec frustrace a roztřesených nohou. 

Na The Ting Tings jsem se taky těšila, ale bohužel se kryli právě s Carlem, takže jsem je jenom zaslechla při přesunu zpátky k Race Stage, kde při našem příchodu zrovna hráli Rise Against. Už tam byla strašná spousta lidí a navíc se mezitím setmělo, takže jsme nějakou dobu strávili hledáním ostatních kamarádek. 

Naštěstí jsme je našli a mohli v klidu čekat na Foo Fighters. S určitostí můžu říct, že právě na ně jsem se těšila nejvíc, protože kdy jindy dostanu šanci je vidět? Mám je vážně ráda a jejich poslední album si nezaslouží nic než chválu. Navíc Dave Grohl působí jako jeden z nejsympatičtějších hudebníků a lidí vůbec a vidět třetinu Nirvany taky není k zahození. 

Měli jsme místo v první řadě snad třetího sektoru hned vedle zvučící věže a i když jsme viděli jen na polovinu pódia, stačilo to. Lin s Markem jeli na The Bloody Beetroots do Nightparku, tak mi byla opět svěřena zrcadlovka. Foo Fighters přišli a my nejdřív jen seděly a dívaly se na ně na obrazovce na zadní straně zvučící věže. Pak mi to ale přišlo takové nepatřičné, jak kdybych seděla doma a dívala se na jejich koncert na dvd, tak jsem se zvedla a šla k tomu hrazení. A dobře jsem udělala, protože i přes jen onu polovinu pódia, co jsem viděla, stál Dave přesně tak akorát uprostřed, takže jsem kombinovala obrazovku na straně stage s vlastním zrakem a byl to s prominutím kurva zážitek. 

Dave běhal po celém pódiu, v jeden moment dokonce slezl dolů k lidem a nakonec povídal o tom, jak měli hrát na belgickém festivalu Pukkelpopu, kde bouřka zabila pět lidí, takže jejich vystoupení bylo přirozeně zrušeno. Pak dodal, že každý den, kdy se člověk probudí, je dobrý den, a i když je to jedna z těch laciných vět, ano, dojalo mě to. (Ovšem na druhou stranu mě dojmout není až tak těžké.) 

Hráli dvě hodiny a i přes tu vzdálenost od pódia to byl jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy navštívila. V podstatě to byla regulérní rocková show a místy mi z toho i běhal mráz po zádech. Kamarádky odešly někdy v polovině, protože byly unavené, takže mě čekala další osamělá cesta do kempu. Naštěstí i tentokrát jsem to zvládla v pořádku, u stanů jsem si ještě chvilku popovídala s bratrem, domluvili jsme detaily odjezdu a šli jsme všichni spát.

Další ráno jsme si zabalili věci, složili stany a vzali si taxík na nádraží, protože stát hodinu ve frontě na shuttle bus se mi vážně nechtělo. V McCafé na mě čekal táta, o chvíli později se k nám připojil i bratr s přítelkyní a kamarádem, nasnídali jsme se a strávili tam dalších pár hodin. Taky jsme se chvilku prošli po St. Pölten, což je mimochodem vážně hezké město, vrátili se na nádraží, tam jsme si vypili piva, co nám zbyla, a už bylo po jedné a přijel vlak do Hamburgu, kterým Raffael a spol. odjeli. Skoro dvanáctihodinová cesta, není o co stát. Já s otcem jsme sedli do auta a za dvě hodiny jsme i s přestávkou na jídlo byli doma. 

Vyčerpávající reportáž je u konce, skoro slyším ty fanfáry. Většinu fotek, co se tady objevila, fotila Lin a já jí je sprostě ukradla. Ještě bych vás tak mohla odkázat na fotogalerii na musicserveru, kterou fotil zase Petr a kde je na jedné fotce i naše skupinka. Jestli bude příští rok line-up alespoň podobně přitažlivý a jestli mi zase někdo zaplatí lístek (díky, tati), určitě bych uvažovala o opětovné návštěvě. Můžu jen doporučit.