Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den druhý

Jakkoliv se to zdálo nemožné, přežily jsme první noc a nikdo nám neukradl žádný z našich poměrně drahých elektronických přístrojů, natož celý stan, jak někdo popisoval svoje dřívější zkušenosti. Plachta zmíněného stanu se sice povážlivě posunula a odkryla tak na jedné straně - naštěstí té odvrácené k řece - vnitřní, lehce průsvitnou vrstvu a my si mohly užívat výhledu na přírodu, nicméně spacáky jsme měly v suchu a to byla v tu chvíli jediná důležitá věc. Vzhledem k vedru z předchozího dne jsme já ani moje vlasy nevypadaly moc reprezentativně, takže nezbývalo nic jiného než prozkoumání sprch. To dopadlo na výtečnou, hygienické zázemí bych hodnotila velmi dobře. (A to jsem se myslím nezmínila, že tam měli splachovací záchody? Ani jednou jsem nemusela použít toitoiku a na to palec nahoru.)

Po dopoledním klidu, což bylo vlastně schnutí vlasů, jsme se rozhodli udělat skupinový výlet do nedalekého supermarketu. Velká, velká chyba. Čas už relativně pokročil, bylo kolem jedenácté a stejný nápad v tu dobu zřejmě dostal i zbytek návštěvníků festivalu, protože nákup jsme vybrali během pár minut, ovšem ve frontě k pokladnám jsme stáli hodinu. Ach ano, hodinu. A to všechno kvůli třem plechovkám piva, co jsme si kupovali ke snídani. Naštěstí nás asi po třiceti minutách napadlo vytáhnout iPody, a tak jsme si tam udělali takovou přípravu na koncerty, co nás toho dne čekaly.

Když jsme se vrátili, byl tak akorát čas na vzpamatování se z otřesného zážitku relaxací na našem kopečku před stany. Chtěli jsme vidět The View, tak jsme se pomalu posbírali, oblékli pláštěnky, protože začalo trochu poprchávat a vydali se na túru k areálu. Kvůli zdržení byli ale The View přesunuti na sedmou hodinu na jinou stage a na Race Stage hráli Effi s moc hezkým a prý švédským pozounistou. Potom, právě kvůli těm předchozím problémům, tam byli přesunuti i Marner Brown, o kterých jsme se nejdřív domnívali, že to jsou technici The Kills. Nebyli. Byli ale celkem dobří a mít kytaristu, který vypadá jako Julian Casablancas, taky není špatná věc. Aspoň já jsem to velmi ocenila, ehm.

Hned po nich hráli ti, kteří patřili mezi ty účinkující, na které jsem se těšila nejvíc, výše jmenovaní The Kills. Už když jim technici chystali aparaturu, viděli jsme, jak Jamie a Alisson stojí na straně pódia a bylo to vážně zvláštní, ovšem když začali hrát a vám z té první řady přišlo, že můžete prakticky natáhnout ruku a dotknout se jich, to bylo už surreální. Byli skvělí, přirozeně. Ještě skvělejší bylo, když jsme s holkama zjistily, že je z jedné strany pódia pozorují Hadouken!, kteří měli hrát o den později, a z druhé zase Kasabian, miláčkové moji, takže jsme honem nevěděly, jestli sledovat Jamieho a Alison na pódiu nebo Sergia a Toma v zákulisí. Jednu věc bych The Kills ale vytkla, a sice to, že hráli jen sedm písniček, což znamená takových pětatřicet minut. Bú.

Naštěstí vystoupení Crystal Fighters byla taková menší párty a nebyl moc čas smutnit. Ten přišel až s nástupem 3 Feet Smaller, což je, jak jsme zjistili, rakouská skupina, ne nepodobná Simple Plan a dalším takovým hybridům, se solidní fanouškovskou základnou, což se projevilo pro nás takřka neúnosnou délkou vystoupení. Ke konci už jsem nepokrytě zívala a zaujatě si prohlížela nehty a Linda si prý pletla cop, takže asi takhle. Naštěstí Elbow to všechno napravili. Jejich zpěvák mi nápadně připomínal Rickyho Gervaise, až jsem přemýšlela, jestli Ricky vyměnil hereckou kariéru za hudební a proč o tom nevím.

Během jejich koncertu se taky odehrál snad nejepičtější moment těch tří dnů. Zrovna zapadlo slunce a obloha postupně ztrácela světle modrou barvu. Jen tak zběžně jsem se podívala na pravou stranu nebe a zaregistrovala poněkud tmavší mraky, takže jsem přirozeně začala doufat, ať neprší, přeci jenom nebylo jisté, kolik toho náš stan vydrží. Pak jsem se začala dívat znovu na pódium s tím, že nebe zkontroluju za pár minut. To jsem taky udělala a trochu se vyděsila, protože co předtím bylo tenkým tmavým proužkem na obzoru, se teď proměnilo v apokalypticky vyhlížející temnotu nad našimi hlavami doplňovanou příležitostným bleskem. Zpěvák Elbow si toho taky všimnul a do jedné jejich písničky zakomponoval prvek, kde tažným textem bylo "cloud, fuck off". Však se podívejte. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Bohužel pršet začalo a když říkám pršet, tak mám na mysli obrovskou průtrž mračen, kdy v pláštěnce stojíte opření o hrazení a doufáte, že to nebude trvat dlouho. Elbow museli dokonce přerušit vystoupení a odejít z pódia, protože voda, co napršela na střechu stage, padala dolů vytvářejíc na zemi brouzdaliště. Naší největší obavou v tu chvíli bylo, aby nebyl zbytek programu kvůli počasí zrušen, protože potom měli hrát Kasabian a já nečekala od dvou odpoledne v první řadě kvůli něčemu takovému. Naštěstí déšť skončil během pár minut a po chvíli se vrátili i Elbow, které jsem předtím mimochodem vůbec neposlouchala, což byla chyba. Jsou výborní. Jedna věc na jinak dokonalých Kasabian mi vadí. Strašně dlouho trvá, než jim na pódiu všechno připraví a naladí. Ale čas jsme si aspoň krátily pokřikováním na jejich technika Davea, který potom i vyfotil tuhle fotku. Jsem ta v první řadě úplně vpravo, co si opírá lokty o hrazení a není jí tam jen polovina.

I když jsme Kasabian toho dne už viděly při vystoupení The Kills, stejně jsem málem zkolabovala, když se objevili. Stará láska přece jenom nerezaví a stačil jeden pohled na Sergia a Toma, kteří na sobě mimochodem měli stejné oblečení jako loni na Open Airu, Sergio čepici a Tom bundu, abych ztratila kontrolu nad svým obvykle poněkud rezervovaným chováním a stala se ze mě fangirl na plný úvazek.

Vůbec jsem se tam asi čtyřikrát nedojala, vůbec jsem neskákala jako šílená, vůbec jsem v duchu nenadávala osvětlovačům, že Sergio je prakticky pořád ve tmě. Bylo to perfektní a úžasné a já si přála, aby to nikdy neskončilo, abych tam mohla pořád stát a hypnotizovat je.

Tom si mého intenzivního zírání musel všimnout, protože když se ke konci jejich koncertu pohyboval na pravé straně pódia, to znamená přede mnou, což mě donutilo ječet ještě víc, - je možné, že to tak vůbec nebylo, přece jenom jsem tam nestála sama a lidi kolem mě taky šíleli, ale dioptrické brýle jsem měla nasazené a smysly vnímající na sto deset procent taky - tak mi poslal pusu. Dosud mi není jasné, jakým zázrakem jsem se dokázala ovládnout a nesložit se na zem. Všichni pak dohráli, objali se a byl konec.

Pro mě to znamenalo post koncertní depresi velikosti asijského světadílu, kterou dokázala poněkud utlumit pouze přátelsky vyhlížející krabička žlutých Camelek, kterou jsem pár minut poté, co jsem se probojovala obrovským davem lidí pryč z prvního sektoru, zakoupila. Ve Weekender Stage hráli nám doporučovaní The Rifles, tak jsme se tam šli podívat. Já byla natolik vyčerpaná, že jsem si zvládla tak akorát sednout na zem a dojídat nudle z krabičky, což ostatně bylo první jídlo, co jsme si tam vůbec koupili. Lin a Marek se pak ještě chtěli jet podívat na Boys Noize do Nightparku, ale mně bylo jasné, že od upadnutí do kómatu mě dělí jen několik desítek minut, tak jsem s díky odmítla a po chvíli se sama vydala na dobrodružnou cestu do kempu. Dobrodružnou a poněkud strašidelnou, musím dodat, přece jenom tisíce a tisíce opilých lidí a tma není dobrá kombinace. Stan jsem díky bohu našla na svém místě ve stejném stavu, v jakém jsme ho opustily a jen malá kaluž vody v nohou spacáků to poněkud kazila. Nicméně i přes onu mokrost jsem usnula snad půl minuty poté, co jsem zavřela oči.