24. srpna 2011

Frequency festival 2011 aka přehlídka mých potenciálních životních partnerů: Den první

A najednou je po Frequency. Kolik měsíců jsem se těšila, připravovala a organizovala a potom je všechno během tří dnů za námi. Nejlepších tří dnů za tohle léto a teoreticky i za celý rok, abych to upřesnila. Následující řádky nebudou ničím jiným než rozvláčnou, velmi subjektivní reportáží se silným fangirl podtextem. Byli jste upozorněni.


Můj už tak úžasný táta se nabídl, že nás odveze až do St. Pöltenu, kde jsme se měli ráno potkat s mým bratrem, co přijel z Německa se svou přítelkyní a kamarádem. Vyjížděli jsme v pět ráno, tudíž já si budíček nastavila na půl čtvrtou, abych se stihla nachystat, umýt si vlasy a zapomenout doma co nejvíc věcí. Protože táta jezdí s prominutím jako prase, všechno jsme zvládli a stihli jsme si dát i snídani v McDonald's po cestě, což bylo první a taky poslední pořádné jídlo toho dne. Přijeli jsme na nádraží, přívítali se s bratrem a spol, rozloučili se s tátem, dali šest euro za shuttle bus, byli převezeni na místo konání a já umírala vedrem, protože jsem si oblékla černé kalhoty a zima zrovna nebyla. Lidí tam byla spousta, což bylo něco pro mě, známého milovníka davů. (Ironie.)


Pokud pojedeme i příští rok, už nesmíme udělat tu bláhovou chybu a přicestovat až ráno prvního dne. Nebylo možné najít místo pro jeden stan, natožpak pro stany tři, což byl náš případ. Nakonec jsme skončili na břehu řeky na mírném svahu s pařezy a krtinci, které se nakonec ukázaly být výtečným polštářem. Byla jsem smířená s tím, že předpověď slibovala třicetistupňová vedra, ovšem stavět stany v tomhle počasí byla čirá sebevražda. Zmohly jsme se potom jen na přesunutí věcí dovnitř a převléknutí, i já, odpůrce letního oblečení, jsem si oblékla snad až příliš krátké šaty, jak se později ukázalo, a šly jsme hledat ostatní. Do areálu měli pouštět od jedné, nakonec se čekání protáhlo, ale aspoň jsme měly příležitost pozorovat ostatní lidi, převážně hipstery. Však proč ne. Slunce pražilo a my se co deset minut mazaly opalovacím krémem (za ty tři dny jsem se opálila víc než za celé prázdniny).


Nakonec nás konečně pustili dovnitř a my zamířily na prohlídku areálu. K Race Stage jsme přišli, zrovna když hráli Cloud Control, ovšem poslechly jsme si je jen tak zběžně a potom si šly koupit něco na pití, protože teplota vzduchu byla neúnosná a pobyt na přímém slunci tomu taky příliš nepomáhal. Po nich hráli Yuck, ty jsem si naposlouchávala už doma, ale asi ne dostatečně, nicméně i tak palec nahoru. Lin se musela vzdálit, a tak mi svěřila zrcadlovku, což se ukázalo být tou nejlepší volbou. Měla jsem potom v plánu přesunout se na Green Stage, kde měli za pár hodin hrát Two Door Cinema Club, na které jsem se těšila snad nejvíc; už pár měsíců jsou mojí dost možná nejposlouchanější skupinou. Navíc jejich zpěvák, Alex Trimble řečený Sašenka, mazlíček, miláček, čičinka a další přezdívky podobného ražení, je nejlepší, zrzavý a prý vypadá jako můj bratr. Prý. Takže si dovedete představit tu euforii, když jsem cestou zaslechla hlas, který říkal něco právě o Two Door Cinema Club. Neumím sice až tak dobře německy, ale když jsem kousek před sebou uviděla hlouček lidí, došlo mi to a vydala se tam a dobře jsem udělala, protože moje domněnka byla správná a opravdu tam měli autogramiádu. Netřeba zdůrazňovat, že když jsem viděla Alexe, stala se ze mě ultimátní fangirl a zvládla jsem se jen zeširoka usmívat a v duchu ječet.


Postavila jsem se do fronty a asi do minuty se tam objevily i kamarádky, takže jsem měla s kým sdílet svou euforii; když na mě přišla řada, zmohla jsem se jenom na "Hi, can I take a picture with you?", načež Alex odvětil něco jako "Sure", opravdu už si nejsem jistá, mám ten otravný dar nepamatovat si přesně setkání s mými oblíbenými slavnými lidmi, všechno je vždycky jako by zahaleno mlhou. Cvak, fotka. Cvak, druhá fotka. Krutým řízením osudu na obou připomínám normální lidskou bytost jen tak zběžně, nicméně osoba stojící vedle mě - mimochodem v tričku Death Cab for a Cutie - to všechno vynahrazuje. Potom jsme se co nejrychleji vydali na Green Stage, po předchozím zážitku bylo jasné, že se budu muset dostat do první řady, jinak to nešlo. Zrovna začínala hrát Mona, která tam byla přesunuta poté, co den předtím zrušili ze zdravotních důvodů svoje vystoupení The Vaccines, kteří nás tím nehorázně naštvali. Nicméně náhrada byla dobrá, hezky se na ně koukalo a čas, než přijde Sašenka a spol,  rychle ubíhal. Do první řady jsme se dostaly bez problémů, takže byla jistota, že na nás Alex dobře uvidí, to bylo přirozeně důležité.


Přišli a já tak trochu umřela, mazlíček měl cigaretu, trochu jsme se se Suzí divily, že mu to maminka dovolila (poněkud inside joke), nicméně nesmírně mu to slušelo a na kytaru hrál výborně a ostatní byli taky skvělí, takže já byla v sedmém nebi a přála si, aby to nikdy neskončilo. Bohužel, opak byl pravdou, já vrhla po Alexovi poslední toužebný pohled a bylo po všem. Rozhodly jsme se jít trochu rozveselit na trávu před stageí, odkud jsme se dívaly na Keleho a potkaly se s ostatními. Taky jsme povečeřely zmrzlinu a už byl tak akorát čas jít na The National. Byli skvělí, to je jasné, ovšem co se mi líbilo nejvíc, byl jejich pozounista. Vypadal jako černovlasý Ryan Gosling, takže jsem ho převážnou část koncertu hypnotizovala a plánovala, jaké kachličky dáme do koupelny v našem budoucím společném domě.


Hurts, kteří hráli potom, rozhodně nebyli tím, co jsem čekala. Po hudební stránce si není na co stěžovat, snad jen by jim lépe vyhovoval uzavřený prostor, ovšem co se členů skupiny týče, tam to vázlo. Už z twitteru jejich zpěváka Thea jsem si všimla, že má sklon k dramatizaci a teatrálnosti, nicméně přesvědčit se o tom naživo bylo místy neúnosné a já strávila dobrou polovinu koncertu tím, že jsem se mu smála. Pak mi ale bylo všechno vynahrazeno, protože na řadě byli Kaiser Chiefs, kterým jsem dala přednost před Beady Eye.


Od nich jsem prakticky nic nečekala a nakonec se z toho stal jeden z nejlepších koncertů festivalu. Jejich zpěvák Ricky Wilson je super, to jsem věděla už předtím. Že je to ovšem jeden z adeptů na mého potenciálního manžela, to jsem zjistila až právě ve čtvrtek večer. Sice jsem se snažila dostat do první řady, ale lidi byli neúprosní a já zůstala trčet někde ve třetí řadě. Situace se nějak nezlepšila ani při čekání na The Kooks, kdy jsem se vážně začala bát a na chvilku uvažovala, že snad půjdu na kraj, protože se přece nenechám umačkat. Nicméně rozhodla jsem se počkat a dobře jsem udělala, nakonec se to dalo přežít.


Konečně jsem viděla Luka Pritcharda, čímž jsem si splnila jeden z těch největších fangirl snů a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Úzké kalhoty, kudrnaté vlasy a neodolatelný přízvuk plus písničky, co jsem si tisíckrát pouštěla a milovala rovnalo se ideální zakončení prvního dne. Našla jsem ostatní a vydali jsme se na zdlouhavou cestu do stanů. Tam jsem se stihla jenom převléct, odmalovat se, zalézt do spacáku a nastavit budík, než jsem usnula.
Opravdu jsem nepočítala, že by se moje shrnutí mohlo tak protáhnout, nicméně co se dá dělat, když jen óda na Trimbla má čtrnáct řádků. To má jen jediné řešení, a sice rozdělení na epizody. Den druhý a třetí budou následovat co nejdřív.

3 komentáře:

  1. Ja ti teda poriadne závidím.. aah, Frequency, to sú najlepšie kapely ever!

    Už sa neviem dočkať na 2. a 3. deň!!

    OdpovědětVymazat
  2. pristi rok si Frequency taky musim naplanovat, letosni rocnik zni skvele :)

    OdpovědětVymazat
  3. Hehe, hezky a vtipně napsáno :) Musíš mít sexy bratra! :)

    OdpovědětVymazat