U nás v rodině se na city moc nehraje, máme rádi spíš ironii a šílenství.
Já: Tak jsem slyšela o Týdě.
Máti: No jo.
Já: Jako dost blbý, co.
Máti: Právě.
Já: Ale tak..
Máti: Však už byla stará, měla čtrnáct let.
Já: No dyť. Pohoda. Co máme na večeři?
Jestli jste z tohoto rozhovoru poznali, že děda dneska nechal utratit našeho psa, Týdu, pak jste dost možná můj příbuzný.
Ale nedělám ze sebe něco, co nejsem, řekněme to takhle.. Ano, byla jsem smutná a pořád jsem.
Troška sarkasmu a černého humoru nikdy neuškodí....
OdpovědětVymazatpěkný. u nás by to možná fungovalo, kdyby to byl možná sousedů pes...ale to je možná ještě černější humor...
OdpovědětVymazatNetvrdím, že jsme to neobrečeli nebo tak, ale zrovna tenhle rozhovor takhle vyšel, no.
OdpovědětVymazatTaky se někdy cítím podobně - ikdyž mě něco fakt mrzí a třeba to i obrečím, tak jsem sarkastická a usmívám se. Na lidi, co mě neznají to působí vcelku hnusně.
OdpovědětVymazatterka (www.not-just-a-fashioín.blogspot.com)
Nebuď smutná. Co máš dneska na večeři?
OdpovědětVymazatTereza: Vzhledem k tomu, že jsem sarkastická většinu času, to už ani není taková změna, když se něco stane, ale ano, dělám to tak.
OdpovědětVymazatViktor: Už nejsem smutná. Aspoň ne tímhle druhem smutku. Dnes jsem měla na večeři obložený talíř, babička měla narozeniny, víš, tak připravila.
Hm, babička měla narozeniny? Naše taky. :D Jen doufám, že jsi se také nepřejedla jako já...
OdpovědětVymazat