19. prosince 2012

Kdyby mi bylo třináct, řekla bych, že mám depku. Třináct mi už není, náct za chvíli taky ne, ale stejně mě nenapadá lepší slovo. Takže depka. Ani nevím kvůli čemu. Teda jako vím, ale nevím, proč mě to tak dostalo. A není to nic důležitýho, co by souviselo se vztahy nebo rodinou, je to takový něco, co mi prostě nedá spát.
Mám takovou depku, že nemám energii na pohyb, natož na učení dějepisu. Zítra píšeme test ze dvou maturitních otázek a to se mi fakt nehodí. Za normálních okolností jsem schopná našemu učiteli snést i modrý z nebe, ale teď není dostatečnou motivací ani on. To už je fakt zlý.
Možná za to může počasí, to se celkem nabízí. Dnes jsem po škole ještě dobrých čtyřicet pět minut chodila po městě a trošku jsem zmokla, protože nepršelo tak moc, aby mě to donutilo vytáhnout deštník, ale zas ne tak málo, aby to nebylo nepříjemný. Aspoň už mám nakoupený dárky na Vánoce. Všechny tři. Jo, letos bych se fakt rozdala.
Já sama už jsem nějaký dárky obdržela, protože táta pár dnů zpátky odjel do Německa za babičkou, aby tam s ní byl přes Vánoce, tak abych nemusela čekat, až se vrátí. Připojila jsem se k většině moderního světa a dostala novej mobil. Válení v posteli mi teď přijde nějak přitažlivější, když mám internet hned vedle na nočním stolku.
(Přemýšlím, jestli by mi dějepisář ten zítřejší test třeba neodpustil, kdyby věděl, že místo toho píšu na blog. On je totiž zároveň i češtinář a třeba by ocenil, že si tříbím svoje slohový schopnosti.)
No a už se cítím trochu líp. To je fajn, mít takhle blog, kam si můžu napsat spoustu věcí, přičemž ani jedna nemusí být důležitá nebo dávat smysl. Jenže v devadesáti devíti procentech případů se mi do toho nechce nebo jsem hned s první větou nespokojená nebo mě to prostě nenapadne.
Ale stejně se mi pořád nechce učit se ten dějepis.

Žádné komentáře:

Okomentovat