We feel nothing so jump into the fog

Když to vezmu kolem a kolem, moc závažných problémů teď nemám. Jako jasný, neříkám, že se mám nejlíp na světě, přece jenom rozvedení rodiče jsou rozvedení rodiče, plus všechno to, co se potom odehrálo a dodnes odehrává, taky není zrovna záviděníhodný, ale cajk. Takže momentálně mě štve maximálně ranní vstávání, horko, pár lidí ve škole (je to v pohodě, když chci házet ošklivý pohledy já na ni, ale aby se zle tvářila ona, to se mi nelíbí), samotka v druhém patře přístavby, kam jsem byla uvrhnuta díky rozvrhu sestaveném nějakým pitomcem (jak typické; podezírám zástupce ředitele), fakt, že po třech dnech školy už nemám co na sebe, dilema ohledně písma pro tento blog, které je tedy prozatím vyřešené, teplem rozteklý balzám na rty a frustrace způsobená Casablancasem a Cumberbatchem. Ale aspoň jsem si konečně koupila lístek na ty Wombats; chudák paní byla tak mimo, že jsem jí to jméno musela napsat na papírek, aby to vůbec mohla najít. Taky jsem si pořídila většinu sešitů, ale to není vůbec vzrušující a koho to zajímá, že jo. Včera jsem zjistila, že do dneška musím vrátit Zločin a trest, a tak jsem vytvořila velkolepý plán, že během jednoho odpoledne stihnu dočíst těch tři sta stránek, co mi zbývalo. Možná bych to zvládla, ale to bych nemohla vstát až o půl druhé, protože jsem se domů vrátila ve čtyři ráno (ne tak zajímavý příběh zahrnující zakázané substance, na pár hodin adoptované koťátko a na náš obvyklý standard docela dost ticha). Takže jsem přečetla jen necelou stovku, ovšem vyřešila jsem to velmi fikaně, a sice jsem si to dnes znovu půjčila společně s knížkami z povinné četby, které jsem se letos rozhodla opravdu přečíst a ne o nich udělat zápis den před odevzdáním s nezbytnou pomocí internetu. Spalovače mrtvol jsem v tom zmatku ale vrátila, takže smůla, holt si na něho budu muset vzpomenout příště. Vlastně jsem ještě neslyšela ani jednu písničku z toho nového alba Red Hot Chili Peppers a to je mám moc ráda. No, to už vlastně není pravda, jednu zrovna poslouchám. Může být, má to potenciál pro zařazení do podzimního soundtracku. Za čtrnáct dní vydávají nové album Kasabian, takže paráda, super, fanfáry, to dostanu takový předčasný narozeninový dárek, stejně tak i Kooks mi udělají radost už za osm dní. Peníze z narozenin pak použiju na podzimní koncerty a nákup bot na podpatku, protože zase začnou taneční, tentokrát už naštěstí ne nám a budeme se chodit opíjet na prodloužené a já si svoje jediné takové boty zničila dvouhodinovým chozením po chodnících na jaře po školním plese. Ale teď.. teď si půjdu sníst brokolici a číst dál o Raskolnikovovi.