Why won't you let me love you?

Dnes to byl líný den, i když jaký jiný by asi měl být, když jsem bojovala s tou nejhorší kocovinou za poslední dobu. Teď vím, že vracet se do obchodu pro tu třetí láhev vína byla chyba, klobásu jsem si taky neměla kupovat, jakkoliv velký hlad jsem měla a příště si nebudu dávat gin s tonicem jen proto, že je mě na něj někdo ochotný pozvat. Ale na druhou stranu to byl výtečný večer, respektive noc. Kolektivně jsem zakopávaly a padaly na zem, prošla jsem si opileckou depresí, byla jsem nazvána zlatokopkou a ke konci jsem byla ve velmi přítulné společnosti. Jak jsem tady dnes ležela v posteli, snažila se co nejméně hýbat a vypočítávala, za jak dlouho jsem schopna dosprintovat k odpadkovému koši, kdyby se mi náhle udělalo hůř, než mi bylo, trochu jsem přemýšlela o obecných morálních zásadách a prioritách. Došla jsem k názoru, že mi tyhle věci nic moc neříkají, že jsem si vytvořila svůj etický žebříček hodnot a že tím se hodlám i nadále řídit. Je mi jasný, že nad spoustou věcí, co dělám, by lidi ohrnuli nos nebo popřípadě odsuzovačně kroutili hlavami. Ale nevadí. Jedna věc je důležitá, a sice že ani v opilosti neztrácím soudnost a ve výběru společnosti si zachovávám úroveň. Ach ano.