Z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny

Co já teď tak vlastně dělám? Vyhýbám se slunci, nosím dlouhou rozevlátou sukni, chodím spát pozdě, navštěvuju baletní představení, obdivuju tanečníky a tanečnice, piju campari, přemýšlím, jsem smutná, chystám se na výlet, ve škole si posiluju nohy, píšu smsky, čekám na odepsání, tančím na balkóně, zatahuju rolety, poslouchám Vypsanou fiXu, kouřím, jsem ještě víc smutná, víkend trávím na rodinných oslavách, fotím, sleduju brněnský ohňostroj, stříhám si nehty, už týden se snažím dodívat na Společenstvo Prstenu, lakuju si nehty, stěžuju si, jím zmrzlinu, jím hrášek, jím jahody, dostávám jedničky z chemie, čtu Hrabala a Murakamiho, nakupuju v drogeriích, jsem nejsmutnější, ale taky se směju. Jak mi bylo řečeno na loňském lyžařském kurzu, "nemusíš být tak taktní", což je přesně můj problém, bohužel se mi dostalo takové výchovy, že radši s někým ztratím kontakt, než že bych ho nedejbože otravovala. Dobře, trošku jsem si zapřeháněla, ale vím svoje. Ovšem když si zase vzpomenu na slova někoho jiného, která mi byla adresovaná jen pár týdnů zpátky, "ty ho musíš uhnat, vážně, užeň ho", tak asi zapomenu na všechnu taktnost, která mi byla vštípena, a jako ho teda uženu. Vždyť já proti ní, to je jako kdyby proti sobě stály mléčná Milka a čokoláda z Polska. Absurdní! Já nechci bejt nic jinýho než tvůj přátelsky naladěný delfín.