Pain is inevitable, suffering is optional

Co já teď tak vlastně budu dělat? Dodívám se na Společenstvo Prstenu, půjdu se projít, zapálím si, vytáhnu rolety, napíšu nákupní seznam, nebudu se znepokojovat, uklidím si v pokoji, dočtu Murakamiho, sbalím si na výlet, promyslím otázku alkoholu, dám co nejvíc věcí do pořádku, domluvím kino, udělám místo v iPodu, pustím si Postřižiny, zazpívám si, postěžuju si, utěším, opálím si nohy, nechám si naskákat víc pih na obličeji a rukou, schovám učebnice, budu na hotelu vodit koně s dětmi, půjdu brzo spát, pozdě vstanu no a budu šťastná. To zní jako plán. Už jsem A. neviděla skoro dva týdny, ale zítra má devatenácté narozeniny, tak se třeba uvidíme, třeba ale taky ne, záleží na tom, jak moc vlezlou náladu budu mít. Naše třída už má uzavřenou klasifikaci, protože v neděli odjíždíme na školní výlet na tajné místo, které zná jen třídní učitel, vracíme se ve středu a dalo by se říct, že teď už skoro máme prázdniny. Slibovaná čtverka z matematiky se nakonec nekoná a já se s ní přitom pomalu začínala kamarádit. Ovšem jednička z chemie potěší. Zítra budu pomáhat strejdovi na hotelu, kde budeme jako každý rok s B. vodit koně s dětmi. Jak jsem dnes říkala, "to zvládnu, jenom když budu na nějakých těžkých drogách", protože tolik dětí a hádajících se dospělých za jedno odpoledne je takřka neúnosná věc a nebudu mít nějaké rozptýlení jako třeba předloni. Potom se už jenom jednou vyspím, umyju si vlasy, obléknu si puntíkované tílko, nachystám si tousty a odjedu. Budeme se mít hezky, neumřeme vedrem a nestane se nic ošklivého. Ale hlavně teda ať jsem spokojená a všechno se zvrátí k mému prospěchu, že jo. Prosím.