Heaven may come and heaven may call

Kasabian budou v létě hrát na Frequency festivalu v Rakousku jen necelé tři hodiny od Brna za celých sto dvacet euro, což znamená dvě věci: zaprvé si přestávám kupovat jídlo, kosmetické potřeby a oblečení, tudíž ze mě bude bohatá anorektička s ošklivou pletí oblečená ve starých hadrech a zadruhé začnu být více milá na tatínka, než jsem teď, a celkově si ho budu hodně předcházet, vařit mu kafíčko a bavit ho svými vybranými vtipy, aby mě tam odvezl a vůbec. Dá-li bůh a organizátoři Pohody, tak budou Kasabian i tam. Oni totiž, vtipálci, uveřejnili seznam kapel a interpretů, co tam hrát nebudou, a moji miláčci mezi nimi nejsou, takže neztrácím naději. O tom, že by hráli dva roky po sobě v Česku, ani neuvažuju, i když bych byla mile překvapena a nebyla by to vůbec špatná zpráva a tak, ovšem znamenalo by to více hladovění a ošklivosti. Tímto nepřímo vysílám žádost o sponzora; jsem velice vděčná osoba a mou největší předností je, řekla bych, moje fantazie a fakt, že vlastním několikery společenské šaty, takže jsem schopna i reprezentace na slavnostních událostech. Vařit ani péct zatím neumím, ale mám velký plán, který zahrnuje muffiny a spoustu čokolády. Nezbývá než doufat, že se mně někomu zželí a věnuje mi přebytečných pár tisíc euro na vedlejší výdaje. Smutně koukám.