How long must I wait?

Nemám ráda svoje svědomí (občas). Víte co, původně jsem chtěla napsat rozsáhlou úvahu - dneska jsem o ní v češtině četla nahlas základní informace a vytvořila jsem omylem ze slov důsledky a účinky nové slovo, důslenky -  o tom, jak je všechno vlastně strašný a jak se vůbec nemám a jak přijdu domů a zouvám si boty a věším kabát na věšák a u toho pláču, ale potom jsem se podívala na pár dílů Skins, byla chvilku se psem a vypila ovocný čaj s cukrem a trochu se uklidnila a nemyslela na to a když to vezmu hodně zeširoka, tak si nemůžu nějak moc stěžovat. Bydlím s lidmi, co mě očividně mají čas od času rádi, mám oba rodiče, i když rozvedené, můžu si kupovat skořicové rohlíky a antiperspiranty a sukně do pasu a některým lidem něco z toho nebo dokonce všechno chybí. (Za to můžou Skins, Fitchovi tam zrovna přišli o dům, Emily se chová škaredě, Katie nemůže mít děti a je z toho všeho špatná a mě to tak vzalo.) Takže co na tom záleží, že otec musí ještě další týden pracovat a zůstat v Rakousku a lidi kolem mě jsou divní a hloupí a já musím umývat nádobí a tamten se po mně sice otáčí, ale nakonec na něho čeká jeho slečna po škole. Hm. Nemoralizuju, nerada dávám taková kázání, většinu času mi jsou podobné úvahy ukradené a dá se říct i protivné, ale počasí je takové smutné a já jsem šla domů a četla Šarlatové písmeno a měla jsem studené tváře od větru. A mám se na co těšit. Teď se o víkendu podívám na spoustu kvalitních filmů, sním sýrový popcorn, budu hodně číst a vytvořím si vlastní pohodlnou dimenzi.