You can tell that they're kind of smiling but what do they know?

Tak já tady tu fotku nechám, jo, a uvidíme, co se stane.

Možná jsem to já a Andrew VanWyngarden z MGMT. Možná se na tu fotku dívám a nedochází mi to. Možná se ke mně takhle tisknul. Možná jsem ho tahala za rukáv. Možná jsme čekaly dvě hodiny v příšerné zimě. Možná jsme byly v první řadě přímo před Andrewem. A možná, ale to jenom možná, to byl druhý nejlepší večer přinejmenším tohohle roku.

Musím říct, že jestli mě bude život pokaždé štvát a nakonec mi to vynahradí něčím takovým, jsem ochotna smířit se se svým smutným údělem a existovat čistě pro tyhle krátké chvíle absolutního štěstí. Pamatuju si, jak jsem před pár měsíci s jednou slečnou řešila, jak se lístky hned nevyprodají, že je tady stejně moc lidí neposlouchá a že je to drahý. Na to jsem myslela, když jsem měla v zádech kolem dvanácti set lidí.

Samozřejmě že to bylo skvělý. Nic jinýho bych ani nečekala a nebýt všech těch jedinců, kteří dostali ten báječný nápad položit si na moje záda svoje ruce, opřít se o mě, šťouchat do mě lokty a popřípadě si na mě i napůl lehnout, neměla bych si ani na co stěžovat. Ovšem jak napsala jedna osoba, "koncerty nejsou pohádka.. nebo vlastně jsou". Necelé dvě hodiny strávené metr od Andrewa, osoby, kterou na světě uctívám skoro nejvíc, ještě ve společnosti mých oblíbených lidí, to už je prakticky na slzy radosti. A to, že čekat tak dlouho v mrazu se vyplatilo, je zadostiučiňující. Oficiálně jsme do kamery přiznaly, že upřednostňujeme Andrewa před Benem; to jsem ještě nevěděla, jak roztomilý Ben umí být, nicméně doufám, že se ti dva na vlastní dokumenty nikdy nedívají. Jinak budou mít zážitek, na který budou chtít zapomenout, a sice mě, jak si po tom našem přiznání něco pro sebe mumlám a na požádání to opakuju, "but we like Ben as well". Ta ostuda! Cenu za trapnost suverénně získal Kay ze Sunshine, který se uvelebil na balkoně spolu se svojí přítelkyní a celý koncert MGMT absolvoval vsedě. Vždyť mně ta věta ani nedává smysl, absolvovat koncert MGMT vsedě není fyzicky možné.

Předkapela byli Smith Westerns, chlapci s proklatě hubenýma nohama a dlouhými, lesklými vlasy. Je třeba dodat, že jeden z kytaristů připomínal mladého Severuse Snapea a jejich zpěvák byl jistou verzí Johnnyho Deppa. Celou dobu jsem sledovala jeho šněrovací boty a roztrhané kalhoty a líbilo se mi to. Dohráli, pauza a technici pobíhající po jevišti, bolest zad; moje, ne jejich. Ta přešla prakticky ihned, jak na pódium přišel Andrew a Ben a tak. Když jsem se v minulých dvaceti čtyřech hodinách snažila nějakým způsobem popsat dojem, který na mě udělali, zmohla jsem se bohužel jenom na "ťutínci ťutínkovatí" a to není něco, co by mělo vejít do povědomí veřejnosti. Dle očekávání všichni nejvíc ocenili Kids; při té příležitosti jsem si i já vybojovala trochu prostoru a snaživě poskakovala. Na pódiu se objevila i předkapela, láhev vína a další tamburína, mladý Severus Snape předváděl robota a Andrew si potáhnul z cigarety, zkrátka velká párty. K původním dvěma zamýšleným přídavkům - viděly jsme na setlist, takže v tomhle ohledu nás nečekala žádná překvapení - ovšem přidali ještě Someone's Missing, což je moje velice oblíbená písnička a hrozně mě tím potěšili a osobně jsem toho názoru, že hezčeji to skončit nemohlo. Následovalo společenské korzování, seznamování se se zajímavými lidmi, cesta metrem zpátky, v autobuse jsme s B. rozebíraly Misfits a s Lin jsme potom utíkaly po zledovatělé silnici před opilým pánem, co by nás prý rozstřílel. Panebože, to bylo vážně skvělý.