Kdysi, kdysi dávno (řekněme rok zpátky) jsem měla literární ambice. Četla jsem všechny ty knížky a říkala si Jaký to asi bude, až budu psát já. Pak jsem přišla na to, že jsem nic a že k ničemu nemám vlohy a že jediný, co mi jde, je sebelítost a přemoudřelost. (Proč je tak těžké vyjádřit, že se nenávidím? Hm?) Ani nejím. Jídlo nemá smysl. Ani ty cigarety nemají smysl. (Kouřit nepřestávám.) Ani eseje do angličtiny. Ty už vůbec ne. Možná mi chybí optimismus, protože už jsem dlouho neviděla Scrubs. Řekla bych, že každý občas potřebuje svou dávku Scrubs. Ať už to Scrubs jsou nebo nejsou. Možná bych si měla pořídit psa. Abych se měla jak zabavit. Abych měla proč chodit ven. Abych nebyla tak zkurveně sama. (Že prý přišel už ve čtvrt a čekal tam na mě. A já jsem doma. Jak.. typické.) Se musím nějak rozptýlit. Třeba půjdu umýt nádobí. (U toho se nejlíp přemýšlí.)
Hm, tak asi znova, můj předešlý komentář se pravděpodobně neodeslal...doufám, že se tu pak nezjeví dva:D
OdpovědětVymazatTaky občas tak přemýšlím - že bych potřebovala psa, abych měla s kým chodit ven. On se pak většinou někdo najde, s kým jít ven, ale ten pes by se stejně hodil...nebo aspoň naučit kočku Mourinku na vodítko:D
A nezahazuj flintu do žita, nevidím jediný důvod, proč bys neměla něco v budoucnu napsat :)
sedět, čumět a přemýšlet (a kouřit), jo, to je fajn. Po chvíli (někdy dlouhý chvíli) to přestane bavit a člověk se zase znova vrhne do života, nebo alespon začne předstírat, že se vrhl do života (vlastní zkušenost)...a to taky není špatný...ale chtělo by to něco mezi tim.
OdpovědětVymazatmně přijde, že všichni vždycky máme obrovský množství náhražkových činností (zájmů, lidí, zlozvyků...), abychom si nemuseli řešit svý problémy...
OdpovědětVymazat