..nemám ráda, když mě někdo stalkeří. Možná moc silné slovo, možná slovo, které by se hodilo v budoucnosti, kdyby. Ale pořád můžeme předstírat, že se nic nestalo a neposlouchat svůj vnitřní hlas. Třeba já to teď dělám často. (There are no magical fixes. It's all up to you. So get up off your keester, get out of here and go start doing the work. What if it's too hard?) Máti pět minut počkat nemohla a i když se potom zachovala obdivuhodně (je mi šestnáct dva dny a už se leccos mění, hmmm), tak šla B. na popravu a my obě.. nikam. Aspoň jsme si sedli všichni tři na chodník, já dělala, že tam vlastně ani nejsem a zvažovali, že se to pokazilo už s tou trávou. A stokrát radši bych se teď účastnila nějaké trapné konverzace v T.'s bytě a představovala si.. věci, než tady seděla a četla Carrie. Ne že by Carrie nebyla dechberoucí a ne že bych si ji už nenapsala jako první položku na svůj X-Mas List, ale to teď není důležité. Věci, které jsou, jsou obtížné. A obtížně zvládnutelné. Jako že jsem se už třetí večer po sobě učila. Jako že jsem test z fyziky možná napsala na jedničku. Jako že program na neděli mít nechci. Jako že jsem ve čtvrtek zaspala. A jako že potřebuju dohnat spánkový deficit.. zase. Zřejmě nikdy nebudu tou osobou, kterou bych být chtěla, ale můžu se jí přiblížit. Doufám v to. Začít můžu už s grey hoodie. Od té doby, co mluvím nosem a všichni se mě ptají "Nejseš nějaká nachcípaná?" jsem v pokoji našla dva nosní spreje, přičemž jeden je prázdný a druhý v podezřele bílém obalu, nicméně nouze, takže. Potřebuju voňavku. A k narozeninám jsem dostala daffodils. Asi to se mnou/ním nebude tak marné.
Žádné komentáře:
Okomentovat