16. října 2009

When you've got a warm spot to share

Sněží. A asi jak jsem vyndávala Red Bulls z jedné tašky a dávala je do druhé a hledala karamelové sušenky, čepici a šálu, mi nasněžilo na kabát. A na vlasy. Jsem si je umývala a vůbec nelakovala, takže vypadají docela nezvykle. Možná i líp, řekla bych. Nabila jsem Jacka, do tašky dala sešit Chemie: cvičení, Chemie, složku do zeměpisu a tuším že i učebnici do češtiny; zbytek jsem narvala do té největší tašky, spolu s učebnicí němčiny a oběma sešity. (I když mi to bude na nic, ten pocit, že pořád ještě můžu zakřičet Entschuldigt mich bitte! a odběhnout do pokoje, předstírajíc nutkavou potřebu druhé mikiny nebo tak, zatímco si budu číst ve Vokabelheft, je docela uklidňující.) Taky jsem si do Jacka dala Humbug, jsem si říkala, že během desetihodinové cesty tomu možná přijdu na chuť, rychle dostahovala Favourite Worst Nightmare a Greatest Hits od Redhotů a symbolicky udělala playlisty. Co jsem ale nedomyslela, je fakt, že jeden je noční a druhý na dálnici: ale co když pojedeme v noci na dálnici, jako že my pojedeme? Hm. Já si poradím. Jestli jsem tuhle schopnost zdědila po otci, tak je to sicher; před hodinou naboural v Bořitově systém důmyslně umístěných červenobílých pásek, které znemožňovaly jakýkoli přejezd skrz vesnici. A až mě překvapovalo, že jsem nevyšilovala, jak mám obvykle při podobných situacích ve zvyku. Jenom jsem si dál četla v Rock&Pop, který jsem si asi neměla nechat koupit: recenzí Muse a nějak podezřele posměšným článkem o The Gossip se mi docela pokazila nálada. Asi jenom tak na pět minut, ale jo. Klidu mi navíc nepřidal ani fakt, že mi Vati zase převypravoval historku o tom, jak vezl do Německa naše nabouraný auto a čtyřkilometrový kopec vyjížděl sedm hodin; sněžilo, auto bylo značně handicapovaný vozíkem a když vyjel na parkoviště, málem se mu auto rozjelo dolů. Thanks God za sněhové závěje a za fakt, že prý tou cestou už nebudeme muset jet, protože je tam už dálnice někde. Protože tohle by byl dobrý námět na něco s katastrofickou tématikou. Aah, těším se do Německa. Dlouho jsem tam nebyla. Mám to tam ráda. Ale sentimentalitu si nechám až na procházku podél Labe. Vati dopije kafičku (říká tomu tak) a můžu si sama pro sebe potichu říct Los geht's.

3 komentáře: