19. října 2009

Nothing but a vision trick under the warning light

Takhle jet po dálnici, slabá stodevadesátka, a já se snažím vypít oříškový latté. Cestou tam jsem si jím pokapala kabát; ale to bylo latté bez příchutě a bez cukru. Kabát přežil a cítila jsem se v něm krásně podzimně. Jako nikdy bych neřekla, že celej víkend strávím posloucháním Alexe. Nicméně když jdete kolem Labe a fouká vítr a v teniskách máte díry, ono to do sebe tak nějak zapadá. Všude domy z červených cihel a já cítila, že tam patřím. A ono asi jo. It felt so good it felt so right. Se Vati jenom zmínil, že jsem si cestou tam dala v Serways Götterspeise a pak jsem to jedla celý další den a do auta nám to Oma dala a jednu misku po mně dojídal Raffael. Který má ostatně delší vlasy než minule, probíral se mnou chemii (D'you have any questions?) a asi mám crush na jeho spolubydlícího: měl tam v rohu elektrickou kytaru a taky bosé nohy a když mi potřásl rukou, já se mu dívala do očí a usmívala se. Sascha se jmenuje. Ze soboty na neděli se mi zdál krásný, překrásný sen. Tak krásný, že se mi nechtělo vstávat a museli na mě se snídani čekat a já si zoufale přála, aby byl pravdivý a abych ho mohla prožít v realitě. Ale aspoň jsem se přesvědčila, že nejsem citově vyprahlá, zdaleka ne. Snědli jsme šunku a sirup z cukrové řepy a pak jsme si s bratrem lehli do postelí. Neusnula jsem a přemýšlela nad Labe, který je tam venku hned za hrází. Vstala jsem z postele, snědla dvě mandle v čokoládě a skořici a šla a jak jsem pak stála na té malé písčité pláži a jenom mi tam potichounku dělalo společnost Standing Next To Me a ti dva turisti na kolech a loď, co tudy projížděla.. Mein Gott, se mi nechtělo vůbec nikam chodit. Jako nikam. A ta cesta od domu k hrázi byla plná spadaného listí. A sluníčko nám svítilo na cestu a možná proto tam ten Palahniuk tak seděl. A zítra si to všecko povyměňujem s Lukášem a konec. Se jdu učit bakterie a viry a tvary bakterií, protože to musím umět.

Žádné komentáře:

Okomentovat