And everyday I got someone bringing me down

Na můj velice rozmanitý a ne příliš racionální seznam věcí, co nutně potřebuju vlastnit, přibyla nová položka, a sice dioptrické brýle s tmavými obroučky. Najednou je má spousta lidí, Bára, Suzí, desátý Doctor, jedenáctý Doctor, Rory Williams, ta zrzavá holka z tumblru nebo Jess z New Girl a všem strašně sluší, a tak mě napadla taková docela divoká myšlenka, že by mi třeba slušely taky. Navíc by se mi rapidně vylepšil zrak a nemusela bych poznávat lidi, až když stojí metr a půl přede mnou. I na koncertech bych vypadala líp a třeba by se někdo z těch hudebníků slitoval, nacpal mě do tourbusu a odvezl mě někam strašně daleko, což bych jenom uvítala. Navíc ty brýle potřebuju k tomu, abych vypadala chytře a moje povyšování se nad ostatními mělo ten kýžený efekt. Druhá věc je, kdo mi je zaplatí, protože já to určitě nebudu a už vidím, jak žádám matku o čtyři tisíce a víc. Haha. U otce to radši ani nezkouším, protože ten se mě začne ptát, proč mi je nezaplatí právě matka a to já pak vždycky mívám tendence brečet. Takže mi asi nezbývá nic jiného než zůstat navěky slepá, to už je můj osud. Dnes sice byl akceptovatelný den, spala jsem skoro do poledne, byla s otcem na obědě a dostala stativ k foťáku, ale teď jsem zase vytočená a jako neba mě to, fakt mě to neba. Aspoň že příští rok pojedeme do Heide Parku, což je ten nejlepší zábavní park na světě, ne že bych někdy byla v jiném zábavním parku než v tomhle. Mají tam cvičené delfíny a lachtany a krokodýla a Sochu Svobody a taky horskou dráhu, která byla svého času nejvyšší a nejpříkřejší na světě a na které jsem jela, což je zvláštní, když vezmete v potaz můj panický strach z výšek. Víc vzrušujících novinek a informací až zase jindy.