13. března 2011

Get up in the morning, give it your all

Včera jsem pošetila souhlasila s tím, že se dnes účastním rodinné oslavy, která vlastně ani tak rodinná není, tedy alespoň pro mě ne, protože počet mých příbuzných je tam jeden a půl. Ach, ty radosti dětí rozvedených rodičů. Ale co, říkala jsem si, celý příští týden máme prázdniny, spousta času na to, abych si odpočinula od zbytku světa, jednou se socializovat mi neuškodí. Jak si teď rvu vlasy při pomyšlení na to, že stačilo slovo, jedna slabika, abych s díky odmítla a nepromarnila tak zbytečně dvě a půl hodiny života. Nicméně co se stalo, stalo se a já stále ještě naivně doufajíc v příjemně strávené odpoledne neohroženě nasedla do auta. Zbytek už je historií, na kterou není nutno vzpomínat. Křečovité úsměvy, odmítání nabízeného jídla, snaha tvářit se, že mě to tam baví, další odmítání jídla a bolestivé vzpomínky na svůj pokoj vzdálený necelých patnáct minut pěšky.A neznám víc horších věcí než tu, když je vám nabídnuto víno nebo jiný alkohol, vy odmítnete, protože se chcete vyvarovat těch významných pohledů říkajících "Za normálních okolností bys nemohla, ale když jsme se tady takhle sešli, tak co na tom sejde" a oni vám ho i přesto pořád nabízejí a těch pohledů se dočkáte stejně. Takže ano, budiž tento článek pro mě varováním, abych příště bláhově nepřijímala pozvání na rodinné oslavy. A v tenhle moment mají Hurts v Praze koncert a já tam nejsem. To nepotěší.

2 komentáře:

  1. Znám to moc dobře, za to u nás se nemáme rádi a děláme křečovité úsměvy všichni. Faleš a jen samá faleš. Pojem "rodina" už je vážně dlouho pasé.

    OdpovědětVymazat
  2. Brno's dreams: jak pro koho... osobně mám třeba s rodinkou docela dobré vztahy a čas od času se s nima vidět jako žádné velké násilí neberu

    ale to bude možná i tím, že už s nima nebydlím pod jednou střechou :-)

    OdpovědětVymazat