"Mr. Baldwin!" "Please, call me Mr. Baldwin"

Oscaři by se měli předávat každý půlrok, ne-li měsíc. Jenom jednou za rok vidět všechny svoje oblíbené herce a herečky pohromadě v oblecích a krásných, překrásných šatech? Mně to rozhodně nestačí. V rámci vytrhnutí se ze stereotypu a podpory svých oblíbenců jsem na dnešek spala jenom dvě hodiny, vstávala před druhou v noci a pak absolvovala téměř čtyřhodinový boj s nepřejícím online přenosem, který se buďto sekal nebo jel pozadu nebo nejel vůbec. Ale zvládla jsem to a krásně si zaslzela; poprvé když Cate Blanchett přišla předat cenu a začaly se promítat fotky a hrát skladba z Pána prstenů, podruhé když vyhrála Natalie Portman, potřetí když vyhrál Colin Firth a počtvrté když se všichni, kdo vyhráli, na konci shromáždili na pódiu a zpívalo se jim k tomu Somewhere Over the Rainbow. Potom už byl čas tak akorát na to jít si umýt vlasy, uvařit si čaj a nachystat se do školy. Trochu jsem čekala, že se postupem dne dostanu do stavu zombie; párkrát se mi to už stalo, když jsem v noci vůbec nespala. Obnáší to výrazně zpomalené myšlení, víc nekoordinované pohyby než obvykle a celkově mi všechno, co dělám, dochází asi o čtyři sekundy později. Ovšem přežila jsem, ani jednou neusnula, ani tak moc nezívala a sluníčko krásně svítilo. Mimochodem pokud sem už nikdy nenapíšu, bude to zřejmě proto, že jsem se rozhodla vykrást nějaké místo, kde se skladuje veliké množství peněz. Na Sázavafestu budou The Subways a Hurts a Nouvelle Vague, což znamená jediné. Víc hladovění a odpírání si všeho možného. Dobře, možná jsem v pátek nemusela platit útratu i za kamarádku a možná jsem si dneska nemusela kupovat tu blond barvu na vlasy, abych si je trochu zesvětlila a aby mi chytly víc do zrzava, když jsem ji nakonec stejně ani nepoužila. Zřejmě bude ponechána pro časy budoucí. A já se jdu opět dojímat nad Oscary.

Ale neodpustím si ještě jeden odstavec. Video pod ním by si zasloužilo svého vlastního Oscara. Protože jsem už dlouho neviděla nic geniálnějšího než zremixované scény z posledního Harry Pottera, třetího dílu Příběhu hraček, Social Network a Zatmění spojené v jednu úžasnou písničku. Přesně se mi trefili do vkusu. Neříkám, že všechny ty filmy se mi líbily; dobře, neříkám, že se mi Zatmění líbilo. Ovšem o to větší legrace to je. Vůbec jsem si to nestáhla do iPodu a vůbec jsem to neposlouchala celý den a vůbec už to neumím i pozpátku. A to je co říct, když to vlastně ani písnička není. Takže si užijte psychopatického Harryho a miláčka Andrewa Garfielda a skeptického Edwarda. Všichni se povinně podívají!