Trouble is a friend

Šťastná, veselá, to bývávalo, teď se mám docela špatně a tak si jedeme Lenku, protože ta přece nemá žádné depresivní písničky. Bohužel se ukázalo, že asi má. Nevadí. Po tom, co se mi stalo dnes, jsem o sobě ztratila mínění. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela inteligentní, dokážu se orientovat jak v mapě, tak v nejrůznějších lidských záležitostech a vůbec. Dnešek prokázal opak tak brutálním způsobem, že je mi o tom až trochu trapné mluvit. Nicméně veřejnost se to dozvědět musí, aby se vyvarovala stejné chyby. Strávila jsem hezký den v Brně, navštívila kino, rozloučila se s P. a šla na nádraží. Dívala jsem se na tu velkou tabuli příjezdů a odjezdů vlaků a jako vždycky jsem byla líná nasadit si brýle, tak jsem jenom mhouřila oči a hledala. Ukázalo se, že vlak mi jede až za čtyřicet pět minut a mně se nechtělo čekat. Ovšem všimla jsem si, že za chvilku jede rychlík do Prahy, který u nás obvykle zastavuje. Takže jsem do něj nastoupila, uvelebila se, ještě si říkala, jak je to v tom vlaku všechno hezké a v tu chvilku to přišlo. Z reproduktoru se ozval hlas, který mi oznámil, že další zastávka je až v Pardubicích. To byl šok, vážně šok. Okamžitě jsem se sbalila, začala pobíhat po vlaku a hledat průvodčího. Nakonec jsem ho našla až úplně vepředu a začala na něho málem křičet, ať zastaví, že nutně potřebuju vystoupit. Kdybych řekla, že jsem byla rozrušená, bylo by to velice, velice slabé slovo. Hysterická, to by snad šlo. Byla jsem tam sama, v peněžence necelých dvě stě korun a signál na mobilu žádný. Aha. Navíc situace, kdy někam jedu vlakem a je to špatný směr nebo podobně, o těch se mi zdávají noční můry. Takže jsem si tam hezky hysterčila sama v kupé, psala smsky, po kterých se můj záchvat ještě znásobil, krásné to bylo. Nejšílenější moment nastal v okamžiku, kdy jsem volala tátovi, že sedím ve vlaku a vystoupit můžu až v Pardubicích, já se mu tam do telefonu prakticky rozplakala a on se začal smát a prý teda Kika, to je ale dobrej vtip, ale nedělej si ze mě srandu!, no já nevěřila svým uším. Naštěstí stál lístek zpátky do Brna přesně tolik, kolik jsem u sebe měla, takže jsem zdárně absolvovala další dvou a něco hodinovou jízdu za společnosti Snuffu od Palahniuka, kterého jsem si s sebou ráno prozíravě vzala. Zajímavé je, že během mého výletu jsem si zřejmě stihla zničit jisté pouto, které jsem měla s jistým člověkem, což je naprosto, naprosto typické. Jdu se zřejmě oddávat sebelítosti a sebedestrukci. Díky bohu za padesát euro od babičky a dědy, co mi teď táta přivezl z Německa.