Asi dva dny zpátky jsem měla rozepsaný článek, který začínal prohlášením o tom, jak moc šťastná teď jsem. Pořád je to pravda, pořád se ptám sama sebe, jestli se to jako fakt děje, ale objevují se i slabší chvilky. Jako třeba když jsem v obchodě, hledám žampiony, abychom měli s tátou co jíst ke štědrovečernímu bifteku, a podezřele mi začnou slzet oči. Ah, krásné období, krásné. Už jsem viděla Lásku nebeskou a oba dva díly Sám doma, Grinche si asi nechám na zítřek, stejně tak It's a Wonderful Life. Možná si dám reprízu Lásky nebeské. Nebo si pustím Coldplay. Obojí je stejně zoufalá varianta. Zítra mě čekají dva Štědré večery. Nejprve kuřecí řízek, dárky a přetvařování se před prarodiči u mámy, potom už zmiňovaný biftek, německé programy a alkohol s tátou. Asi tak na tři minuty jsem si dnes myslela, že snad pojedeme na Vánoce do Německa. Navrhl to táta; zrovna jsme stáli v obchodě u mrazáků a já mu domlouvala, že je to nesmysl a že už mám na svátky program. Tedy.. snad. Necháme to na příští rok, to mám ještě spoustu času doučit se německé fráze o kráse sněhu a skvělé chuti jídla. Nevím sice, jestli se to stává i vám, ale když si představuju svou jistě šťastnou budoucnost, vypadá to v podstatě jako sestřih všech veselých scén z nějaké komedie podbarvený nezávadnou rozjásanou hudbou. Když to vezmu kolem a kolem, život dosáhl nečekaně skvělé úrovně; už jenom čekám na komorníka, co mi bude nahřívat ručníky a marinovat krevety.
:)) Ale blé, němčina :)
OdpovědětVymazat