Invaders must die

Před pár týdny jsem přistihla mámu, jak si prohlíží stránky o psech. To mě trochu zarazilo, protože žádného už nemáme, takže následovala otázka My budeme mít psa? Bylo mi řečeno, že teď rozhodně ne, nejdřív za pár měsíců a to ještě kdo ví jestli. Takže, samozřejmě, pro něho jeli dnes. Protože jsem momentálně u táty, tak jsem se té cesty účastnit nemohla, tudíž jsem psala mámě zprávu, Tak co pes?. A tady nastává kámen úrazu. Už jsem si zvykla, že skoro na všechno mi máma odpovídá slovy ok, jo nebo ano, popř. ne. Ale když máte nového psa, očekáváte víc než jednoslovnou odpověď. Odpověď, co mi přišla, byla Je sladkej. Máma se překonala a napsala dvě slova! Jsem to jenom já, kdo má pocit, že by naše komunikace měla projít jistými změnami?

Pár hodin uběhlo a já už jsem o pár informací moudřejší, i když bych radši nebyla. Už jsem totiž zjistila, jak se naše nové štěně jmenuje a jsem znechucená a především šíleně nasraná. Myslela jsem si, že moje máma má aspoň trochu vkusu. Přece jenom jsem její dcera. Ale ne, zjevně ne. Jinak by neodsouhlasila nápad mého nevlastního otce pojmenovat toho chudáka psa Bax. Bax! Přirozeně si nemohli pomoct a snažili se vymyslet to nejstupidnější jméno na světě, až se jim to povedlo. To je přímo výsměch mně a mým výborným nápadům, co se jmen týče. Zrovna pár dní zpátky jsem jich pár sdělila mámě. Bylo mi řečeno, ať si je sepíšu a pak to probereme. Měla jsem tušit, že se bude opakovat klasická situace a na můj názor nebude brán zřetel, ani co se výběru rasy psa týče, ani jména. Ale to je v pořádku. Protože tuhle stinnou stránku mi vynahrazuje táta, který mi nejenom k Vánocům koupil nový počítač, což jsem absolutně nečekala, ale taky mi v lednu dá dárek k narozeninám, které mám až v září, ano, přispěje zbytek peněz na zrcadlovku. Takže já jsem v klidu, vymýšlím pro toho našeho chudáka psa přijatelnou přezdívku a jdu se dívat na Star Wars. Život je momentálně milosrdnější než kdy jindy.