Lapená mezi nutkáním napsat jednoduché deníčkové líčení celodenních zážitků a ctižádostí vytvořit z nich věco většího, co by bylo vytříbené, soběstačné a záhadné, dlouhé minuty jen tak seděla, mračila se na papír i na tu dětinskou větu a nenapsala dál ani slovo. Myslela si, že umí docela dobře popsat, co se děje, a měla smysl pro dialog. Dokázala stvořit lesy v zimě a ponurost hradní zdi. Jak ale stvořit pocity? Je v naprostím pořádku napsat Byla smutná, nebo popsat, co by smutná osoba mohla asi tak dělat, ale co smutek samotný? Jak to sdělit, aby se dal pociťovat ve vší své pokořující bezprostřednosti? Dokonce ještě obtížněji se dala vylíčit hrozba, nebo zmatené vnímání odporujících si věcí. S perem v ruce upřeně hleděla přes pokoj na své panenky s nesmiřitelnými obličeji, odcizené společnice dětství, které považovala za uzavřené. Byl to mrazivý pocit, dospívat."
Žádné komentáře:
Okomentovat