The more I see, I understand

Ráno jsme si myslely, že tohle bude špatný den. Poslední hodinu chemie, v tašce tři druhy prášků, bolest hlavy a chrapot. Pak jsem odolala nabídce kantýny, poctivě si snědla vlastnoručně připravenou svačinu, která obsahovala velice důmyslně naaranžovaný rohlík se šunkou a sýrem, vypila litr a půl grepové minerálky a bylo to popravdě moc hezké. (A otočil se. Podruhé se zase tak posmutněle pousmál. Následovalo rozvíjení nejrůznějších teorií. To je asi ta nejlepší část toho všeho.) Chodíme po škole a lidé tam jsou zvláštní. Zvláštně normální. Abych byla upřímná, někteří jsou i normálně pitomí. Včera jsem zase byla v tanečních, tentokrát bez alkoholu a bylo to překvapivě snesitelné. Učili jsme se zase o něco složitější taneční prvky a měla jsem ty krásné šaty, co je má hodně lidí včetně mojí spolužačky lomeno modelky. Odcházela jsem do tanečních s bolestí hlavy, domů přišla s ještě větší, "chřipka bez teploty", zněla mámina diagnóza. Tak jsem s radši jen naučila chemii a snažila se zapamatovat si něco o exponenciálních rovnicích a funkcích, spolkla prášky a šla spát. Ráno se mi myšlenka zůstat doma, zachumlat se do peřin a strávit čtyři hodiny sledováním Jihu proti Severu zdála lákavější než kdy jindy. Máma a nevlastní otec odjeli na svatbu do Německa a já musím krmit rybičky a papouška. Zrovna jsem se podívala ven a je tam růžový vzduch. Tak jsem vylezla na balkon a dívala se po celém údolí a pak jsem naprosto neodvratně uviděla tu vysokou budovu, kde se rozsvítilo jedno okno, jako by na mě mrklo a říkalo "je doma" a já bych se podívala asi o třicet metrů doprava a nebyly by tam stromy ani další domy a já bych viděla přímo to, co chci vidět. K tomu by mohla hrát nějaká epická hudba, najednou by mohl začat vát silný vítr a zazvonil by telefon. Což se ale nestalo, tudíž si to budu muset vykompenzovat v našem seriálu. Idiotovi, tedy mně, bylo ráno vážně špatně, jak už jsem předesílala. Během dne se mu udělalo dobře, ale co idiot na to? Strávil odpoledne a večer zpíváním s Florence + the Machine a bolest hlavy i nepříjemný pocit jsou zpátky. A navíc jsem naštvaná, protože jsem zjistila, že můj velice zajímavý a poutavý fotoreport z Open Air festivalu ze srpna ztratil svůj význam, neboť se nezobrazují fotky. Hmm. Teď hlavně přemýšlím o tom, co si dám na večeři za kulinářskou delikatesu a co si pustím za seriál nebo film a jestli mám chuť se obléct jako dáma a jít si do Alberta koupit čokoládu. Zlatý lak na nehty je to, co potřebuju. (Jak tam na mě mrká!)