9. dubna 2010

Why is a raven like a writing desk?

Závidím. Moc závidím. A tak vyfukuju borůvkové bubliny do ticha a s každým puf se nepatrně změní realita, k lepšímu samozřejmě. Posledních pár týdnů si přijdu hrozně prázdná, hrozně lhostejná. Nic necítím, ani nepláču, ani se moc nesměju. Asi se lidem odcizuju. (Ne že by se o mě lidi zajímali. A ne že bych se o ně zajímala já.) Čtu Agathu Christie a Jane Austen a dneska jsem si z knihovny půjčila And The Ass Saw The Angel; to půjdu někam do přírody, na balkon zřejmě, pustím si pochybnou hudbu a budu číst a na nose a na rukách a ve výstřihu mi budou naskakovat pihy a pak se podívám do zrcadla, nepatrně zvednu obočí a vypnu tu pochybnou hudbu. Možná tam pustím Kasabian. Ti v létě přijedou. V prosinci tady zase budou MGMT. Ale já mám na konci května svou Kate Nash. (V Berlíně jsou She&Him.) Já.. vám ani nevím, co chci. (Teda kromě toho, že chcu draka. To vím moc dobře.) Jako bych vyhasínala.

2 komentáře:

  1. myslim že člověk nemůže nikdy definitivně vyhasnout. jsou akorát menší a větší dny...

    OdpovědětVymazat
  2. O těch MGMT jsem také slyšela, ještě jsem prý mají přijet Klaxons :)

    OdpovědětVymazat