So they say

Nevím, jak psát o obyčejných věcech, nevím, jak psát o svém životě, který mi poslední dobou přijde méně jako život než kdy jindy. Už jsem se o tom možná párkrát zmiňovala, ale všechno je takové.. vyhořelé. Já jsem vyhořelá. Pořád mi zbývají drobné, povrchní radosti, kdy se můžu zachumlat do peřin a číst Mansfieldské panství a pak knížku odložit, otočit se ke zdi a pomalu usínat a nechávat si zdát ty nevhodné sny. Ale nestačí to. Pořád si stojím za tím, že se stěhuju do Německa nebo na Nový Zéland; asap. Někdy ve středu nebo ve čtvrtek jsem se informovala o novozélandských univerzitách a jejich vztazích s českými univerzitami. Já vám jednou někam uteču, což bude všem absolutně jedno, ale já si budu říkat, že snad ne. Od lyžáku se lhostejnost zhoršuje. Už to ani neřeším. Bavím se tím, že pozoruju odrosty ve vlasech a přemýšlím, kdy se nechám ostříhat a jak a jestli mě to bude mrzet. Dnes jsem byla na romantické procházce s Karlem. Karel je, bohužel, pes. Ale bylo to príma, všude les a pole a já a pes a cigarety a mám nového kamaráda, co mi psa pochválil. Smůla, že je mu asi padesát pět. Tomu kamarádovi, ne psovi. Myslím, že dneska alkoholem a Craigem Fergusonem nic nezkazím.