THE WORD IS NEVER GONNA COME OUT

Poslední dobou mám takové hrozně prima stavy. Třeba vstanu ze židle, jdu k zrcadlu a najednou se mi začne točit hlava, někdy mi i jako bonus všechno okolo zčerná. Nebo sedím ve škole v lavici a najednou se přistihnu, jak mám hlavu na lavici a prakticky spím. Víc kruhů pod očima, míň času a nervů. O spánku se ani nezmiňuju. Nesnáším leden. Byly tu sice určité zimy, kdy jsem se vykláněla ještě ve starém pokoji z okna a říkala si, že jestli se někdy vdám, tak to bude v zimě, až bude sníh, ale pak si rozbijete zimní boty a musíte chodit v těch druhých a taky na sebe musíte navlíkat tak dva, tři svetry, abyste mohli vůbec vyjít ven. A teď je mi špatně od žaludku. Mám počítat matiku, učit se zeměpis, thanks God, že dějepis na pátek už vlastně umím, v češtině budu improvizovat a oh, well, dvoustránku s příštím týdnem v diáři radši ani neotvírám. A tak trávím čas vysoce produktivně, jako čtením, pitím Shocku a přidáváním se do nesmyslných skupin na facebooku. Moc ráda bych se dívala na The Boat That Rocked anebo na (500) Days of Summer, jenom tak, ale nemožu. A beztak dělám spoustu pitomostí, takže by to vyšlo nastejno, kdybych se dívala na ty filmy, ahh, Sophiina volba. Neřešitelná situace.