Battle without honor or humanity

Je to ironie. Měsíc strávím tím, že se někomu snažím vyhýbat, a nakonec budu trávit Silvestr u něho v bytě. Nemůžu říct, že bych se těšila. Ale nebude myslet na to, jak jsem mohla dělat něco lepšího, přece jenom si pamatuju epiphany, které jsem měla tak čtrnáct dní zpátky. Ještě pořád jistý společenský pud sebezáchovy mám. Budu třeba myslet na to, jak bylo v Praze blaze. Cestou tam jsem sice neseděla u okýnka, ne, ale cestou zpátky už ano a dokonce vedle mě seděla příjemná paní. Za dva dny jsme byli osmkrát v Háemku, já si koupila čtyři věci, všechny z Háemka, divím se, že už nás neprohlásili za čestné nakupující a naše fotky nevystavili ve všech prodejnách; zvlášť pak na Zličíně. Čtyři hodiny jsme seděli ve Starbucks; dvě hodiny jsme čekaly na Maxe, bavily se Seamusem a čekaly, až se uvolní křesla. Další dvě hodiny jsme předstírali, že máme pořád plné kelímky, a přišli jsme s Maxem na to, že jsme možná byli ve třetí třídě nejlepší kamarádi. Hm, sice se mi urval kousek podrážky u zimních bot, což je na nic, protože máti mě ven v All Stars zcela jistě nepustí, hm hm, ale já jsem si to i přesto užila. Teď už se jenom nechat ostříhat, nabarvit vlasy a budu si pískat.