(Give her less than everything)

Jedeme přes noční Brno, všude světýlka, ani přes Arctic Monkeys neslyším, jak si sestra zpívá, Arctic Monkeys mě ostatně zachraňují a tím se dokončuje celý kruh ironie a není návratu, v kufru svíčka a krabičky a hloupý myšlenky. Nejvtipnější je, že k tomu, abych se uklidnila, používám přestávky a cesty na nádraží a cigarety a taky když jdu spát o půl desáté v pohodlných, teplých ponožkách a ráno se pak probudím jenom v tričku. Když se odmaluju, tak mám nehorázně červené oči, skoro jako kdyby. Je hrozně fajn si v Tescu sednout do té černé, měkké sedačky, čekat na nevlastního otce, číst si matiku a ten naproti vám se na vás pořád kouká a vy to víte. Sestra má Yodu a ten mi řek', že jeho zdroje říkají ne. Chyba, velká chyba. Na podlaze je spousta plyšáků, máti se vyjádřila tak, že si mám vybrat ty, na kterých jsem emocionálně závislá, zůstali tam čtyři. Dneska ráno jsem měla moc ošklivé vlasy, přeležené, a hroznou chuť na Irish Cream, tak hroznou, že jsem ho pila ještě horký a vůbec mi nevadilo, že není správně sladký nebo tak. Bolí mě stolička a moc mě mrzí plno věcí, vážně, třeba že jsem na všechny protivná a poslední dobou i drzá a nejsem snad už ani schopná uvažovat racionálně a to mě mrzí asi ze všeho nejvíc.