Kdyby mi bylo třináct, řekla bych, že mám depku. Třináct mi už není, náct za chvíli taky ne, ale stejně mě nenapadá lepší slovo. Takže depka. Ani nevím kvůli čemu. Teda jako vím, ale nevím, proč mě to tak dostalo. A není to nic důležitýho, co by souviselo se vztahy nebo rodinou, je to takový něco, co mi prostě nedá spát.

Mám takovou depku, že nemám energii na pohyb, natož na učení dějepisu. Zítra píšeme test ze dvou maturitních otázek a to se mi fakt nehodí. Za normálních okolností jsem schopná našemu učiteli snést i modrý z nebe, ale teď není dostatečnou motivací ani on. To už je fakt zlý.

Možná za to může počasí, to se celkem nabízí. Dnes jsem po škole ještě dobrých čtyřicet pět minut chodila po městě a trošku jsem zmokla, protože nepršelo tak moc, aby mě to donutilo vytáhnout deštník, ale zas ne tak málo, aby to nebylo nepříjemný. Aspoň už mám nakoupený dárky na Vánoce. Všechny tři. Jo, letos bych se fakt rozdala.

Já sama už jsem nějaký dárky obdržela, protože táta pár dnů zpátky odjel do Německa za babičkou, aby tam s ní byl přes Vánoce, tak abych nemusela čekat, až se vrátí. Připojila jsem se k většině moderního světa a dostala novej mobil. Válení v posteli mi teď přijde nějak přitažlivější, když mám internet hned vedle na nočním stolku.

(Přemýšlím, jestli by mi dějepisář ten zítřejší test třeba neodpustil, kdyby věděl, že místo toho píšu na blog. On je totiž zároveň i češtinář a třeba by ocenil, že si tříbím svoje slohový schopnosti.)

No a už se cítím trochu líp. To je fajn, mít takhle blog, kam si můžu napsat spoustu věcí, přičemž ani jedna nemusí být důležitá nebo dávat smysl. Jenže v devadesáti devíti procentech případů se mi do toho nechce nebo jsem hned s první větou nespokojená nebo mě to prostě nenapadne.

Ale stejně se mi pořád nechce učit se ten dějepis.

It's the halves that halve you in half

Mám ráda filmy, protože mě inspirují; ne nutně výtvarně nebo literárně, ale hlavně pocitově. Inspirují mě dělat věci. Někdy si během dne lehnu do rozestlané postele, uvelebím se a nic na tom není. Ale jindy si tak ležím, opírám si nohy o zkosený strop, propadám se do polštářů a je to krásné. Nebo otevřu dveře od balkonu, sluníčko pomalu zapadá a svítí mi do očí, země je mokrá od deště a stromy jsou najednou zelenější a zas je všechno jinačí, hezčí. Usmívám se na sebe do zrcadla a já i můj odraz ze sebe máme radost. Já nevím, je to trochu jako by svět byl fotka upravená křivkou ve Photoshopu. Je to hezký pocit. Dneska za něj může Like Crazy.

Tak mám výjimečně zas chuť něco napsat. Ono totiž obvykle není moc o čem, články o tom, jak sedím doma a koukám na seriály, se mi psát nechtějí a nikdo by je potom stejně nečetl. Na druhou stranu je poutavý vyprávění o dni prosezeným před počítačem celkem výzva. Dobře, zaznamenávám si to do seznamu "Až se budu strašně moc nudit". Všichni a já nejlíp sice víme, že jestli se někdy budu vážně tak strašně moc nudit, tak žádnej článek psát nepůjdu, nýbrž si vyberu další z trilionu seriálů, který čekají v pořadníku, ale tak neva.

Co je novýho, o co bych se tak mohla podělit... Na začátku bych mohla s radostí oznámit, že červnovou vodu jsem přežila a ten můj poslední článek plnej obav nakonec trošku směšnej byl. Prázdniny jsem zahájila rozhořčená, protože u nás v knihkupectví měli vyprodanej Střet králů, kterej jsem si chtěla koupit za svou poukázku, kterou jsem dostala ve škole za reprezentaci na soutěžích, a dotisk má být někdy v polovině srpna. Oukej. Taky jsem si nechala chytře zarůst nehet na palci, takže jsem na začátku července byla pravidelnou návštěvnicí chirurgické ambulance. To nechceš. Pak jsem se jela potit na Pohodu, kde nás potkala jedna taková roztomilá bouřka, i když asi ne tak roztomilá jako ta na Rock For People den předtím. Ostatně celej ten výlet na Slovensko provázelo dost nepříjemností, až jsme jenom seděly, nevěřícně na sebe koukaly a ptaly se "Panebože, co se ještě stane? Karmo, proč?". Nevím, jak holky, ale já jsem byla odměněna Sergiem Pizzornem v kožené bundě a z toho jsem se nevzpamatovala doteď. Přijela jsem z Pohody a pak následuje velká mezera, kdy jsem žila prakticky jen ve svým pokoji, takže to není nic zajímavýho. Dům jsem opustila jen v několika případech a jedním z nich bylo naše divadelní představení, ke kterýmu jsem vytvořila scénář a potom pouštěla hudbu. Jo, dost dobrý. Taky jsem se jela opít do Prahy, což byla zábava a líbilo se mi to. Nelíbila se mi ovšem kocovina, která mě přepadla v půlce cesty z Prahy do Brna během kolony na dálnici. Koukala jsem teda na Scotta Pilgrima a snažila se to nějak přežít a to se mi nakonec povedlo, takže konec dobrej, všechno dobrý. Nepoučena jsem se včera opět odebrala do hospody a zmiňuju se o tom tady jenom proto, že tam s náma byl Kanaďan William, který závodně vesluje a momentálně je na návštěvě u příbuzných. Aby toho nebylo málo, v průběhu večera se k nám připojil i anglický přítel jedné slečny, no a protože byl z Anglie, tak měl i přízvuk a já se snažila působit jako normální lidská bytost, ale moc mi to asi nešlo. Ukázalo se pak, že kromě přítelkyně má i malýho syna. Oukej. Aspoň jsme pak seděli vedle sebe, porovnávali alba The Strokes a říkal, že zná manželku bubeníka Bloc Party. Karmo, proč? Tak teď tady sedím a hodlám se utěšovat plaváním na olympiádě, kterou ostatně pilně sleduju, až jsem sama sebou překvapená. Upřímně za tím nestojí nějaký ušlechtilý úmysly, vybírám si sporty jako právě plavání, skoky do vody nebo veslování, protože come on, to je snad jasný. Po zbytek prázdnin budu zase dělat velký nic, ale to je v pohodě, mně to neva a aspoň si trošku odpočinu před tím maturitním ročníkem. Haha, maturita.