Clearly quite absurd

Parádní den, to vám povím. V noci jsem spala odhadem čtyři hodiny, ráno jsem neměla chuť na jídlo a vyhodila napůl snědený rohlík, myslela jsem, že buďto omdlím nebo se pozvracím, jak se mi udělalo špatně, studený pot na zádech, roztřesené nohy, zkrátka není co závidět. Chytře jsem si na sebe vzala jen tenký svetr s tím, že odpoledne přece bude teplo. To opravdu bylo, ale naše školní budova si z toho jako obvykle nic nedělala a já se v průběhu vyučování čím dál tím víc třásla zimou, až jsem si musela od spolužáka hopera vypůjčit jeho obrovskou - a jak jsem po obléknutí zjistila, tak i neuvěřitelně pohodlnou - mikinu, abych vůbec přežila. Učitelka nám odmítla přeložit zítřejší test z dějepisu na jiné datum, takže jsem úplně viděla, jak se budu učit v jedenáct v noci, protože se domů dostanu pozdě, jsem totiž přestěhovaná zase na chvíli k tátovi. Po škole jsem se cestou k mámě pokoušela něco naučit a i když bych vám už něco o viktoriánské éře v Anglii nebo sjednocení Německa dokázala říct, ještě zdaleka nejsem s učením hotová (teď je ta pravá chvíle na otázku, jestli je vážně tou nejmoudřejší volbou v dějinách moderní civilizace sedět u počítače a psát tenhle článek, když bych se mohla a dokonce měla učit o Rusku v druhé polovině devatenáctého století a dalších zajímavých věcech). Pak jsem šla do dramaťáku, který jsem přestala navštěvovat tak dva roky zpátky, ale letos jsem si řekla, že sakra, nemůžu pořád sedět doma a navíc hrát nemusím, můžu jen tak pomáhat okolo a taky že jo a je ze mě scenáristka. A najednou bylo třičtvrtě na osm a venku čekal táta a konečně jsme jeli domů. Ale ne zaslouženě odpočívat, kdepak. Povlékat postele! Dnes totiž přijede bratr se svou přítelkyní z Německa na týdenní návštěvu, takže probíhaly finální a taky vlastně jediné přípravy. V rámci úspory jsem si povlékla vlastní postel taky, čtvrt hodiny strávila vybíráním prostěradla, abych zjistila, že to finální má malou díru, ale už jsem byla tak naštvaná, že jsem rezignovala a nechala ho tam. Zas mi začíná být tak nějak divně, už kolik hodin jsem nejedla, přitom na nic nemám chuť, poslouchám The Strokes, na ty mám naštěstí náladu prakticky pořád a vážně bych se měla zvednout a jít něco dělat. Fuuuuuu.